Jan Mlčoch

„Předpokládalo se asi někde nahoře u policajtů, že ten člověk automaticky bude nějaký práskač. Myslím, že na to byli specializovaní profesně jiní, v podnicích tehdy byly zvláštní úkoly, což myslím, ani v Odeonu nebylo. Tam byla kádrovačka. No, tak mě prostě a jednoduše dvakrát odvezli do hotelu Moráň, kde mně vysvětlovali, že ví, že mám blbej plat, že mám už rodinu a že bych si mohl polepšit tím, že bych je informoval o dění v Odeonu. Paradoxem je, že je zajímala redakce, ale zajímalo je taky vedení. Když k domluvě nedošlo, soudruh mně řekl: ‚No, tak se třeba rozejdeme, ale pomlčte o našem jednání.‘ Já jsem řekl, že mlčet nemůžu, protože jsem nahlásil samozřejmě podniku, že jdu na jednání s vámi. A když jsem se vrátil do podniku, šel jsem na ředitelství a normálně té kádrovačce jsem napráskal tady tohohle fízla. Že chtěl, řekl bych, nabourat i to ředitelství, chtěli mít zpětnou informaci o tom ředitelství. Prostě použil jsem princip pokropeného kropiče.“

„Já sám jsem v patnácti letech, když byl rok šedesát osm, ve mně se to překlápělo. Já jsem nikdy nebyl a nejsem vyhraněně politický, ale vnímal jsem to jako podivnou zvláštní dobu, kdy se mnoho věcí najednou smělo dělat. Najednou se ten obojek povolil. Někteří se mohli nadechnout, ale jak se to furt spojovalo s komunistickou stranou – a zejména s takovýma opravdu kašparama, jako byl třeba ten Alexander Dubček, který se v mých očích proslavil pouze tím, že skákal po hlavě z třímetrového můstku, jinak to byl opravdu partajní šašek nejhoršího řádu –, tak mě nepřekvapilo, že se to tak všechno podělalo.“