Mgr. Magdaléna Mruškovičová

„No v podstatě, co jsem se dočetla z těch zápisků, tak začali na nás tlačit okamžitě, co se komunisti chopili moci. V podstatě hned v těch padesátých letech. Ve čtyřicátém osmém, ještě v ten rok, tak ten náš, co jsme tam měli ubytovaného toho honáka, který pro nás pracoval, ten čeledín, tak on moji prababičku zradil. On ji udal, že semlela víc pšenice, než jí bylo dovoleno. Takže ji odsoudili. Je k tomu trestní nález. Hnedka ji odsoudili. Později to používal jako součást nátlaku. Že když něco, tak skončí ve vězení.“

„Byl to statek. Když se vrátím do dnešní doby, dneska tam stojí finanční úřad pro Prahu 12. Tam, kde stojí ten úřad, tak tam stál náš statek. Z toho statku tam zbyly dva ořešáky, kde jsme si jako děti hrávaly. Obrovsky krásné statné stromy. Mají výšku do několika pater toho finančáku. Tak to byly naše stromy. Tam stával statek, v té době to byla ulice Sovětské armády. A nešťastné číslo domu 13/13. Jestli i to přineslo smůlu, nevím. Ale dům už tam nestojí. Dům jako takový byl velký, krásný, obrovský barák třípodlažní. Byl postavený v roce 1928 s tím, že ještě před tím tam byl náš statek. To byl starý statek, který měl ještě doškovou střechu. Ten starý na přelomu století zbourali a postavili nový. Ještě je taková zajímavost, já si ten dům pamatuju, on byl fakt krásný, takový monumentální. Před ním byla lipová alej. Tu vysázel můj praděda. Ten statek, to jsem se dozvěděla od táty ještě včera, řekl mi takovou zajímavou věc. Když už dům nebyl náš, bylo to dva nebo tři roky po revoluci, když ho měli zbourat. On šel zrovna na magistrát řešit nějakou věc, už si nevzpomíná jakou. Když tam vešel, tak zrovna se tam projednával ten náš dům. Rozhodovalo se o té demolici, jestli jo, nebo ne. Památkáři byli striktně proti bourání, protože tam viděli architektonické prvky vzácné, okenní římsy. O těch vstupních vratech, velké sloupy. Památkáři byli prostě proti. Když táta uviděl, že se tam řeší ten jeho dům, tak spontánně řekl: ‚Jé, to je moje.‘ Jak to řekl, tak ti úředníci, které vůbec neznal, myslel si, že to třeba byli bývalí komunisti, tak striktně řekli, že to musí zbourat. Doteď si vyčítal, že měl být tenkrát zticha. Možná by tam ten dům ještě stál.“

„Tak on teda byl v těch legiích a vrátil se. Ještě i táta si to pamatuje, takže vlastně i co mi říkal on. Takže on se vrátil strašně jako zavšivenej, zablešenej, nemocnej, špinavej. Takže první, co vlastně udělali, když přišel domů, to se vrátil z Vladivostoku, tak se na zahradě svlíknul úplně donaha, všechno prostě spálili, aby se nějaký nemoci nezanesly k nám. A vrátil se vlastně vyděšenej v tom smyslu, že tam se poprvé vlastně potkal s bolševikama. Pamatoval si ty hrůzy a byl z toho vyděšenej a potom měl do konce života strach, že k nám přijdou. On si vlastně i schoval pušku před režimem, že když přijdou, tak on se chtěl bránit jako s puškou. No, tu schoval, jenže on vlastně umřel ve čtyřicátém pátém v březnu, takže se nedožil konce války. Pak ta puška se našla, když se ten náš dům boural, tak se našla ve válci na obilí.“

„My se soudíme dodnes, za ten dům jsme nedostali nic – nebo jenom takovou tu výkupní cenu, jenomže výkupní cena byla jakoby dneska byste dostal za dům tři tisíce. Že vlastně to byl třeba jenom zlomek z toho, já nevím, vy tomu nebudete rozumět, ale když se staví dům, tak vlastně musíte tu stavbu vyjmout ze zemědělskýho fondu. Platíte nějaký poplatek, který je třeba tři tisíce korun. Tak my jsme dostali jenom zlomek z těch tří tisíc, takže vlastně jakoby nic skoro. A za to jsme nedostali nic, protože vlastně, když nás vystěhovávali, tak se ztratily dokumenty všechny. A tam byla nějaká lhůta, dokdy se muselo požádat, my jsme to prostě nenašli, ztratilo se to dokonce i z katastru, takže k tomu nic nebylo, takže to jsme jakoby prošvihli tohle. A pak jsme ještě nedostali nic za ty pozemky pod tou radnicí, kde byly ty třešně, protože to samý, ztratily se dokumenty, dokonce se ztratil i ten geometrickej plán, v kterým se to oddělovalo. A ztratilo se to i z katastru, takže prostě za to jsme nedostali nic.“

„No, a pak když už jsme věděli, že nám ten dům budou bourat, tak jsme vlastně stavěli tenhle dům. Z různých půjček to rodiče nějak dávali dohromady. No, a pak vlastně tam byl ještě tak rok, dva, než jsme se odstěhovali sem a než nám to tam zbourali. A to jsme volnej čas po škole trávili tak, že jsme chodili furt dolů, jsme se tam chodili koukat. Já jsem tam měla toho kocoura, toho jsme furt stěhovali sem nahoru, ten asi kilometr pěšky. Vždycky jsme ho sem dali a on se vždycky vrátil. Takže jsme ho stěhovali v baťůžku, v kočárku, vždycky prostě utekl. A pak vlastně to skončilo, tahle etapa, že Honza jednou přiběhl sem nahoru, že už nám to bouraj. Takže jsme vlastně utíkali dolů to pozorovat, jak to prostě bouraj ten náš barák. A takový poslední, co si pamatuju, že jsem prostě koukla, kde je můj Micák, a už tam prostě nebyl a už jsem ho vlastně neviděla.“