Karel Mrázek

* 1957

  • „To už bylo období, kdy s mojí ženou studoval gympl jeden člověk, který v tu dobu byl vlastně policajtem. A on byl ten, kdo nás hlídal v té šatlavě. A on udělal to, že třeba poté, co nás tam dali, mě jako zavolal, ukázal, zavolal k okénku a naznačil nám, že tam byla Státní bezpečnost a že jsou tam nainstalované odposlechy. A nota bene ono by to bylo i logické, ale já to zmiňuji proto, že od něho to byla i obrovská statečnost. Kdy [mi jakoby říkal]: ‚Neprokecni něco, jsou tady odposlechy.‘“

  • „Soud s VONSem byl tak, že to dali do nejmenší jednačky na Karláku, co ta soudní budova snad měla. A volná místa zaplnili příslušníci Státní bezpečnosti, takže vyjma důvěrníků, kteří se dostali do jednačky, se tam nikdo nedostal. Stáli jsme venku a vím, že tam nainstalovali kamery, které byly vidět. Nikterak je v těch okolních budovách neskrývali, normálně za okny na stativech. Takže to tak všechno vlastně monitorovali. Posléze věděli, pro koho si konkrétně mají dojít, protože si to vyhodnotili. A mně se podařilo, nafotil jsem příjezd z vazby k soudu Petra Uhla a spol. a nějaké fotografie policistů, protože tam vlastně nikoho nepouštěli, tak [jsme řekli]: ‚Chci projít, přejít a tak…‘ Něco jsem nafotil, doběhl jsem a měl jsem domluvené, že tam na mě čekal kamarád na záchodcích, co byly dole v podzemí. Tam jsem doběhl, vyndal rychle film, byť jsem udělal dvacet nebo třicet fotek. Nebo méně, protože tenkrát byly filmy na 32 obrázků. [Nedofocený] film – šup vyndat a utíkej s tím někam pryč. Nandal jsem další film a už to nemělo dlouhého trvání. Měl jsem tam pár snímků a už mě sebrali. Než mě dali na celu na Barťák, tak mě dávali k nějakému výslechu a tam mě nechali na chodbě.“

  • „Svoji cestu jsem jednou měl. To bylo hezké. Na tu Vísku se opravdu dalo jet ještě jinou cestou, která de facto nebyla až tak moc pro auto. To bylo tak, kdy už Čuňas vlastně vydával časopis Vokno a já jsem dělal první strany časopisu, ty fotografie s oknem, do té doby, než se ta okna zaplnila. Vokno už vychází v podstatně větším rozsahu. Nevím, kolik jsem těch fotek dělal, třicet, šedesát, netuším. A jednou jsem je vezl a měl jsem je pod bundou, měl jsem je na sobě a jezdil jsem na takovém žlutém Pionýru, Jawa 50 nebo co to bylo zač. Vždycky se sjeli dolů k tomu Ušáku, tam se klasicky odbočilo. V ten jeden okamžik, kdy jsem vezl tyhle fotografie, tak jsem si říkal, že dneska to dám tady tudy a ještě jsem odbočku kousíček přejel a Pionýra jsem musel vytlačit zpátky. Udělal jsem odbočku a dojel nahoru. – ‚Sebrali tě?‘ – ‚Ne, nesebrali, kdo?‘ – ‚Hele, dole jsou zase policajti a každého tam dole berou, prohlížejí.‘ Říkal jsem: ‚Tak to mám kliku.‘ Rozepnul jsem bundu, vyndal jsem první strany k časopisu Vokno a byla to prostě klika.“

  • Full recordings
  • 1

    Chomutov, 08.09.2024

    (audio)
    duration: 02:52:25
    media recorded in project Příběhy regionu - Karlovarský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Fyzický nátlak se u výslechu zvládnout dal, ale jak mi sáhli na rodinu, bylo zle

Pamětník během zatýkání Státní bezpečností v Praze v restauraci U Holečků během 4. fóra Charty
Pamětník během zatýkání Státní bezpečností v Praze v restauraci U Holečků během 4. fóra Charty
photo: Archiv pamětníka

Karel Mrázek se narodil 26. srpna 1957 v Chomutově. Srpnovou okupaci v roce 1968 prožíval v rodném městě, kde s dalšími kamarády psal na projíždějící auta protiokupační hesla. Po absolvování odborného učiliště nastoupil do chomutovské VTŽ na pozici mechanika měřicí a regulační techniky. Jako mladý se velmi zajímal o hudbu, díky které se mimo jiné seznámil i s Miroslavem Skalickým a následně i s dalšími významnými osobami z undergroundu. V roce 1976 nastoupil na vojenskou službu do Prahy, kde měl příležitost poznat se s dalšími zástupci undergroundu a tentokrát i disentu. Po skončení vojny se vrátil do Chomutova a začal se naplno účastnit undergroundového života a akcí na Nové Vísce u Chomutova – v tamější usedlosti vznikla komunita stejně smýšlejících lidí. Vedle toho v této době také aktivně fotografoval, mimo jiné i protirežimní akce a různá undergroundová setkání. Snímky pak distribuoval mezi underground a také mezi disidenty. Stál u prvních čísel časopisu Vokno, pro které vytvářel ikonickou přední stranu. Postupem času se podílel na vydávání časopisu Nos a Ekologický bulletin. Zažíval pravidelné výslechy a zadržení na 48 hodin. V roce 1986 oficiálně podepsal Chartu 77. Na konci 80. let se pravidelně účastnil protirežimních demonstrací a akcí, podílel se rovněž na jejich přípravě. Sám organizoval demonstrace v rodném Chomutově. Po roce 1989 se stal starostou města Chomutova a v dalších volbách post obhájil. V době natáčení (2024) žil v Chomutově.