Bohumil Moravec

„To jsme dělali průzkum proti takový... Nevěděli jsme, že to je opevněný, víte? A když jsme vyběhli nahoru, tak začala velká palba, a granát za mnou – já to dostal do zad. Jeden kus odraženej od skály do kolene, což bylo lehký, do levýho kolene, to nebyla žádná ta, ale do zad. Já padnul a byl v bezvědomí, ne v bezvědomí, já jsem všechno slyšel, všemu rozuměl, ale nemoh jsem se pohnout. Byly zasažený nervy. Tak mě odvezli dolů a doktor mě prohlásil za mrtvýho. Dali mě do stanu, kde leželi mrtví, a přetáhli přese mě hadr takovej. Vtom tam přijeli americký důstojníci, který právě dokončili stavbu polního špitálu v Oranu, kterej měl sloužit jako hlavní obvaziště a lékařský středisko pro bojující v Itálii. No tak ti přišli, jestli se můžou podívat taky na to, a ten jeden mladej doktor říkal, že se chce taky podívat do toho stanu, kde jsou mrtví. Já byl hned na kraji, on to odhrnul, sehnul se nade mnou a říkal: ‚Jesus Christ, this guy is alive!‘ Říkal, jestli si mě může vzít. A ten můj velitel říkal: ‚Jen si ho klidně vemte.‘ Tak mě naložili do aeroplánu a odvezli mě do Oranu, kde jsem byl jediný pacient, takže se o mě staralo 16 překrásnejch americkejch ošetřovatelek.“

„Jednou krátce nato za mnou přišel Reicin, že potřebuje nějaký fotografie z Vídně nějakejch důstojníků. A ptal se, jestli mám kameru. Tak jsem říkal, že kameru mám, ale nemám filmy. A on říkal: ‚No, filmy ti dodáme, to je v pořádku.‘ A já říkal: ‚No, já nejsem žádnej fotograf.‘ Snažil jsem se z toho vykroutit. Jak mám já dělat špionáž proti Angličanům, s kterejma jsem sloužil, který mám rád? No nevykroutil jsem se z toho. On mi dal ty filmy, já jsem přijel do Vídně, tak jsem šel za hlavním zpravodajcem a řekl jsem mu: ‚Tohleto ode mě Reicin chce.‘ A on říká: ‚To je zajímavý, všichni tihleti lidé jsou zpravodajský důstojníci. Nechte mi tady tu kameru, zejtra si jí vyzvedněte. Budete tam mít to, co potřebujou. Co potřebujete.‘ Tak jsem si druhej den vyzved kameru, vrátil jsem se do Prahy, Reicin mi poklepal na rameno, jak je to ohromný. To se opakovalo asi třikrát, načež zřejmě NKVD měla svoje lidi přímo na velitelství britskym, prasklo to. No, byl z toho velkej malér a já jsem měl velký štěstí, že jsem se dostal z velitelství generálního štábu. A šel jsem k Bočkovi, generálovi, to byl chameleon. A já jsem prosil, žádal tvrdě, abych byl propuštěnej okamžitě. On mě poslal samozřejmě na osobní oddělení ministerstva, tam byl plukovník Knot, a od té doby jsem neměl uniformu na sobě.“

„Já jsem měl dva koně z rumunskýho královskýho hřebčince. Báječný koně. Báječný, čistokrevný, báječný koně. Já jsem jezdil hodně nejen skákání, ale hlavně drezuru. A tak... To víte, loučit se s koněm, to je jako s členem rodiny. Tak jsem vzal jejich osobní papíry, dal do nepromokavýho pytlíku a dal jim to do hřívy. A s dopisem, co jsem s nima dělal, co je to za materiál a tak. A asi za tři měsíce nebo tak dostala moje maminka dopis, na moje jméno na adresu maminky v Protivíně od kapitána z Hannoveru, že dostal ty koně a že si dovede představit, jak jsem se s nima těžko loučil. Moc hezkej dopis.“

„No jednou, jednou jsem šel takhle večer a vidím, jak tam kmitá světýlko. To bylo zakázaný. Povídám: ‚Co to je?‘ Tak jsem se šel podívat a tam byla veliká plechovka od americkejch rajskejch jablíček s dirkama, uvnitř tam hořela svíčka a kolem toho sedí moji válečníci a ukazujou si uši. Já povídám: ‚Kristapána, co to je?‘ To byly uši poraženýho nepřítele! Jsem to hlásil veliteli. A ten říká: ‚No to máme problém. Když... Ti Němci tady neměli bejt, mohli mít obě uši. Když to zarazim, budu mít problém s mejma vojákama. Když to nezarazim, budu mít problém s tebou. Ty jsi mohl dneska v Československu honit holky a žít v míru – tak co uděláme? Rozhodneme, že za každýho zajatce dostanou 30 centimů. Musí mít ale obě uši.‘ Tak jsme to takhle udělali a ono to fungovalo – 30 centimů pro ty hochy bylo hodně peněz, no a Němci byli... Jestli to uřízli mrtvýmu, nebo živýmu, to nevím. V bitevní vřavě tohle nevidíte. Ale je to jejich národní zvyk. Celkem zajímavej, já bych proti nim nechtěl bojovat.“

„Je to už skoro šedesát let, víte, a já myslím, že jsme měli bojovat, já jsem o tom přesvědčenej. Byla by tekla krev, byli bysme bombardovaný, ale nebylo by to stálo tolik lidí, co to stálo... Co stála Dukla – 7500, ve Velké Británii – 560 letců, kolik jich padlo na Středním východě, u Dunkerque, v koncentrácích… A národ by si byl zachoval rovnou páteř. A asi pravděpodobně bychom nebyli museli projít padesáti lety komunistického vymývání mozků.“

„Když jsem se vrátil domů, tak jsem byl na náčelníkem štábu 13. tankový brigády v Olomouci. A jednou přišel do kanceláře sedlák s holčičkou. Říkal, že příslušník naší jednotky ji znásilnil. No to naši hoši nikdy nedělali, tak jsem říkal – to není možný. Načež z holky vylezlo, že mluvil rusky. No tak jsme šli hned do vedlejších kasáren, kde nás přivítal obtloustlý major Rudé armády s vyholenym obočím a promočenej strašnou voňavkou, a když jsem mu to řekl, tak uhodil pěstí do stolu a řekl: ‚To jsou pomluvy Rudé armády.‘ A nechal nastoupit celou jednotku a řekl, třikrát se zeptal: ‚Kdo tu holku znásilnil?‘ Nikdo se nepřihlásil. Tak s vítěznym úsměvem povídá: ‚Tak mi ho ukaž.‘ A holka šla a říkala: ‚Tamhleten.‘ Ukázala ve třetí řadě jednoho vojáka. Pan major si ho zavolal, říká: ‚Udělal jsi to?‘ On říká: ‚Udělal.‘ On vytáhl revolver a zastřelil ho. To pro mě byl konec vojenský kariéry, protože – ‚Se Sovětským svazem na věčné časy‘, ‚Sovětský svaz náš vzor‘, a já mam střílet vlastní vojáky?“