Jaromír Müller

„Všechno to bylo v rámci té Lachemy. Ty první dva pokusy, to ještě jsme byli dělnická třída. To první, to bylo jen takové nenápadné. To nějaká paní nás kontaktovala, že kdybychom chtěli, tak že by nám dělala nějakého toho garanta a že teda jsme toho hodni, dál se to nějak nerozebíralo. V druhé, tam už bylo horší, to už jsme byli manželé s Ilonou. Tam na nás nastoupili soudruzi napřed hezky, jak to budeme mít a jak dětem se zajistí budoucnost a jak dostaneme byt a jak budeme povýšení. A když jsme řekli, že se na to necítíme, tak se na nás zeptali, jestli chceme čas na rozmyšlenou, tak jsme řekli, že nepotřebujeme. Pak na nás nastoupili z druhé strany, že nám ukážou, až budeme mít ty děti a tak dále. A ono se to v tomto případě neodmítalo zrovna jednoduše. To jste si představili to dítě, jak stojí u toho kotle v Lachemě, hází tam něco lopatou. Ale zase jsem viděl toho svého otce, který teda reagoval, když bratr vstoupil do KSČ a přišel mu vysvětlovat z Prahy, jak musel, tak se na něj jen podíval a prohlásil: ,Můj názor znáš.´ A víckrát se o tom nemluvilo.“

„Byl jsem tam zrovna v srpnu 1968. Pochopitelně měli jsme se vracet 24. srpna a 21. srpna nastalo, co nastalo. To už jsme tenkrát byli ve Stockholmu. Jsme vlastně většinu toho pionýrského tábora prožili na ostrově Isthölmön, kousek pod Stockholmem. A jenom na poslední týden jsme se měli přestěhovat do Stockholmu. No a druhý den byl 22. srpen. A jeden z těch našich švédských přátel, Brurcelin se jmenoval, doběhl a začal povykovat něco o katastrofách a že nás napadli Rusové. Já už jsem tenkrát trochu mluvit německy a jakžtakž jsem lámal angličtinu, takže jsme se tedy dohodli na tom, že k nám vtrhla vojska Varšavské smlouvy. Tak samozřejmě všichni oči navrch hlavy. Představovali jsme si, jak se tady střílí. Napřed jsme tomu samozřejmě nechtěli věřit, protože naši přátelé. No a nicméně toho 24. srpna jsme se nevrátili. Jednak to nebylo bezpečné, jednak Ruzyň byla rozstřílená. Takže si nás v podstatě rozebrali do rodin Švédové. Po jednom po dvou, kdo koho mohl. My jsme jim za to tenkrát byli velice vděční, já jsem jim za to vděčný dodneška, protože my jsme pro ně byla neznámá děcka. No a zdrželi jsme se teda poněkud déle, do republiky jsme se vrátili až 4. září, kdy to nejhorší aspoň z té ruské strany odeznělo. Bylo to zajímavé, protože Ruzyň pořád nepřijímala a spřátelené země, což teda bylo Polsko a východní Německo, což teda byly nás tam dva autobusy, ty dva autobusy jely pod vlajkou mezinárodního Červeného kříže, přesto teda nám byl odmítnul vstup. Takže jsme se přepravovali, ze Stockholmu jsme jeli autobusem, přes průplav, ten most tam tenkrát ještě nebyl, do Dánska a potom přes tehdejší západní Německo až na hranice. Je teda zajímavé, že zlí Němci nás tam tenkrát hostili, tím myslím přímo Bundeswehr. Protože jednou jsme přespávali právě v kasárnách Bundeswehru. Ti vojáci nám tam udělali nádhernou hostinu a skvělý program. Potom jsme dojeli na hranice v Rozvadově na tom přechodu a místo přátelského přijetí jsme tam stáli, oba dva autobusy obklíčení sovětskými samopalníky. Opět jsme nesměli dál. Trčeli jsme tam tenkrát čtyři, skoro pět hodin, než přijely naše autobusy z Prahy, teprve potom nás přeložili a mohli jsme jet přes hranice.“