Miroslava Molíková

„Když se blížila fronta a střelba, tak jsme do toho krytu šli. A byli jsme tam schovaní. Pamatuju si, že táta z krytu vyšel a před vraty, která jsme měli do ulice, do polí, zpozoroval dalekohledem, jak to kde vypadá. A zřejmě ho uviděli Rusové, tak vystřelili. A to byla neděle ve tři čtvrtě na osm večer, kdy táta rychle vstoupil do krytu a řekl: 'Musíme odsud pryč.' Půjdeme honem do společného krytu, který byl pod sladovnou, kde byli všichni občané Mořic, protože tam byly velikánské prostory a někteří s sebou měli oblečení, peřiny a já nevím co všechno. Jenže my jsme s sebou neměli nic, jenom máma měla konev od mléka, do které, než jsme šli do toho našeho malého krytu zahradního, dala osobní doklady a to, co považovala za nutné, a vzali jsme to s sebou do krytu. No a v tom krytu, co byl pod sladovnou, jsme byli asi dva a půl dne. A první ruské vojáky, kteří přecházeli přes Mořice, jsme viděli v tom krytu až v úterý o půl desáté večer. A protože Němci si z našeho domu udělali kulometné hnízdo a Haná, to je prostor, který je rovina, že vidíte hodně daleko, tak když se přibližovali, tak Němčouři je střelbou zahnali zpátky, takže Rusům nezbylo nic jiného než tři místa, ze kterých se Němci bránili, zapálit. Náš dům, střechu kostela a střechu sladovny. Takže když jsme vyšli z toho společného krytu a blížili jsme se k našemu domečku a uviděli jsme hromadu sutin, tak všichni jsme plakali. To jsem poprvé v životě viděla plakat i svého tatínka. Tak když jsme se k tomu zbořeništi blížili, tak proti nám šlo pár sovětských vojáků. A když viděl, že pláčeme, tak se mámy ptal, ale musel to být občan, který rozuměl českému jazyku. Tak máma ukázala: 'To byl náš dům, už ho nemáme. Kam půjdeme?' A ten sovětský voják odpověděl: ‚Máš muž. Máš…,’ –takhle udělal – 'Máš děti, a u mě nic. Já sám. Moje žena a děti pobity.’“

„Moje máma byla člověk velice hovorný a ráda se pohybovala s lidmi. Takže když k nám přišlo třeba najednou šest lidí, tak všichni se posadili kolem rádia a poslouchalo se. Táta měl na vstupních vratech, my jsme neměli malé dveře, ale měli jsme vrata, kterými se projíždělo s dobytkem a se secím strojem a tak dál. Tak měl na vstupních vratech udělané takové nějaké zařízení, že když by někdo zvenčí vrata otevřel, tak že spadlo takové závaží a dalo zvuk, že někdo jde. Tak když se poslouchalo, tak táta vždycky seděl nejblíž dveřím do toho průjezdu, aby slyšel, kdyby někdo šel, tak by honem rádio byl schopen zastavit. Máma měla nachystané na stole vždycky nějaké buchty anebo mléko od kraviček a tak, že by to vypadalo, že jsou tam hosté na besedě, ale neposlouchají nic. Tak to byla taková finta, kterou si dodnes pamatuju.“