„Kdy se začalo mluvit o šoa?" - "Já myslím, že to začalo v letech 1952, 1953. Začínaly se vyplňovat body o každé osobě, která zahynula. Lidé hledali. Víte, máme něco, co se nazývá židovská agentura. Ta měla v rádiu každých pár dnů čtvrthodinu, ve které lidé hledali příbuzné. To bylo čtvrt hodiny, kdy hledali lidi, kteří se ztratili. Tak se začínalo. Tím se lidé pomalu dozvídali, kolik jsme toho ztratili. Kolik toho zahynulo. Já se pamatuju, že když jsem byl na střední škole, u nás historie končila rokem 1914. Víc jsme se neučili.“
„Kupříkladu maminka měla přítelkyni, kamarádku, byla jako její sestra. Hanička Němcová se jmenovala. Vyrůstala s ní v Mělníku. Hanička Němcová byla křesťanka. A ona na sebe pověsila žlutou hvězdu, a tak se propašovala do Terezína. Přinesla mojí babičce a dědečkovi trochu jídla, vzala od nich dopisy. Oni ještě byli dlouho v kontaktu. A byli tam dva moji strýcové, Zdeněk a Jirka, oba doktoři práv. To je smutné. Oni vydrželi celou válku, protože byli u hasičů. Tím, že byli u hasičů, mohli vyjít ven z Terezína a trochu se napakovat jídlem pro sebe a pro rodiče. Tak oni vydrželi celou válku. Ale po konci války jeden dostal tuberkulózu a druhý souchotiny a tyfus. Zemřeli krátce po konci války.“
„To bylo hrozné. Pamatuju se, tenkrát moji rodiče jeli na turistickou návštěvu do Evropy. Já vzal celou naši farmu a rodiče jeli na dva a půl měsíce do Evropy. Přivezli mi tranzistor. To tady nikdo neznal. Tranzistor byl něco. Tak jsem seděl a poslouchal Eichmannův proces. To byla hrůza. To mě hrozně rozčilovalo. Protože jsem se ptal, proč neutekli, proč nedělali něco proti. No dobře, dnes se ví, že byli partyzáni. Ale židovský národ vždycky doufá. Celou historii doufal. I když mu bylo hodně špatně, vždycky doufal, že to bude lepší. Nepodnikl něco aktivního proti. Že partyzáni byli Židé, to víme. V Jugoslávii, v Polsku, na Slovensku, v Rusku, to byli Židé všude. Přesto celá organizace partyzánů byla malé procento. Většina pořád doufala, že vše bude v pořádku.“
Daniel Morgenstern se narodil 3. prosince 1942 v Palestině. Jeho rodina před válkou žila v Mělníku, jeho otec byl právník. Morgensternovi byli židovského původu, a proto se rozhodli uprchnout před sílícími antisemitskými náladami v Evropě. Podařilo se jim z Československa odjet 13. března 1939, cestou z Prahy už v protisměru míjeli vozidla německé armády. Z Itálie odcestovali do Palestiny. Živili se tam manuální prací v zemědělství. Daniel v dětství často pomáhal otci na poli. Vystudoval ekonomii a politické vědy, poté se stal státním úředníkem. Pracoval na ministerstvu zemědělství, na ministerstvu práce, vedl také na ministerstvu oddělení, které se zabývalo provozem přístavů a železnice. Dva a půl roku sloužil jako voják izraelské armády. Byl nasazen v šestidenní válce, kdy byl Izrael napaden vojsky arabských států, i v dalším konfliktu, známém pod názvem Jomkipurská válka. Padesát let byl veden jako záloha izraelské armády. Mnozí jeho příbuzní, kteří zůstali v Československu, přišli o život v koncentračních táborech. Téma holocaustu ho celý život velmi zajímalo a léta pátral po osudech předků zavražděných nacisty.
