Jana Müllerová

„Brzy ráno mě přišel tatínek vzbudit, říkal, ať vstávám. Myslela jsem si, že je mu špatně, byl bílý jak stěna. On ale říkal: ‚Vstávej, ve vězení umlátili jednoho z Wonků, ale nevím kterého.‘ Já jsem nevěděla, který z nich byl tou dobou ve vězení, ale tipla jsem si víc na Pavla. Tak jsme čekali, po páté hodině byly zprávy, myslím, že tatínek tenkrát chytal Londýn. Tam už řekli, že zemřel Pavel Wonka. Já si pamatuju na tu chvíli, na ten hrozný pocit bezmoci a také marnosti. Protože Pavel byl takový... že dokázali zlomit takového člověka... takový vzdorovitý. Řekla bych, že to byl silný jedinec, statný mladý muž. Vím, že jsem tenkrát celé ráno plakala bez slz. Neměla jsem slzy, ale vím, že mi bylo úplně hrozně. Potom jsem jela na pohřeb a večer jsem si nahrála řeč profesorky Jüptnerové, se kterou jsem se potom také přátelila, a Stanislava Devátého a Václava Malého a pěkně jsem to z magnetofonu pustila a kousíček napsala, zase pustila a kousek napsala. Tak jsem si ty tři proslovy přepsala.“

„Když můj otec na jaře 1989 ležel v nemocnici, kde potom za několik dní zemřel, přišel pan primář na vizitu a povídal tatínkovi: ‚Tak co, otče, jak je? Blbě, co?‘ A tatínek mu říkal: ‚Ale ne, hochům je hůř.‘ Pan doktor pokrčil rameny a říkal: ‚Zmatenost?‘ Náš tatínek to zaslechl a odpověděl, že ne, že myslel Jirouse a Havla. Pan primář se začal smát a říkal: ‚Vidíte, to je jediný člověk na chirurgii, který nemyslí na sebe. A copak to tu, otče, máte?‘ Podíval se a tatínek měl takový malý notýsek a v něm měl napsaná francouzská slovíčka. Doktor řekl: ‚To se učí Jana?‘ Tatínek odpověděl: ‚Ne, já, Jana říká, že není na jazyky.‘ Doktor se zeptal: ‚A kolik vám je, otče?‘ – ‚Osmdesát pět,‘ odpověděl tatínek. ‚A to se ještě učíte?‘ zeptal se doktor. ‚Jo,‘ odpověděl tatínek.“

„Někdo se mě ptal, odkud jsem znala Pavla Wonku. Já jsem si nemohla vzpomenout, kdo mě seznámil s Pavlem Wonkou. Potom mi došlo, že jsem měla ve Vrchlabí poruchu na autě, měla jsem tam spoustu dětí. Uvízla jsem s nimi ve Vrchlabí a já jsem sháněla v sobotu vpodvečer pomoc. Protože jsem byla zdravotní sestra, když jsem se nemohla nikde obejít, tak jsem si řekla, že by mě mohli zachránit saniťáci, protože to byla vždy taková dobrá parta lidí. Tak jsem to šla zkusit na vrátnici, ale pán mi říkal, že jsou všichni doma, ať počkám, a začal vymýšlet, jak mi pomoci. Najednou vyběhl ven a volal: ‚Pavle, Pavle!‘ A zastavil se tam takový menší muž, vousatý. Vrátný mu říkal: ‚Pavle, je tady zdravotní sestřička z Brodu a má tu děti,‘ a jak jsem to nameldovala tomu vrátnému, tak on to zase nameldoval tomu Pavlovi. A ten hned řekl, že pomůže. Hrál si s tím asi tři hodiny, z něj jen lilo, bylo horko. Mezitím mi řekl, ať jdu klidně s dětmi na zmrzlinu, potom si s dětmi začal povídat, proč tam jsou a nač tam jsou. A hodně rychle zjistil, protože děti byly řečné a leccos mu naznačily. A on se smál, podíval se na mě a říkal: ‚Tak to jsem rád, že jsem vám mohl pomoci. Koukám, že vy budete taková parťačka podvraťačka.‘ Na to nikdy nezapomenu, na tohle sousloví. Já jsem se zasmála, že možná ano.“

„Jedna ta prohlídka, při které jsem byla, byla pro mě nečekaná. Rodiče v tom byli asi trochu víc trénovaní. Já jsem byla nemocná a neměla jsem nikoho pouštět domů, tak jako to rodiče říkají každému dítěti. Slyšela jsem, že někdo dupe po schodech, tak jsem se šla podívat. Vím, že jsem měla noční košilku a byla jsem bosá. A tam byli nějací chlapi v uniformách a asi dva v civilu. Ptali se, kde jsou rodiče. Samozřejmě věděli, že tatínek musí být dole a maminka tou dobou už pracovala taky v tom podniku. Jmenovalo se to dřevovýroba. Tak jsem říkala, že rodiče jsou dole v práci, a tak statečně jsem říkala, že je nesmím pustit. Prvně mi ještě řekli, ať si zavřu psa, měli jsme kolii, to byl takový hodný pes. Já jsem ji zavolala, oni v té chodbě popošli a já jsem říkala, že je tedy nemůžu pustit, dokud nepřijde tatínek a maminka. Asi jsem byla taková dost statečná a ten jeden mě plesk, a já jak jsem byla bosky, tak jsem padla na mandl a rozbila jsem si pusu.“