„Takže už v tom autě jsem se rozklepala a jenom jsem si řekla, že oni hlavně nesmí vidět, že mám strach. To nesmí vidět. A měla jsem takovou širokou skládanou sukni, a tak jsem si ji ještě víc přehodila přes ta kolena, aby nebylo vidět, že se mi klepou. No a tehdy se ještě jezdilo po Lannovce [Lannově třídě], ještě byl provoz, normálně tam jezdila auta, byla tam silnice. Takže oni zatočili na tu Lannovku [Lannovu třídu] a to už jsem věděla, že je tuplem zle, protože tam byla Krajská správa Veřejné bezpečnosti. Taky jsme tam přijeli, otevřela se vrata a my jsme zapluli do těch vrat a já... Heleďte, to je nějakých 40 let pomalu, kdy se tohle odehrálo, a já kdykoli po té ulici jdu a kolem těch vrat, tak si vzpomenu na ten pocit, jak se za mnou zavírají ta vrata. A já jsem byla přesvědčená, že už z nich nevyjdu. Anebo že mě povezou jenom do nějaké věznice. Ohromný – jako panika – strach. No tak jo, zavedli mě do nějaké kanceláře, začali napřed takové ty iniciály: 'Narodila jste se' a tak, a pak: 'Tak to vaše náboženství – co tam vlastně děláte? Chceme slyšet pravdu!' Ten výslech trval několik hodin a já už jsem potom viděla, že už jsou tam i další z té naší skupiny, protože oni nosili protokoly s jejich výpověďmi a už to byl takový ten řev: ‚Ale vy nám tady lžete! Tady je vaše kamarádka, kdybyste věděla, co všechno nám ona o vás řekla!‘ Byl to klasický výslech, jak ho oni uměli provádět. Nebyl to žádný fyzický nátlak, oni se nás nedotkli nikoho, ale ten psychický nátlak byl děsivý. Bylo to takové to střídání, jednou tam byl takový jeden, který říkal: ‚Tak podívejte se, neblbněte, tak se domluvíme. Tak to tam vedl ten kněz, tak jste se tam modlili, víte, že se to nesmí.‘ A já jsem říkala: ‚Nemodlili.‘ Ale on říkal: ‚Ale vy lžete!‘ A já jsem si v duchu říkala: ‚No a co?‘ Nahlas ne, tedy. A pořád jsem sledovala ta kolena, jestli není vidět, jak se mi klepou.“
„A tam zrovna u ní na návštěvě byla manželka školníka, na té zvláštní škole, a ona byla Ruska. A já si pamatuju, jak plakala, seděla za stolem a plakala a říkala: ‚Nás už tady nebude mít nikdo rád.‘ A tam maminka z toho byla zničená a ta paní toho školníka z toho byla zničená, tam byla tak strašná atmosféra, že já jsem se rychle rozloučila. A teď jsem ale nevěděla, kam jít, co dělat a nenapadlo mě nic lepšího, než jít k Českému [Československému] rozhlasu. Tady ke Trojici, tam ta budova byla tradičně. A tam už postávali lidi a oni pustili to vysílání ven, na ulici, to vysílání Českého [Československého] rozhlasu a dávali na ulici pořád zprávy, kde ta ruská vojska jsou. Oni už dávno byly tanky v Budějovicích a my jsme pořád stáli před tím rozhlasem. Tak potom se v tom rozhlasu ti zaměstnanci rozhodli, že vedle byla mateřská škola a že budou předstírat, že v tom rozhlasu je školka. Aby mohli dál vysílat, kdyby přišla ta okupační vojska, ti vojáci. Tak tam začali lidi nosit, do toho rozhlasu, dětské lavičky a dětské skříňky a oni pak ještě nějakou chvíli předstírali, že jsou mateřská školka. A já jsem tam pořád stála, fascinovaná těmi událostmi, už jsem viděla i ty tanky. A kolem těch tanků jsem šla dokonce domů a něco jsem křičela na jednoho vojáka, který tam stál v tom tanku a díval se na mě. A já jsem uměla dobře rusky, tak jsem to na něj křičela rusky: ‚Okupanty, iditě domoj!‘ A on se na mě díval a já jsem najednou viděla, jak mu tečou slzy. A teď jemu tekly slzy, všichni kolem mě byli nešťastní. No přišla jsem domů a maminka už byla doma z té družiny a netušila, kde jsem a bála se o mě strašně. Takže to první, co se stalo, že jsem dostala od své maminky poslední facku jejího života, nebo asi mého života, mateřskou, protože ona byla prostě šťastná, že mě vidí živou a zdravou. A já v tom obecném neštěstí, už ta facka završila ten šílený pocit z toho dne, že pro mě vlastně končí ta krásná budoucnost, kterou jsem si předtím stavěla od toho raného dětství.“
„Teď si vezměte v té dětské hlavě tu směs tohohle všeho: ti komunisté jsou na jednu stranu velmi zlí, na druhou stranu ale mají nádhernou ideu, pro kterou by stálo za to něco udělat. A ještě z jiné strany zase ti křesťané, kteří by měli být jenom dobří, se k nám úplně dobře nechovají. Mamince to působí bolest, ale ještě z jiného úhlu pohledu, jsou jiní, kteří se tak chovají. Tak jak si to má to dítě dát dohromady? Víte, já když na to teď vzpomínám a vy jste mě k tomu teď přivedli, k těm vzpomínkám víc, tak si myslím, že ono to v nás dětech bylo takové dvojsečné. My jsme se na jednu stranu naučili v tomhle světě pohybovat, my jsme ho sjednotili, ale na druhou stranu jsme se nikdy necítili úplně dobře ani v jednom světě. Protože v tom světě socialismu se nesmělo přijít na to, že chodíme do kostela. Museli jsme se s tím tajit. A když se na to přišlo, tak to byl předmět posměchu. Na druhou stranu v tom světě křesťanství to bylo někdy úplně nádherné a jindy právě z toho prostředí přicházelo zranění. Přicházeli udavači nebo lidé, kteří se vyhnuli mamince na ulici, protože se báli s ní dostat víc do kontaktu. No, oni byli v podzemní církvi, my ne, tehdy. Ale oni už ano, oni si organizovali třeba tajnou výuku náboženství, připravovali si svoje děti na svátosti přijetí biřmování a o tom se opravdu nesměly ty oficiální komunistické úřady dozvědět. Oni měli svoje vážné důvody, proč s námi do toho kontaktu nechtěli přijít. Ale výsledek byl, že my jsme byli všude jen tak jednou nohou. Jednou nohou v tom světě socialismu a školy a druhou nohou v tom světě křesťanství. Ale úplně doma jsme byli jenom doma. Opravdu doma, v té rodině.“
Ludmila Muchová, dívčím jménem Rynešová, se narodila 25. ledna 1953 v Tachově. Vyrůstala ale v jižních Čechách, nejprve ve vesnici Kamenný Újezd, později v Českých Budějovicích. Její rodiče František a Marie Rynešovi byli profesí učitelé a oba také praktikující katolíci. Své čtyři děti vychovávali v křesťanském duchu. Dětství Ludmila prožívala v rozporuplné atmosféře 50. let, v době státem proklamovaného radostného budování socialismu, ale také době politických procesů a strachu a úzkosti s nimi spojených. S nástupem komunistů započalo nejen systematické pronásledování církevních představitelů, ale režim se snažil potírat veškeré církevní praktiky, které by se mohly vymykat kontrole. Pro rodinu Rynešových tím nastala řada problémů. Místo učitelky musela opustit nejprve Ludmilina matka a z funkce ředitele školy musel o něco později odejít i její otec. Ludmila se v dospělosti chtěla také věnovat práci s dětmi, ale potřebné studium na gymnáziu a pedagogické fakultě jí kvůli víře nebylo umožněno. V září 1968, jen několik dní po obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy, nastoupila proto ke studiu na střední ekonomickou školu. Okupace pro ni znamenala velké trauma, se kterým se těžce vyrovnávala. Ve stejné době začala navštěvovat náboženskou výchovu, kterou v Českých Budějovicích vyučoval tehdy mladý kněz Miloslav Vlk, který byl současně sekretářem biskupa Josefa Hloucha. Ludmila díky nim získala zcela nový pohled na křesťanství a víru. Oba duchovní ale byli pod stálým dozorem Státní bezpečnosti a i skupinu mladých lidí, kterou duchovně vedl Miloslav Vlk, začala cíleně pronásledovat. Ludmila byla v této souvislosti poprvé vyslýchána ve svých 18 letech. I pozdější stálý dohled Státní bezpečnosti, nemožnost naplnit představy o profesním směřování i absence víry v její ryzí podobě přivedla Ludmilu k depresivním stavům. Částečné naplnění jí přinesla práce vychovatelky v dětském domově a o něco později také dálkové studium psychologie na brněnské univerzitě. Vytoužené profesi pedagoga se mohla věnovat až po pádu komunistického režimu. V roce 1990 se novým českobudějovickým biskupem stal Miloslav Vlk a nabídl jí, zda by se nechtěla podílet na znovuzavedení náboženské výchovy do škol. Pracovním vrcholem a také jistým zadostiučiněním pro ni bylo založení Teologické fakulty při Jihočeské univerzitě. Stála nejen u jejího zrodu, ale následně na fakultě učila a věnovala se vědecké práci. Ludmila Muchová žije v současnosti (2022) v Brně, je vdaná. S manželem společně vychovali tři děti.
