Kazimír Morozovič

„Abych vám to řekl přesně – šli jsme pořád na západ. Z Buzuluku jsme se přesouvali nákladními auty. Byly to strašný ruský nákladní auta. Pak jsme ale zřejmě z fronty dostali dva vozy a byly to americké vozy studebakry. No, pro mě to bylo velký – ty zadní velký kola… A takhle jsme se postupně přemísťovali. Když se potom dětský domov stěhoval celý a auta to nepobrala, tak jsme cestovali v železničních vagonech. Dostali jsme dobytčáky a v nich jsme žili. V nich jsme přespávali, přesouvali se… někdy se zastavilo na jídlo, to se uvařilo jídlo. Na nějakém nádraží jsme byli třeba týden nebo čtrnáct dní a pak jsme zase popojeli o kus dál. Byly tam takzvané důstojnické vagony, ty byly obyčejné, a pro mužstvo a děti byly ty dobytčáky. Po první či druhé noci, kdy důstojníci jeli v důstojnických vozech, se všichni přestěhovali k nám. Protože ty dobytčáky byly krásně vystlané slámou a výborně se v nich spalo. A oni museli sedět v těch dřevěných sedadlech. Přišli pak rozmlácení a nakonec si to tam zařídili stejně jako my.“

„Já jsem se mu obdivoval, protože já jsem strašně brzy ráno vstával a on ráno taky vstával brzy. A on v létě chodil cvičit na zahradu, kde pobíhal a cvičil. A v zimě se tam třel sněhem. Takhle si myl obličej a všecko. Tak jsem si říkal: Tak to já taky. Tak jsem vyběhl a dvakrát jsem to oběhl, v zimě, bos, což to jsem ještě vydržel, ale nevydržel jsem to mytí sněhem. To bylo něco strašného a řekl jsem si, že už nikdy nebudu chodit cvičit. Přitom když jsem chodil ven, tak tam byly takové mrazy, že mě maminka pořádně oblékla, než jsem vyšel ven. Když bylo minus deset nebo dvacet, tak to bylo teplo.“