Bruno Mrovec

„Za chvilku začaly padat bomby. Bylo to jako zemětřesení. A tehdy jsem poprvé slyšel ženy, jak se začaly modlit Otčenáš. Všechno se třáslo. Čekali jsme, kdy spadne nějaká bomba na nás. Byl to hrozný pocit. Dvě bomby spadly třicet metrů od nás přímo na hlavní silnici. Udělaly hluboké trychtýře. A jedna dopadla k sousedovi pět metrů od nás, ale nevybuchla. Kdyby vybuchla, tak je po nás. Sousední barák by byl zničen a my zasypáni. Od těch bomb pak bylo všude plno hlíny. A když jsme zase zalezli do sklepa, slyšeli jsme nahoře hovor, a to už byli Sověti.“

„Šly tady tisíce ruských zajatců. Fronta se už blížila, byla někde v Polsku u Katovic. A tady šly tisíce zajatců. Ubožáci. Bylo strašné se na ně dívat. Byl sníh a někteří neměli ani boty. Nohy měli zabalené v hadrech. Bylo to hrozné. Mama nachystala chleba se škvarky, protože nic jiného nebylo, počkali jsme na okamžik, kdy na nás stráže neviděly, a hodili jsme jim to. Měli velký hlad a bili se o to. Nedobře s nimi zacházeli.“

„Byl takový případ se sousedy, kteří měli krávy a pracovali s nimi na poli. Soused, který byl o tři roky starší než já a jeho babička, se spolu česky, nebo spíše moravsky dohadovali, jak ty krávy zapřáhnout. A jel kolem takový hejsek na kole, otočil to a osopil se na ně: ‚Jak to mluvíte! Ještě jednou, tak uvidíte!‘ To jsem přímo zažil. Bylo zakázané mluvit česky nebo nářečím. Bylo to pro nás dost nepříjemné.“