Hana Mlejnková

„Všechny děti mluvily německy, byla jsem jediná, kdo mluvil česky. Německy jsem naštěstí uměla, protože jsme bydleli v Sudetech, kde všechny děti německy uměly. To mě zachránilo, že jsem si aspoň s děvčaty mohla povídat. Vychovatelé to neviděli rádi, když jsme se shromažďovaly. (Co se mělo stát s vámi dětmi?) Měly jsme jít do plynu, bylo to tam připravené, ještě že jsem tam přišla tak pozdě, přežila jsem to. Nešly jsme do plynu, šly jsme domů.“

„To právě mamince, když mě připravovala, tak jí řekli, že tam budu chodit do školy, a že to je židovský. No, ale nechodili jsme ani do školy, ani jsme se neměli moc dobře. Měli jsme dost často hlad, protože nám dávali tak malý porce, že nám to nestačilo jako dětem. Nebylo to tam… ale že by nás tloukli nebo něco takovýho, akorát jednou jsem dostala pohlavek a to bylo všechno.“ Jaké tam byly děti? V jakém věku? „No, tak to v tom mým věku od těch šesti, osmi let... Od šesti, sedmi let nahoru.“ A kolik třeba řádově? Několik desítek? „Oni, jak ty rodiče šli do koncentráku, tak si brali ty děti sebou, což myslím udělali chybu, jenže to nevěděli. Dneska to vím já.“

„Taky to neměl hezký, když se vrátil. Byl špatnej.“ Co to znamená, že to neměl hezký? „No, ten život neměl tak hezkej. Věčně ho něco zlobilo, bolelo a taky, jaký jsou někteří Češi… Vyhýbali se mu, že by od něj něco chytli, ale co by bývali chytli, to nevím. A on se s tím nijak nezlobil. On říkal: ,Hele, Haničko, ono je to přejde, za nějaký čas, teď holt na to nejsou zvyklý.‘“ Vyprávěl vám bratr, čím prošel? Věděli jste to? „Ne, on vůbec o tom nemluvil. On téměř vůbec o tom nemluvil, protože maminka hned: ,Ježiši, ježiši, takhle tě tam!‘ Tak vůbec o tom už pak nemluvil.“