Jan Mlčoch

„Pak jsem dělal takovou akci Bianco, kdy jsem ležel na zemi a hodinu jsem plival do vzduchu, až jsem byl celý zaplivaný. A pak jsem hodinu psal podpis, který jsem nedokončil za tu hodinu. To je rok 1977 a taková, řekl bych, dobovka, protože v tom roce 1977 ten podpis měl obrovskou váhu. Mnohem větší než předtím, mnohem větší než potom. Na jednom jediném podpisu se lámaly charaktery. Buď člověk podepsal Chartu, nebo nepodepsal Chartu, podepsal antichartu, nepodepsal antichartu. Prostě tehdá to bylo opravdu: Řekni ďáblovi ne.“

„Předpokládalo se asi někde nahoře u policajtů, že ten člověk automaticky bude nějaký práskač. Myslím, že na to byli specializovaní profesně jiní, v podnicích tehdy byly zvláštní úkoly, což myslím, ani v Odeonu nebylo. Tam byla kádrovačka. No, tak mě prostě a jednoduše dvakrát odvezli do hotelu Moráň, kde mně vysvětlovali, že ví, že mám blbej plat, že mám už rodinu a že bych si mohl polepšit tím, že bych je informoval o dění v Odeonu. Paradoxem je, že je zajímala redakce, ale zajímalo je taky vedení. Když k domluvě nedošlo, soudruh mně řekl: ‚No, tak se třeba rozejdeme, ale pomlčte o našem jednání.‘ Já jsem řekl, že mlčet nemůžu, protože jsem nahlásil samozřejmě podniku, že jdu na jednání s vámi. A když jsem se vrátil do podniku, šel jsem na ředitelství a normálně té kádrovačce jsem napráskal tady tohohle fízla. Že chtěl, řekl bych, nabourat i to ředitelství, chtěli mít zpětnou informaci o tom ředitelství. Prostě použil jsem princip pokropeného kropiče.“