The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaromír Müller (* 1954)

• narozen 23. dubna 1954 v Brně

• dědeček Alois Valehrach byl legionář na východní frontě, ve Francii se účastnil závěrečných bojů

• otec Josef Müller byl lékař, v důsledku znárodnění přišel o ordinaci

• během vpádu vojsk do Československa byl na pionýrském mezinárodním táboře míru ve Švédsku

• v létě 1969 se účastnil protestní akce na mezinárodním táboře míru v Polsku

• byl svědkem demonstrace 21. srpna 1969 v Brně

• během základní vojenské služby odmítl podepsat nesouhlas s Chartou 77

• několikrát odmítl vstup do KSČ

• účastnil se sametové revoluce v Brně

• s manželkou Ilonou vychoval dva syny

• dnes (rok 2023) žije ve Šlapanicích

Je všední den, konec 50. let. Pár kluků z ulice se baví o tom, čím by se jednou chtěli stát. „Můj starší bratr se viděl v lékařském povolání. Řekl, že by chtěl být doktor. Jiný kluk, syn místních protagonistů, mu na to odpověděl, že na žádnou školu nepůjde, protože už jeho táta je doktor. Nechápal jsem, co je na tom špatné.“ Tak popsal tehdy pětiletý Jaromír Müller svůj první konflikt s komunistickým režimem.

Otec odmítl vstup do kariéry, na atestace i kariérní postup mohl zapomenout

Jaromírův otec Josef Müller se narodil krátce před rozpadem monarchie 10. srpna 1918. Vyrůstal ve smíšené rodině. Jeho matka byla česká učitelka, vlastenka a sokolka. Otec Josef byl Rakušan. Vystudoval architekturu a zeměměřičství. Sloužil jako aktivní důstojník c. a k. armády, ale v podstatě pouze vykonával, byť v uniformě, svoje občanské povolání.  Do roku 1914, kdy byl převelen z aktivní vojenské služby k Landwehru, prováděl triangulaci v Bosně a Hercegovině, Černé Hoře a ve Slovinsku. V roce 1917 ho znovu aktivovali, ale o téhle části jeho válečné služby se mnoho údajů nezachovalo, až na pár fotek s dalšími důstojníky, se skupinou sester z vojenského špitálu. Po návratu z Balkánu odešel do penze, ale vypomáhal jako obecní tajemník ve Šlapanicích. Navíc jako absolvent Janáčkovy školy hrával na varhany v místním kostele. „Leoš Janáček z něj chtěl dokonce vychovat operního pěvce,“ dodává Jaromír Müller.

Snem Jaromírova otce byla medicína. Jeho studia přerušilo uzavření českých vysokých škol v roce 1939. Během druhé světové války pracoval jako skladník ve firmě Schottola. V té době se seznámil i se svou budoucí manželkou Andělou, rozenou Valehrachovou, která se později stala jeho celoživotní partnerkou.

Po válce úspěšně dostudoval medicínu a poté nastoupil na povinnou lékařskou praxi do klášterní nemocnice Milosrdných bratří ve Valticích. Ta po nástupu komunistického režimu k moci čelila existenčnímu nátlaku a představení kláštera byli obviňováni z protistátního smýšlení. Například v roce 1947 byl zatčen převor Josef Dismas Vrbík a obviněn z údajného šíření protistátních letáků. Nakonec byl pro nepravdivé obvinění propuštěn, ale stačilo to jako důvod, aby bylo bratrům v říjnu 1948 zabaveno celé konventní hospodářství a převedeno pod správu tamějšího velkostatku. K 1. lednu 1949 byla nemocnice zestátněna a 29. dubna 1960 byl konvent rozpuštěn.

Po povinné praxi si Jaromírův otec otevřel vlastní ordinaci praktického lékaře v Křenovicích. „Nakoupil si veškeré potřebné vybavení včetně rentgenového přístroje,“ říká jeho syn. Kvůli znárodnění se však investice nevyplatila.

Později dostal otec nabídku stát se vedoucím slavkovské polikliniky. „Mělo to ale háček: stát se členem KSČ a vstoupit do armády. To otec odmítl. A tak měl doživotně zaražený kariérní postup.“ Většinu života tak působil jako obvodní lékař v Křenovicích.

Dědu legionáře po roce 1948 vyrazili od policie

Jaromírovým velkým vzorem byl i jeho dědeček s matčiny strany Alois Valehrach. Za první světové války narukoval na východní frontu. V roce 1915 přeběhl do zajetí a vstoupil do československých legií.  „Neabsolvoval ale cestu na Dálný východ do Vladivostoku,“ zdůrazňuje Jaromír Müller. Jeho putování vedlo přes území dnešní Ukrajiny do Archangelské oblasti v Rusku. Na pobřeží Bílého moře se nalodil na loď Kursk, se kterou obeplul Skandinávský poloostrov. V listopadu 1917 se vylodil v Anglii. Cesta pokračovala do Francie, kde Alois Valehrach bojoval na západní frontě. Jako vysloužilý legionář se vrátil domů v lednu 1919.

Za první republiky měl pro své zásluhy o Československo jisté zvýhodnění, a tak si zvolil práci u četnictva. Sloužil ve Znojmě a Orlové. „A když si doplnil kriminalistické minimum, přeložili ho ke kriminálce do Brna, kde působil jako vrchní kriminální obvodní inspektor.“ Za protektorátu byl předčasně penzionován. Po válce tedy v původní hodnosti nastoupil jako veterán znovu ke kriminálce. Jenže když se v roce 1948 změnily poměry, byl Alois Valehrach opět zproštěn služby. „Bylo mu padesát tři let, nikdo jej nechtěl zaměstnat. Našel si pouze sezónní práci při při sklizni řepy. Tohle místo mu paradoxně sehnal jeho kamarád z legií, který se stal komunistou.“

Místo přátelského přijetí ve vlasti nás obstoupili sovětští samopalníci

Jaromír Müller se narodil 23. dubna 1954 v Brně. Většinu dětství prožil ve Šlapanicích, kde se také povinně přihlásil do Pionýrské organizace Československého svazu mládeže. Ta se během celospolečenského uvolnění v 60. letech rozpadla na řadu svébytných spolků včetně Junáka a místo PO ČSM vznikl Pionýr, ve kterém bylo členství oproti předchozím obdobím dobrovolné. „Byli jsme bezprizorní, nikdo o nás neměl zájem, a tak se nakonec vedoucí stala moje matka, bývalá sokolka. Z našeho oddílu udělala takového křížence sokola a skauta, vedla nás  k lásce k přírodě a politiku do toho netahala.“

Otázkou tehdy bylo, zda se rovnou nepřidat ke skautům. „Pro spoustu lidí byl Pionýr zprofanovaný pojem. Ale my jsme se dohodli, že organizačně zůstaneme v Pionýru, že se nemáme za co stydět,“ dodává pamětník.

Oddíl se mimo jiné pravidelně účastnil výzev čtenářského klubu Turistická rozvědka, zavedeného po vzoru prvorepublikového časopisů Mladý hlasatel a Vpřed. Jednalo se o sérii výzev a soutěží, které byly publikovány v dětském časopisu Větrník (dříve Pionýr). „My jsme to všechno dodržovali a plnili, a tak jsme se stali vzornou turistickou rozvědkou. Dospělo to tak daleko, že jsme za odměnu mohli vycestovat na mezinárodní tábor míru do Švédska.“

Na vytouženou expedici odjeli mladí pionýři v létě 1968. Právě tam je zasáhla zpráva o invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. „Druhý den, 22. srpna za námi doběhl jeden z našich švédských přátel a začal povykovat něco o katastrofách a že nás napadli Rusové. Všichni měli oči navrch hlavy. Představovali jsme si, jak se u nás střílí. Nemohli jsme tomu uvěřit.“ To už se v ulicích Stockholmu začali scházet demonstranti, aby vyjádřili nesouhlas se situací v okupovaném Československu.

Odjezd domů byl původně naplánován na 24. srpen, ale všichni věděli, že je to nereálné. „Švédové si nás rozebrali k sobě domů, dokud se náš odjezd nevyřeší. Byli jsme pro ně neznámá děcka.“

Jelikož ruzyňské letiště bylo obsazeno jako jedno z prvních, letový režim byl zcela omezen. Tehdy čtrnáctiletý Jaromír a další členové expedice se domů nakonec vraceli dvěma autobusy pod vlajkou Červeného kříže. „Jeli jsme přes průplav do Dánska a odtud do západního Německa. Jednu noc jsme přespali přímo v kasárnách Bundeswehru. Připravili pro nás pohoštění a program.“ Když posádka dorazila k česko-německé státní hranici u Rozvadova, čekalo je však úplně jiné přivítání. „Místo přátelského přijetí ve vlasti nás obstoupili sovětští samopalníci. Trčeli jsme tam pět hodin, než nás pustili. Čekali jsme na příjezd autobusů z Prahy, původní švédské na naše území vpustit odmítli.“

Na protest proti okupaci vykopali hrob PO ČSM

O rok později skupina vyrazila na druhý mezinárodní tábor, opět za odměnu coby vzorná turistická rozvědka. Tábor se tentokrát uskutečnil poblíž města Konin ve středním Polsku. „Matka tenkrát vymyslela, že si na rudé šátky našijeme trikoloru. Samozřejmě jsme byli hned vyzváni, abychom to odpárali. Říkali nám, že rudý šátek je značka internacionálního smýšlení a že trikolora je nacionalismus.“ Skupina to přesto odmítla. „A pak jsme vyrobili hrob staré pionýrské organizace pod svazem mládeže.“ Byl v tom protest proti invazi i snaha neopouštět ideály Pražského jara.

„Jenže když jsme se vrátili domů, naše kariéra slavných pionýrů skončila.” Stejně tak Jaromírova matka musela coby vedoucí oddílu skončit a v okresní pionýrské organizaci se stala personou non grata.

Nejrůznějšími způsoby se proti vpádu vojsk protestovalo v celém Československu. Situace vyeskalovala během prvního výročí invaze 21. srpnu 1969. Toho dne se začali shromažďovat lidé i u Beta pasáže na náměstí Svobody v Brně, aby zde uctili památku zemřelých z roku 1968. Houstnoucí dav byl však vytlačen vodními děly do bočních ulic. Shromáždění se zúčastnil také Jaromír Müller. „Bylo mi patnáct, matka mě nechtěla pustit, že mě ještě zavřou. Otec to uzavřel prohlášením, že zavřít mě můžou, ale pustit mě musí. Takže jsem odjel. Řvalo se, vyvolávalo, mávalo vlajkami. Veřejná bezpečnost se schovávala v podchodech okolo Zelného trhu, ve vchodech domů byli vojáci. Velmi aktivní byly především Lidové milice, právě od nich jsem dostal ránu pendrekem. Když jsem se probral, podařilo se mi utéct domů.“

Ten den si v Brně vyžádal dvě oběti na lidských životech: zemřeli osmnáctiletá Danuše Muzikářová a dělník Stanislav Valehrach. „Nejsmutnější na tom bylo, že to neudělali Rusi, ale naši lidi. Tím se to tak nějak zlomilo. Ztratil jsem jakékoli iluze o tom, že tenhle náš socialistický režim může být spravedlivý. Byla to pro mě studená sprcha.“

Naši školu zavřeli jako hnízdo reakce. Dějepisář skončil u popelářů

V září 1969 se z Jaromíra stal student Gymnázia Brno Opuštěná, které stálo poblíž dnešního autobusového nádraží Zvonařka. „Místo občanské nauky se učila filozofie a v dějepise se učilo i o legionářích a našich pilotech RAF.“ Škola patřila k jedné z nejmodernějších na Brněnsku. Navíc se specializovala na výuku cizích jazyků. Díky tomu se Jaromír Müller stal členem mezinárodního dopisovatelského spolku International Pen Friends a dopisoval si s lidmi s celého světa.

S nástupem normalizace se situace změnila. O kdysi vyhlášené škole se začalo oficiálně mluvit jako o sídle reakčních sil. Vedení tušilo, že školu nečekají dobré vyhlídky, ale snažilo se udržet provoz za každou cenu. „V květnu nás ředitel vyzval, abychom vyjádřili svoji politickou zralost a šli do prvomájového průvodu. To bylo naposled, kdy jsem se takové akce účastnil.“

Gymnázium bylo zrušeno v roce 1970. „Naši profesoři dopadli různě. Některé rozstrkali po středních školách, dějepisář skončil u popelářů a učitel filozofie učil zedníky občanku. A nás jako černé ovce přeřadili na gymnázium na Slovanském náměstí.“

Dosavadní kádrový profil nabourával Jaromírovy další studijní vyhlídky. Tíhl k jazykům a filozofii, ale o tom školní poradce nechtěl ani slyšet. „Říkal, že pro mě přichází v úvahu tak leda zemědělská nebo strojírenská fakulta, že tam vezmou každého. Na strojárnu jsem se dostal bez problému, ale nebavilo mě to, a tak jsem to zabalil úplně.“

Jenže najít si práci nebylo vůbec snadné. „Všude to proběhlo stejně, nejdřív byli nadšení, ale když se k nim dostaly mé kádrové posudky, řekli, že už je místo obsazené. Nevzali mě u dráhy, ani na poštu.“ A tak se Jaromír Müller nakonec stal dělníkem v třísměnném provozu v brněnské Lachemě.

Odmítl podepsat nesouhlas s Chartou 77 i přihlášku do strany

V roce 1976 nastoupil Jaromír Müller na základní vojenskou službu na poddůstojnické škole zdravotní v Uherském Hradišti. Nedlouho na to se dostal do dalšího konfliktu s režimem.

Jakmile se začala v samizdatové formě šířit Charta 77, musela komunistická vláda ostře zakročit. Oficiální tisk označil manifest za „protistátní, protisocialistické, demagogické a hanlivé psaní,“ a jednotliví signatáři byli popisováni jako ztroskotanci a samozvanci, věrní služebníci a agenti imperialismu.

„Svolali si nás tehdy na výchovnou stanici a řekli nám, že pár válečných štváčů vysmolilo nějaký text a že s tím máme vyjádřit nesouhlas.“ Jaromír Müller si text chtěl tento údajný pamflet přečíst. „To pochopitelně nešlo, jen mi řekli, že mám straně a vládě věřit. Tak jsem to odmítl podepsat, a tak mě z místnosti vyvedli. Další následky to naštěstí nemělo.“

Pamětník si počínal podobně, když mu v průběhu 80. let opakovaně nabízeli členství v KSČ.  „Poprvé to bylo snadné, neměl jsem co ztratit.“ S druhou nabídkou ke členství to bylo složitější. V té době už byl Jaromír Müller ženatý a s manželkou Ilonou pomýšleli na založení rodiny. „Představil jsem si, co se stane, když odmítnu. Že moje děti budou zas jen házet lopatami někde v Lachemě jako já. Ale vzpomněl jsem si na svého otce a prostě to odmítl.“

Když syn viděl všechny bubáky s pendreky a štíty přes obličej, začal brečet a nebyl k utišení

Kontakt se světem Jaromír Müller udržoval díky poslechu Svobodné Evropy. Ani tu však nepovažoval za zcela relevantní zdroj informací. „Brala se jasná linie: západ je svobodný a východ nesvobodný, což byla do určité míry pravda. Problém byl v tom, že naši východní realitu často vykreslovali horší, než ve skutečnosti byla. Jako kdybychom tady všichni žili v nějakém koncentráku.“

Díky poslechu Svobodné evropy se však rychle dozvěděl o událostech 17. listopadu 1989 na Národní třídě v Praze. Informace se brzy rozšířily také v Lachemě, kde Jaromír pracoval. „Mnozí dělníci byli pro, ti neměli co ztratit. Ale měli jsme tam i pár kovaných soudruhů. Říkali, že demonstranty rozjezdí tanky.“ Největší část podniku však patřila k mlčící většině a čekala, jak se bude situace vyvíjet. „Když viděli, že se ledy fakt lámou, přidávali se,“ dodává pamětník.

Brňané vyšli poprvé do ulic v pondělí dvacátého listopadu. Demonstrace se zúčastnil také Jaromír Müller. Na náměstí Svobody docházel pravidelně, jednou dokonce se svým čtyřletým synem Petrem. „Zatím demonstrace probíhaly klidně, ale ten den se to změnilo. Bylo mi toho dne opravdu nelehko. Doopravdy to vypadlo, že na nás pořádkové sily vletí. Pohotovostní pluk zablokoval všechny východy z náměstí. Viděl jsem obrněné transportéry s radlicemi.“ Strach měl pochopitelně i malý Petr. „Když syn viděl všechny ty bubáky s pendreky a štíty přes obličej, začal brečet a nebyl k utišení. „ Oběma se podařilo proklouznout pasáží vedle cukrárny U Mamlasů na Poštovskou ulici a pro ten den zmizet.“

Když komunistický režim skutečně padl, Jaromír měl pocit, že se mu otvírá nový svět. „Myslel jsem, že konečně nastala doba, kdy mi nebude nikdo lhát a že se kormidel opravdu chopí ti nejlepší z nejlepších. Že to nebyla tak úplně pravda, mi došlo až později.“ Ne všechna očekávání, která Jaromír Müller od nového režimu měl, se splnila. „Ale nic lepšího než tohle jsem nezažil a se všemi výhradami ke všem kotrmelců, které se u nás za těch víc než třicet let přihodily, jsem za listopad 1989 vděčný a jsem rád, že jsem u toho mohl být. A ještě víc mě těší, že i mí potomci to vždycky viděli a vidí stejně. Za své mluví i naše společné návštěvy porevolučních komunistických prvomájových demonstrací, zvané Dnem díkůvzdání. Díků za to že tam vidí, jakému světu díky těm tehdejším, dnes často vysmívaným, lidem s klíči unikli,“ dodává pamětník. Dnes (rok 2023) žije ve Šlapanicích. S manželkou Ilonou vychoval syny Petra a Václava.