Kamila Moučková

„Bezprostředně nato jsem vešla do studia a začala vysílat. Nejdřív toho bylo hrozně málo. Nebyly to žádné televizní noviny, zpravodajství nebo tak, byla to služba obyvatelstvu – kde se co děje, kde se střílí, kudy jezdí sovětské tanky a transportéry. Základní můj pocit byl, že jsem se klepala vzteky, úplně jsem vibrovala, co si to ty hajzlové dovolili. Samozřejmě, že jsme měli všichni strach, báli jsme se, co bude, situace byla velice nelehká už dlouho, ale že by překročili vojensky hranice, to jsme nikdo nedomysleli. Už toho bylo víc, začali chodit reportéři, redaktoři a zpráv z ulic Prahy stále přibývalo i ze vzdálenějších míst, takže už to nebylo jenom centrum. Všecko, co přinášeli, jsem četla a hned vysílala, nevím kdy a jak, jak jsem byla zabraná, Jirka Průcha, kameraman, zakvedlal kamerou a já jsem na té kameře uviděla, že za mnou stojí dva sovětští vojáčci a míří mi samopaly na záda. Jak jsem měla vztek, tak mě to vůbec nijak neodradilo, neměla jsem strach. To nebyla nějaká otázka statečnosti, já se omlouvám, že to slovo řeknu, ale jinak to nejde říct. Prostě já jsem byla nesmírně nasraná, klepala jsem se vzteky a takhle to šlo pořád dál a vím, že z režie mi říkali: ‚Kamilo, máš za sebou dva sovětský vojáky se zbraněmi, předpokládáme, že se nebude nic dít, ale nehýbej se ze studia, protože pak už tě tam nevrátíme, hlídají vchod!‘ Tak jsem seděla a nehnula se, akorát jednou jsem vstala a šla do režie v rámci toho uzavřeného studia, k telefonu. Byl to Jirka Pelikán, ředitel, že musím skončit s vysíláním a já: ‚Drží tě pod krkem?‘ A on že ano. A já: ‚Tak já na to kašlu, vysílám dál až do úplného vypnutí!‘ Už dneska přesně nevím, kolik bylo hodin, asi půl desáté, když vypnuli Cukrák. Pořád jsem seděla v tom studiu otřesená, začali měli rýpat do žeber těmi samopaly, a tak jsem se zvedla a odcházela jsem a oni bezprostředně za mnou. Venku na mě čekali nějací tři důstojníci a něco chtěli, ale mně se podařilo nějak jim zdrhnout. Průchodem do Jungmannky jsem jim utekla.“

„První předvolání do Bartolomějský, to jsem měla srdce v kalhotách, to přiznávám, protože jsem před tím s policajty vlastně nepřišla do styku, kromě HSTD, to byl Hlavní správa tiskového dozoru ÚV KSČ. Říkali jsme jim háestéďáci, že se vracím – ti přišli vždycky těsně před znělkou v sedm hodin, s kulatým razítkem HSTD, prošel všechny zprávy, něco vyházel, vyškrtal, opravil, ani slovo navíc jsme nesměli říct. Že se ještě vracím – to bylo nádherné na tom jaře šedesát osm, když přestal chodit háestéďák, nebo když mi třeba zavolal šéfredaktor, že mi přijde Pavel Kohout na besedu do televizních novin, uvolňovalo se to, ten půlrok, to jaro bylo naprosto neskutečné! Takže k Bartolomějské. Měla jsem stažený zadek a volala jsem Věňkovi Šilhánovi, kamarádovi, co mám dělat a on: ‚Vůbec s se s nimi nebav. Zaprvé to odposlouchávají samozřejmě, mají tam odposlouchávací zařízení, můžou cokoliv budeš říkat překroutit. Nebav se s nimi, mlč, a když nebude zbytí, řekni ano nebo ne.‘ Potom jsem dostávala další a další pozvání do Bartolomějské, to jsem nějak ignorovala, a tak přišli do bytu, zazvonili a já že nikam nejdu a oni: ,Máme vás odvléct? To není problém!‘ Takže jsem do Bartolomějské začala chodit. Ze začátku byli rádoby slušní, jeden byl vždycky slušný jakoby, a snažili se mě dostat přes toho tatínka, že ten tatínek je kovaný komunista, že mu to přece nemůžu udělat. A já: ‚Můžu! Já jsem sama za sebe, dospělá a nemám k tomu co dodat!‘“