Hana Mlejnková

* 1932

  • „Já můžu říct jedině o mý kamarádce. To byla Němka, protože tam bylo ponejvíc Němců, že jo. A to byla Němka a já jsem se s ní kamarádila léta. I za války se se mnou kamarádila. Sice opatrněji, ale stejně. Tak tý mně bylo teda líto, protože tu odtáhli, aniž bych věděla jak. To nevím, jak ta se teda dostala dál. Prostě jednou mně řekla: ,Hani, víš?‘ ona byla Němka. ,Hani, víš, že já tady už dlouho nebudu.‘ A já jsem říkala: ,Proč ne?‘ Dítě přiblblý. Ona říkala: ,No, protože asi musím jít domů.‘ Já jsem říkala: ,Kam, domů?‘ ,No domů, heim ins Reich.‘“

  • „Taky to neměl hezký, když se vrátil. Byl špatnej.“ Co to znamená, že to neměl hezký? „No, ten život neměl tak hezkej. Věčně ho něco zlobilo, bolelo a taky, jaký jsou někteří Češi… Vyhýbali se mu, že by od něj něco chytli, ale co by bývali chytli, to nevím. A on se s tím nijak nezlobil. On říkal: ,Hele, Haničko, ono je to přejde, za nějaký čas, teď holt na to nejsou zvyklý.‘“ Vyprávěl vám bratr, čím prošel? Věděli jste to? „Ne, on vůbec o tom nemluvil. On téměř vůbec o tom nemluvil, protože maminka hned: ,Ježiši, ježiši, takhle tě tam!‘ Tak vůbec o tom už pak nemluvil.“

  • „Všechny děti mluvily německy, byla jsem jediná, kdo mluvil česky. Německy jsem naštěstí uměla, protože jsme bydleli v Sudetech, kde všechny děti německy uměly. To mě zachránilo, že jsem si aspoň s děvčaty mohla povídat. Vychovatelé to neviděli rádi, když jsme se shromažďovaly. (Co se mělo stát s vámi dětmi?) Měly jsme jít do plynu, bylo to tam připravené, ještě že jsem tam přišla tak pozdě, přežila jsem to. Nešly jsme do plynu, šly jsme domů.“

  • „To právě mamince, když mě připravovala, tak jí řekli, že tam budu chodit do školy, a že to je židovský. No, ale nechodili jsme ani do školy, ani jsme se neměli moc dobře. Měli jsme dost často hlad, protože nám dávali tak malý porce, že nám to nestačilo jako dětem. Nebylo to tam… ale že by nás tloukli nebo něco takovýho, akorát jednou jsem dostala pohlavek a to bylo všechno.“ Jaké tam byly děti? V jakém věku? „No, tak to v tom mým věku od těch šesti, osmi let... Od šesti, sedmi let nahoru.“ A kolik třeba řádově? Několik desítek? „Oni, jak ty rodiče šli do koncentráku, tak si brali ty děti sebou, což myslím udělali chybu, jenže to nevěděli. Dneska to vím já.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 10.02.2014

    (audio)
    duration: 01:11:00
Full recordings are available only for logged users.

Jeden vychovatel mi říkal: „Hab keine Angst. Za pár dní už ti bude teplo.“

Portrét
Portrét
photo: Pamět národa - Archiv

Hana Mlejnková, rozená Haislerová, se narodila v roce 1932 v severočeském Litvínově. Pocházela z nábožensky smíšeného manželství, maminka byla židovka a tatínek katolík. V rodině se narodily tři dcery, z nichž byla Hana nejmladší, a jeden syn. Starší dcery byly evidovány jako katoličky, Hana a její bratr jako židé. V roce 1940 byla osmiletá Hana poslána do Hannoveru do Německa, kde žila v dětském domově, odloučená od rodičů v cizí zemi. V domově vládla německá výchova, děti nechodily do školy a musely pracovat. Po dvou letech se mohla vrátit v pořádku domů, ale téměř zapomněla rodnou češtinu. Zbytek války strávila v Litvínově, Češi ji považovali za Němku a Němci za židovku. Po válce došlo v Litvínově k odsunu Němců, Hana tak přišla o jedinou kamarádku. Několik let po válce se Hana vdala, s manželem Litvínov opustila a přestěhovala se do Prahy. Pracovala jako prodavačka. Hana Mlejnková žije v Praze.