Ing. Ladislav Müller

* 1925

  • „Jel jsem normálně do práce, a když jsem přijel do práce, tak mně volal tatínek, že mamince není dobře, jestli bych tam nemohl přijet. Tenkrát už byla trochu rozvrácená pražská doprava, tak jsme šli pěšky. Kamarád šel se mnou, došli jsme na Vinohrady, kde rodiče bydleli, a vycházel odtud lékař, který nařídil odvoz maminky do nemocnice. Přijela sanitka a jel jsem s maminkou sanitkou do Vinohradské nemocnice. A cestou po nás stříleli Rusáci a (saniťáci) nestačili nadávat. Přijeli jsme do nemocnice a tam byl velký poprask, maminku jsme usadili, té bylo strašně špatně, zvracela krev. Ale mezitím, co jsme čekali na přijetí, přijela sanitka s mladou ženou, které tank přejel obě nohy. Ona byla při vědomí a volala jenom a prosila o nemožné. Aby jí ty nohy zachránili. To byla strašně otřesná záležitost.“

  • „Že bylo dost těžký prokličkovat mezi těma milicionářema a policajtama, aby se člověk z toho shromáždění dostal. Oni to tam odchytávali, bylo několik lidí, kteří byli zadržení, co se s nimi stalo, to prostě nevím, ale asi to bylo jako s tím mým kamarádem, že ho několik dní drželi a potom propustili. A ještě si pamatuju jednu věc, že nějaký ten policajt říká: 'Jo, mládenci, a to vám teď teče do bot, že?' A někdo mu odpověděl: ,Ano, ale krev.' Ono tam totiž zaznělo několik výstřelů shora, od Hradu, my jsme se ale k Hradu vůbec nedostali. Tenkrát to byl ten protestní pochod, který měl být posilou pro prezidenta Beneše, aby nepodepisoval demisi tehdejších ministrů. Oni podepsali tu demisi v domnění, že to všechno půjde demokratickou cestou. Což nešlo.“

  • „Pak se tam objevili Vlasovci, že přejmou obranu celého toho bloku, tak nás taky vyhnali z baráků a evakuovali nás, abychom utekli do Michle , kde nás vzali do krytu sousedi odtamtud. A Vlasovce potom, to jsme se ale dozvěděli až později…ale v té Michli jsme zažili taky ještě pěkný věci. Tam už ale zacházím trochu do osobního…v tom krytu jsem se sblížil s jednou dívkou, která byla z našeho domu, a tak jsme to tak trochu odlehčovali…dost nám fandili a bylo to hezký. A poslali nás, abychom koupili chleba v michelské pekárně, která byla kousek od toho místa, kde jsme byli dočasně ubytovaní. A tak jsme šli, ale to se ještě bojovalo, to bych musel ukázat. Ty domy, kde jsme byli dočasně ubytovaní, byly v dolíku, zatímco na Pankráci jsme byli nahoře. A tam se ještě bojovalo a my jsme tím údolím šli pro ty rohlíky, pro to pečivo, a najednou jsem uslyšel takový divný šumění a to byla spíš intuice, když jsem chytil tu dívku za ruku a strhnul na druhou stranu ulic, kudy jsme šli. A do těch míst, kudy jsme předtím šli, dopadl, asi to byl, minometný granát.“

  • „My jsme byli, dá se říct, rodina masarykovská. Vedle nás bydleli sousedi, kteří měli známé Němce, kteří byli občas u nich na návštěvě, a ti měli dvě děti, Berta a teď si nevzpomínám, jak se jmenovala (jeho sestra). A ten hoch byl zhruba mého věku, a tak jsme si hrávali, oni mluvili velmi dobře česky, byli to sociální demokrati, němečtí a více méně prorepublikoví. A my jsme si třeba spolu hráli na válku, v té době už byl Hitler na scéně a on spolu se mnou spontánně křičel: „Hurá na Němce!“ A on, protože byl Němec, tak musel narukovat, a já jsem ho po letech potkal v Počernicích, kam jsem se šel podívat a náhodně jsme se tam potkali. A já mu povídám: „Ahoj Berte!“ A on: „Ty se ke mně hlásíš, jako k Němci?“ A já říkám: „No proč ne, vždyť jsme kamarádi…“ A on říká: „Víš, já se za to, že jsem Němec, úplně stydím. Jsem teď na vojně, ale nechám se převelet na ruskou frontu a doufám, že se už nevrátím.“ A taky se nevrátil…“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 16.06.2023

    (audio)
    duration: 01:57:37
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 22.06.2023

    (audio)
    duration: 01:54:32
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Komunismu je v nás víc, než si myslíme

Ladislav Müller v době studií na vysoké škole
Ladislav Müller v době studií na vysoké škole
photo: archív pamětníka

Ladislav Müller se narodil 4. září 1925 v Praze. Vyrůstal jako jedináček ve středostavovské rodině, otec byl úředník, matka zůstávala v domácnosti. Krátce před začátkem války se rodina přestěhovala z Horních Počernic do pražské čtvrti Pankrác, kde prožila dramatické dny konce války. Tehdy osmnáctiletý Ladislav pomáhal stavět barikády, byl svědkem příjezdu jednotek SS i vojáků Ruské osvobozenecké armády, kteří po evakuaci obyvatel sváděli osvobozovací boje v této části Prahy. V přímém ohrožení života se opakovaně ocitl i Ladislav. V roce 1946 odmaturoval a poté začal studovat České vysoké učení technické. Citlivě vnímal poválečnou proměnu Československa a v únoru 1948 se zúčastnil studentského pochodu na Hrad. Traumatické vzpomínky má na 21. srpen 1968, kdy ve Vinohradské nemocnici zemřela jeho maminka, kterou lékaři nemohli včas operovat kvůli ošetřování velkého množství raněných. Až do odchodu do penze pracoval ve Výzkumném ústavu vakuové techniky, nikdy nevstoupil do komunistické strany, přesto mohl díky svým odborným znalostem zůstat ve vedoucí pozici. Mezi jeho přátele patřily výrazné osobnosti disentu z prostředí evangelické církve. V 80. letech se účastnil většiny protirežimních demonstrací, včetně studentského pietního aktu na Albertově v listopadu 1989. Je ženatý, s manželkou vychovali tři syny. Žije (r. 2024) v Praze.