The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Mrázek (* 1957)

• narodil se 26. srpna 1957 v Chomutově

• jeho životním milníkem se stalo setkání s Miroslavem Skalickým

• v letech 1976–1978 absolvoval vojenskou službu v Praze

• během vojny prohloubil kontakty s členy druhé kultury

• po návratu do civilu se naplno zapojil do dění v rámci undergroundu

• podílel se na přípravě samizdatového časopisu Vokno a Nos

• zažíval pravidelné výslechy StB

• v roce 1986 podepsal Chartu 77

• ke konci 80. let byl pravidelně zadržován, aby se nemohl účastnit protikomunistických demonstrací

• stal se prvním porevolučním starostou Chomutova

• v době natáčení (2024) žil s rodinou v rodném městě

Nová Víska u Chomutova byla jedním ze zásadních míst undergroundové kultury na území Československa. Nejenže se tu nacházel jeden z pověstných „undergroundových baráků“, ale podařilo se zde vytvořit i komunitu podobně smýšlejících osob, která v tehdejším státě neměla obdoby. Jednalo se o místo, které spojovalo osoby širokého kulturního zaměření počínajíc literaturou a končíc třeba i punkovou hudbou. Pořádání koncertů všech žánrů, psaní literatury nebo vydávání samizdatového časopisu Vokno spojovalo většinu obyvatel a návštěvníků Nové Vísky. Po jejím vyvlastnění v roce 1979 byla ale komunita rozprášena a k obnově nedošlo už jen z toho důvodu, že někteří původní obyvatelé byli donuceni k emigraci.

I když měl „barák“ své trvalé osídlence, postupně se zde vystřídalo na desítky až stovky různých osobností, které vyznávaly společné hodnoty, jako byl, mimo jiné, boj proti totalitnímu režimu. Mezi takové se řadil i Karel Mrázek. Mladý člověk, který se poprvé dostal do okruhu osob tzv. druhé kultury už před vojenskou službou a následně během ní v druhé polovině sedmdesátých let. Po odchodu do civilu se pak naplno pustil do společných aktivit, které se na Nové Vísce konaly. Jako fotograf hlavně pořizoval snímky z různých akcí, které pak mezi další zájemce rozšiřoval. Vzhledem ke své profesi ozvučil většinu koncertů, které se na Nové Vísce konaly.

Zásadní pro mě bylo setkání s Miroslavem Skalickým

Karel Mrázek se narodil 26. srpna 1957 v Chomutově do rodiny zámečníka podniku Válcovny trub a železárny (VTŽ) Chomutov Karla Mrázka a účetní Heleny Mrázkové (roz. Červené). Navštěvoval základní školu v Chomutově se zaměřením na sport, kde se věnoval hlavně lehké atletice, lyžování a řeckořímskému zápasu. Na doporučení otce a s vidinou práce v tamějším VTŽ si podal přihlášku na střední odborné učiliště energetické, které následně také úspěšně absolvoval.

Jako téměř jedenáctiletý prožil srpnovou okupaci vojsk Varšavské smlouvy v Chomutově. I když sám přiznává, že jako dítě z toho ještě neměl rozum, vzpomíná na zděšení, jež cítil z rodičů, kteří měli velký strach. Pamětník na toto období vzpomíná následovně: „S klukama jsme se domluvili, co bychom proti tomu mohli udělat. Vzali jsme vápno, štětce a každé auto jsme zastavovali a psali na něj ‚Ivani, iditě damoj‘ vápnem na dveře a kapoty.“

Po absolvování střední školy nastoupil jako mechanik měřicích a regulačních přístrojů do státního podniku VTŽ Chomutov. V této době ho zajímala především hudba a snažil se mezi různými kamarády a známými sehnat nahrávky zahraničních kapel, případně si desky samostatně nahrát. Díky tomuto zájmu se dozvěděl o Miroslavu Skalickém, který se o podobnou hudbu také zajímal, ale byl známý i její distribucí. „Pro mě to bylo osudové setkání. Přišel jsem ke Skalákovi, asi jsem zaťukal, protože pochybuji, že by mu v tu dobu fungoval zvonek, a domluvili jsme se, co bych chtěl za muziku. Později jsme se spřátelili,“ doplňuje.  

Na vojně jsem se dostal poprvé k textu Charty 77

V roce 1976 měl nastoupit na povinnou vojenskou službu. Jako všichni podobně smýšlející mladí muži se i on chtěl vyhnout nástupu na vojnu a snažil se podle různých doporučení přesvědčit vojenskou komisi, že je služby neschopný. To se mu nepodařilo a nastoupil jako řidič posádky v Praze.  

A právě zde zblízka poznal druhou kulturu. I přes hrozbu vysokého trestu se snažil průměrně jednou měsíčně kasárna tajně opustit a setkávat se s pražským undergroundem. Díky tomu se seznámil i s textem Charty 77, se kterým nejen souzněl, ale v kasárnách o něm vedl i dlouhé diskuse s ostatními vojáky.

„Vojna byl šok. Hlavně z toho důvodu, že když jsem přišel do prostředí roty, jeden byl ze Slovenska, druhý z Ostravska, třetí z jižních Čech a každý si přinesl něco svého a vy jste s nimi musel nějak komunikovat. Když jsem se na vojně seznámil s Chartou, tak jsem na ni musel reagovat a následně otevřít diskusi. Během chvíle jsem se na rotě stal podněcovatelem různých debat. Někteří mě odsoudili a smázli, že jsem blázen, druzí se mnou diskutovali a rozebírali to,“ vzpomíná Karel Mrázek.

Po absolvování vojenské služby se vrátil do Chomutova, kde vystřídal několik zaměstnání, nakonec začal pracovat jako instruktor autoškoly. V tomto období se mohl naplno věnovat undergroundovým aktivitám a hlavně se pravidelně setkával se stejně smýšlejícími lidmi na „baráku“ v Nové Vísce.

Po procesu s VONS nás zatkli a odvezli do vazby

Tamější „barák“ se stal jedním ze zásadních míst undergroundu. Setkávali se zde lidé se stejnými názory a vytvářeli tak komunitu. Nová Víska nebyla jediným místem, které vytvořilo skupinu obyvatel se stejným přesvědčením a zájmem, ale stala se jedním z největších a nejznámějších v celé komunitě. Další „baráky“ byly například v Českém středohoří.

Pravidelný návštěvník Nové Vísky Karel Mrázek jako fotograf aktivně dokumentoval veškeré dění. Jeho fotografie dokreslují nejen každodenní život na usedlosti, ale i různé koncerty či jednotlivé osudy návštěvníků, kteří se tam vyskytovali.

Nová Víska však byla trnem oku Státní bezpečnosti a komunistickému režimu. Pravidelná zatýkání, zastrašování či jen znemožnění příjezdu na usedlost byly na denním pořádku. Sám pamětník na to vzpomíná následovně: „Věděl jsem ještě o jedné nepoužívané cestě na Vísku, protože přes tu klasickou jsem jet nemohl. StB tam zrovna zatýkala jednotlivé osoby. Bylo to v době, kdy Čuňas už vydával časopis Vokno a já mu vezl první strany s ikonickým oknem. Řekl jsem si, že to vezmu dneska odbočkou, a všichni byli překvapení, že mě nezatkli. Měl jsem štěstí, z bundy jsem vytáhl úvodní strany časopisu, které jsem na Vísku přivezl.“

Jako fotograf podřídil svůj koníček službě pro komunitu a povýšil ho na poslání. Začal pořizovat snímky i mimo Novou Vísku a jednou z akcí, kterou zdokumentoval, byl i proces s členy VONSu (Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných). Zde se mu podařilo pořídit několik snímků, ale následně ho zatkli a s dalšími disidenty odvezli na služebnu StB do Bartolomějské. Druhý den ho převezli do vazební věznice v Ruzyni, kde všechny zatčené ostříhali. Odtud pak putoval k výslechu do Chomutova, kde ho nad ránem propustili. Tato zkušenost ho nepřipravila o odvahu a rozhodl se podobným způsobem zdokumentovat i další procesy a akce, jako např. proces s Františkem Stárkem v Chomutově. K tomu nakonec nedošlo, jelikož ho vedoucí autoškoly zamkl v kotelně, aby se nemohl procesu zúčastnit.

Chartu jsem podepsal nadvakrát

Časté výslechy, zatýkání, krátkodobá věznění či odjezdy na Novou Vísku nabízí otázku, jak se k činnosti Karla Mrázka stavěli jeho rodiče. „Když jsem jednou nad ránem přišel ostříhaný po zadržení policií, táta ke mně přišel a ptal se mě, jestli mi to za to stojí. Řekl jsem, že ano, a on nic nenamítal a s maminkou mě i nadále podporovali. Došlo to tak daleko, že když nám na Vísce odstřihli elektřinu, tak pro nás táta udělal agregát,“ vzpomíná.

Novou Vísku koupilo v druhé polovině sedmdesátých let celkem 12 osob. Ve výsledku jich zde žilo na desítky včetně žen, dětí a stálých obyvatel. Při koncertech Plastic People of the Universe a dalších hudebních kapel však počet dosahoval i několika set návštěvníků. Lidé přijížděli ze všech koutů Československa hlavně na víkend. Komunita tak čelila aktivnímu sledování Státní bezpečností, která místním obyvatelům i návštěvníkům často znepříjemňovala pobyt.

Po vyvlastnění usedlosti v Nové Vísce na počátku osmdesátých let došlo i k částečnému rozpadu zdejší komunity. Někteří její obyvatelé museli v rámci akce Asanace nuceně opustit republiku a zbytek osazenstva se rozutekl po celém Československu. Karel Mrázek chtěl společně s Jiřím Kostúrem a Sylvou Chnapkovou zakoupit novou usedlost – jako náhradu za Novou Vísku. Po zásahu Státní bezpečnosti ale z koupě sešlo.

Zůstal proto v Chomutově a rozhodl se ve svých aktivitách pokračovat dále. Chomutovská sekce disidentů se tehdy začala scházet nejprve v restauraci Na Mýtě, ale StB se podařilo opakovaným tlakem návštěvníkům znemožnit setkávání. Následně se pravidelně rezervoval salónek v restauraci Jitřenka. Pamětník od zaměstnance restaurace věděl, že je místnost odposlouchávána Státní bezpečností, ale i přesto se zde scházela poměrně početná skupina odpůrců režimu, která se vyjadřovala k nejrůznějším tématům.

Karel Mrázek jako aktivní disident oficiálně podepsal Chartu 77 v roce 1986. „Vlastně jsem ji podepsal nadvakrát. Nejprve to bylo tuším v Klášterci nad Ohří, abych následně zjistil, že můj podpis dlouho nevycházel. Tak jsem ji s odstupem času podepsal podruhé v Anglické ulici u Petra Uhla,“ doplňuje pamětník.

Sametovou revoluci jsem prožíval v sádře

Karel Mrázek ve svém vyprávění zdůrazňuje i roli své manželky Aleny a dcery. „Manželka byla pro mě velikou oporou. Respektovala mě, věřila mi a věřila i tomu, co dělám. StB se nás snažila všemožně šikanovat nebo rozeštvat, ale byla mi velikou oporou. Když mě jednou StB opět na 48 hodin zatkla, tak se plánované akce chtěla zúčastnit moje žena. Byla taktéž zatčena, včetně mé malé dcery. Fotili ji, brali otisky prstů před mou dcerou a bylo to velmi nepříjemné. Řekl jsem si, že takhle ne. Fyzický nátlak se dá zvládnout, ale jak do toho začali tahat mou rodinu, tak bylo zle,“ vypráví.

Pamětníkovy aktivity ke konci 80. let začaly být intenzivnější hlavně na severu Čech. Katastrofální ekologický stav severočeského pohraničí a s tím související respirační onemocnění zapříčinily, že několik lidí napříč městy se rozhodlo upozornit na katastrofální stav ovzduší, který byl jistým tabu a veřejně se o něm nemluvilo. Mezi takové patřil i Karel Mrázek, který se vedle vydávání undergroundových časopisů začal podílet i na časopisu Ekologický bulletin s Ivanem Dejmalem. Mimo to se setkával i se zahraničními reportéry a organizoval petice za zlepšení ovzduší anebo alespoň za to, aby vláda informovala občany, když se stav ovzduší zhorší, aby se mohli chránit.

„Jednou jsem se setkal s holandským novinářem za Guardian, který tady mapoval životní prostředí. Ten na mě dostal od někoho kontakt, ale mě nezajímalo od koho. Říkal jsem tomu základní hygienické opatření – neptám se a sám neříkám tyhle věci. Ale udělali jsme spolu rozhovor a já se vyjadřoval k situaci ohledně životního prostředí, která zde panovala,“ vzpomíná na zahraniční návštěvu. 

K prvním ekologickým demonstracím došlo v první polovině listopadu v Teplicích. Karel Mrázek se podílel na jejich přípravě a také se jich následně zúčastnil. „Ještě v říjnu 1989 jsem byl na připomínce vzniku Československa a příslušníci StB mě zatkli a šel jsem na výslech. Byl jsem někde na CPZ [cele předběžného zadržení] a StB se ze mě snažila vymámit něco konkrétnějšího. Nebyl jsem konkrétní a výslech byl tvrdší. Aby mě donutili mluvit, měli vyšetřovatelé metodu, a tou bylo mačkání ohnutých prstů na ruce. Mačkali mi malíček tak dlouho, dokud mi neprasknul. Takže jsem následné, již revoluční demonstrace v prvopočátku trávil s rukou v sádře.“

Režim padnul a já se stal starostou

Po pádu komunistického režimu v listopadu 1989 se celá společnost ocitla v očekávání změn, které nová doba přinese. Demokracie a svoboda vnesla do společnosti nové naděje, impulzy a výzvy. Před takovou stál i Karel Mrázek, který hned na konci roku 1989 získal nabídku velmi vysokého postu – starosty města, kde vystřídal Václava Šedivého.

„Bylo těžké vybrat do vedení města někoho, kdo by měl morální kredit, schopnosti vést město a zároveň nebyl například předtím ve straně. Přišli za mnou a řekli mi, že budu starostou – a co já na to. Vykulil jsem oči a myslel si, že se zbláznili. Bylo mi v tu dobu 33 let. Dohodli jsme se, že to bude jen na tři čtvrtě roku do dalších voleb. Hrozně dlouho jsem nad tím přemýšlel a nakonec nabídku přijal,“ vzpomíná pamětník.

Pro Karla Mrázka se stala politika panující na tehdejší radnici jistým překvapením. Dodnes s nadsázkou dodává, že jako nový starosta si mohl vybrat jen tajemníka, protože k personálním změnám ve vedení nedošlo – tři komunističtí místopředsedové zůstali na svých postech. Po uplynutí doby, ve které měl setrvat starostou, se nakonec rozhodl kandidovat ve svobodných volbách za Občanské fórum a mandát obhájil. 

Funkci starosty nebral na lehkou váhu a uvědomoval si důležitost úřadu, kterou zastával. V porevoluční době bylo potřeba se rozhodnout, na jaký problém se zaměřit a kam investovat energii. Karel Mrázek se proto rozhodl primárně pro odbor stavební a investiční. Po uplynutí doby, ve které měl setrvat starostou, se nakonec rozhodl roku 1990 kandidovat ve svobodných volbách za Občanské fórum a mandát obhájil. Své vyprávění Karel Mrázek zakončil větou, která výstižně shrnuje jeho celoživotní postoj: „Nebýt apatický.“