The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Müllerová (* 1949)

• narozena 8. června 1949 v Polné

• komunisté tatínkovi znárodnili truhlárnu

• v roce 1968 maturovala na Střední zdravotnické škole v Havlíčkově Brodě

• nastoupila na interní oddělení v nemocnici v Havlíčkově Brodě

• od roku 1969 opisovala a šířila církevní texty a materiály

• od roku 1977 též šířila prohlášení Charty 77

• v letech normalizace pořádala výlety pro děti z křesťanských rodin

• zúčastnila se pohřbu Pavla Wonky

• v letech 1994–1998 byla místostarostkou Polné

• do roku 2013 pracovala na sociálním odboru Městského úřadu v Polné

• v letech 2013–2019 žila v Plasech na Plzeňsku

• v roce 2021 žila v Polné

Založení vlastní rodiny nemusí vždy nutně být cílem lidského bytí. Občas člověk našel rodinu ve svém okolí a rodinná pouta nemusela být nutně pokrevní. Takový byl život Jany Müllerové, která nepoznala vlastní prarodiče, ale našla je ve svých sousedech. Neměla vlastní děti, ale děti v jejím okolí s ní zažívaly to, co jim jejich rodiče nemohli dopřát. Neměla partnera, ale měla silná, celoživotní přátelství a dokázala být tou nejlepší kamarádkou. Proti nenáviděnému komunismu bojovala za psacím strojem, odkud šířila materiály o církvi i o Chartě 77. Nikdy nezanevřela na svou rodnou Polnou a její zarputilost a obětavost ji tam po revoluci dovedly až na místo místostarostky. 

Rodiče si dítě nechali

Jana Müllerová se narodila 8. června 1949 v Polné Karlovi a Marii Müllerovým. Měla dva bratry, o šestnáct let staršího Karla a o devět let staršího Miloslava. Každý ze sourozenců tedy vyrůstal takřka jako jedináček. Rodina bydlela v domě ve čtvrti Kateřinov. Dům se skládal z bytu v horním patře a truhlářské dílny v přízemí, kde tatínek dříve zaměstnával šest lidí.

Když rodiče zjistili, že je maminka potřetí těhotná, bylo jí čtyřicet tři let. Její okolí na ni naléhalo, aby v takovém věku již neriskovala a nechala si plod odstranit. Ona se však rozhodla si dítě nechat a s tatínkem se na nového potomka moc těšili. Jana si s odstupem času uvědomila, jak to pro maminku mohlo být nebezpečné, a byla jí za její rozhodnutí vděčná.

Maminka se narodila v roce 1907 v městečku Zlonice a z jejího rodného domu byl krásný výhled na horu Říp. Jana již nepoznala své prarodiče z maminčiny strany, ale v Podřipsku žil maminčin bratr František, bývalý ruský legionář, který Müllerovým posílal koše s ovocem ze své úrody.

Tatínek Karel Müller byl rodák z Polné, byl o čtyři roky starší než maminka a měl dvě sestry, které pracovaly jako učitelky. Vystudoval Průmyslovou střední školu v Chrudimi, obor bytový architekt, a ve své profesi vynikal. Již během studií vyhrával soutěže ve svém oboru a po dokončení školy dostal nabídku od dřevozpracující firmy Faigl, aby nastoupil do jejich podniku ve Zlonicích. Tam se seznámil s Marií Císařovou a roku 1932 se vzali. Později spolu odešli do Polné, kde tatínek začal podnikat v budově bývalého panského pivovaru.

Jana se narodila do těžké doby. Přestože přišla na svět až po válce a u moci již byli komunisté, již v útlém věku si uvědomovala, jak náročné období jejímu narození předcházelo; zažili ho nejen její rodiče, ale také její starší bratři. I mladší z bratrů si pamatoval, jak u nich v domě bydleli nejprve němečtí, později rumunští a nakonec sovětští vojáci. Starší bratr Karel si zase vzpomínal na nacisty deportované židovské obyvatele Polné. Znal některé rodiny a mladá děvčata v jeho věku, která do Polné již nikdy nevrátila. „Vždy, když se o těchto věcech mluvilo, tak i naši kluci, kteří byli tak trochu rozverní, tak to bylo s takovou vážností, která mě až trochu mrazila,“ vzpomínala Jana.

Sousedé se ve sklepě ukrývali před bombami

Neméně dramatický byl konec války v Polné. Dům bývalého pivovaru měl rozsáhlá sklepení, v nichž nacházelo úkryt mnoho polenských obyvatel během bombardování. K jednomu z nich došlo 9. května 1945. Městem v té době již několik dní prchali němečtí vojáci i celé rodiny civilistů ve strachu z Rudé armády. Nad Polnou prolétala sovětská letadla a v domnění, že útočí na vzdorující nacisty, shodila tři bomby. Kromě okresního soudu na náměstí, areálu Procházkovy pily či zámecké zahrady zasáhly letecké pumy také starý dům rodiny Müllerových, kde bydleli rodiče tatínka Karla. Naštěstí byli právě v úkrytu pod pivovarem, a tak se nikomu z nich nic nestalo. Když si Jana vybavovala vzpomínky z nejútlejšího dětství, starý dům měl již provizorní střechu a ani ve zbytku Polné již nebyly patrné stopy po válečných škodách.

Zaznamenala však již temnou dobu zatýkání po nástupu komunistů k moci. Když byla ještě v kočárku, zapamatovala si, jak ji bratr vzal na ramena a šli spolu na nádraží pro koš s ovocem, který jim poslal strýček. Z amplionů hrála nahlas pochodová muzika a bratři toho dne nešli do školy. Když přišli domů, maminka plakala a zapálila v okně svíčku. S odstupem času si Jana s bratry vyjasnila, že se jednalo o výročí popravy Milady Horákové, která proběhla, když byl pamětnici jeden rok. V Polné žil bratranec Milady Horákové a Janini rodiče o něm často mluvili.

Stejně tak si vzpomínala na některé sousedy, pro které si přijeli muži v černých vozech a pak je dlouhá léta neviděla. „To byly tenkrát takové drobnosti, pro které se člověk mohl dostat do vězení, bylo to neuvěřitelné,“ vzpomínala Jana.

Rodiče tehdejší situaci snášeli špatně, ale aniž by své dceři cokoliv vysvětlovali, uvědomovala si i ve své dětské mysli tíhu doby. Když večer brávala maminka malou Janu spát, tatínek poslouchal české vysílání britské rozhlasové stanice BBC. Jednoho takového večera tatínek už mrkal na maminku, aby odvedla děvčátko do postele. „Já jsem se prý narovnala v postýlce a řekla jsem: ‚Ne, ne, já tady chci být, vždyť zase nic nebude, akorát: Haló, haló volá Londýn.‘ Naši se na sebe podívali trochu vyděšeně, nic mi nevysvětlovali a nechali mě tam. Já jsem zase v podvědomí trochu pochopila, co se říká doma a co se může říkat venku,“ vzpomínala Jana na vyprávění rodičů.

Tatínek poslouchal zahraniční rozhlas každý večer a maminka se při tom věnovala ručním pracím. Měla vášeň pro pletení a háčkování čepic a Jana jí odmala pomáhala s výrobou bambulí a střapců. Nejraději měla sobotní večery, kdy se sešla doma celá rodina. Tatínek totiž musel o víkendech odevzdávat vyrobené kusy nábytku. V nepravidelných časech přijížděl do Polné nákladní vlak, vždy v sobotu odpoledne nebo během neděle. Bylo tomu tak od doby, kdy mu stát truhlárnu znárodnil a jakožto podnikatel se stal nepřátelskou osobou.

Pro rodinu to nebylo jednoduché a pamětnice trpěla tím, že zatímco rodiny ostatních dětí podnikaly o víkendech výlety do přírody nebo na pouť, u Müllerových musel vždy někdo zůstat doma, aby vyhlížel příjezd vlaku. Jedinou příležitostí, kdy mohla celá rodina vyrazit na výlet, byla svatba staršího bratra Karla. Janina první švagrová ji brzy přivedla k profesi, které nakonec obě zasvětily celý život.

Pamětnice nikdy nezažila své prarodiče, náhradou jí však byli sousedé v Polné. Každý byl strýc nebo teta, děti z okolních domů si hrály pohromadě a půjčovaly si hračky, kterých byl nedostatek. Jako hřiště vždy posloužil něčí dvorek. Janina nejoblíbenější sousedka byla „bábička“ Paříková. „Byla to babička v dlouhých sukních, na volno uvázaný šátek, zpod šátku jí koukal copánek, takový myší ocásek. V ní bylo tolik moudrosti, ona nás měla tak ráda, říkala nám ‚chaso‘. Vždy pro nás měla vlídné slovo, sedávala na lavičce, my děti kolem ní, něco nám vyprávěla a já jsem to vždycky úplně hltala,“ vzpomínala Jana s nostalgií.

U nás byli včera

Podle slov pamětnice rodinu Müllerových navštěvovali příslušníci Státní bezpečnosti a prováděli domácí prohlídky. Kontrolovali byt i truhlářskou dílnu a hledali každou záminku pro zatýkání. Během jedné z takových návštěv zůstala Jana sama doma nemocná. Byla v první třídě a stejně jako ostatní děti nesměla nikoho pouštět domů. Tatínek byl dole v dílně a maminka mu tam pomáhala, když pamětnice uslyšela dupání po schodech. Jana se šla bosá v noční košili podívat a na schodech uviděla čtyři muže, dva v uniformách a dva v civilu.

Když ji uviděli, ptali se, kde jsou rodiče. Odpověděla jim, že jsou dole v práci a že je nemůže pouštět dovnitř. Muži poslali Janu, aby zavřela psa – měli tehdy poslušnou kolii – a pomalu postupovali chodbou. Jana se jim ovšem statečně postavila do cesty a zopakovala, že je nemůže pustit dovnitř, dokud nepřijdou rodiče. Vtom ji jeden muž udeřil tak silně, že Jana zavrávorala a upadla na vedle stojící mandl. Spustila se jí krev a začala plakat. Co se dělo dál, už příliš nevnímala, vyděsily ji kapky krve na podlaze. Nicméně jeden z mužů sešel dolů pro tatínka, který přispěchal a vložil se do situace.

Druhý den šla již Jana opět do školy a paní učitelka dětem vyprávěla, jaké to bylo za války. Popisovala praktiky gestapa, domovní prohlídky a panovačné chování jeho příslušníků. Vtom se mezi dětmi objevila jedna vztyčená ruka. Malá Jana se horlivě hlásila o slovo. „Paní učitelko, u nás byli včera,“ prohlásila se zájmem malá školačka. Paní učitelka to nějak zamluvila a o přestávce ji odvedla domů a řekla mamince, aby si ji nechala několik dní doma, než na to Jana zapomene.

Rodičům se obecně dařilo do problémů se Státní bezpečností jejich děti nezatahovat. Nicméně jednou Jana našla maminku v kuchyni na podlaze, když plakala nad velkou, rozbitou sklenicí medu, a protože byla maminka smutná, malá Jana začala také plakat, načež ji maminka zastavila. „Nebreč, na perníčky nám zbylo a všichni jsme zdraví. Vždyť se nic nestalo,“ utěšila ji maminka.

Sklenici medu přitom policisté rozbili, protože hledali ukryté perly. Jindy zase našli na půdě nad bytem dvacet kilogramů hřebíků a stejné množství klihu. Pro tatínka truhláře to nebylo žádné množství, ale policie to prohlásila za utajené zásoby. Pamětnice na půdu běžně nemohla, ale v tom chaosu se po schodech vetřela nahoru, a když viděla fotografa časopisu Jiskra, jak fotí krabice s materiálem, přidala se ke skupině pózujících.

Netrpělivě pak vyhlížela svoji fotografii v trafice, ale bratr ji zklamal, když jí oznámil, že ještě před uzávěrkou chytili nějakou větší rybu. Vstup do mládežnických organizací byl pro Janu a její bratry zapovězený. Karlovi s Miloslavem to nijak nevadilo, spíše naopak. Zato pamětnice byla smutná, že všichni její kamarádi a spolužáci chodili s červenými šátky do Pionýra, a ona nemohla. Přitom když se ve škole chystali na návštěvu soudruha poslance, Jana recitovala básničku o slepém chlapci a Leninově bustě ze všech dětí nejlépe. Učitelka to se skrytým úsměvem náležitě ocenila a narychlo Janě sehnala šátek. Novopečená pionýrka byla hrdá, že bude moci vystoupit před někým tak významným. Zklamalo ji, když zjistila, že soudruh poslanec byl kamarád rodičů, který chodil k nim domů a s tatínkem si tykal.

Sestřičkou chtěla být už od dětství

Už od svých předškolních let měla Jana jasno, když přišlo na volbu zaměstnání. Bratr Karel se oženil se zdravotní sestrou Mařenkou. Pocházela z jižních Čech, pracovala v Havlíčkově Brodě a v Polné trávila hodně času. Když pětiletá Jana počítala svoje sourozence, počítala Mařenku mezi ně a hlavně obdivovala její čepeček. Když si soused Müllerových stěžoval na špatně ošetřený bércový vřed, tatínek došel pro Mařenku, aby se mu na to podívala. Jana šla za ní jako její ocásek a všechno bedlivě sledovala. Každý den s ní chodila ránu převazovat, až jednoho dne prohlásila, že by to zvládla sama. K sousedovi pak už chodila bez Mařenky a na zdravotnickou školu se dostala i přesto, že z polenské školy nedostala doporučení.

Pamětnice maturovala na jaře 1968. Ve třídě bylo dvacet osm dívek a tvořily soudržný kolektiv, který se scházel i léta po studiích, a na škole se zapsaly jako výjimečný ročník. Ten rok se po mnoha letech konal v Polné majáles a příchod teplého léta doprovázela víra v neodvratný příchod společenských změn. Jediný problém byl, že Jana na rozdíl od svých spolužaček ještě neměla zajištěné zaměstnání po škole.

Během praxí se nadchla pro práci v jihlavské nemocnici a jedna ze sester jí řekla, že by byla moc ráda, kdyby k nim nastoupila. Hlavní sestra ale pamětnici neznala a nepřijala ji i přes naléhání Janiny učitelky ze zdravotní školy. Smiloval se nad ní až primář z chirurgie, ale pamětnice nechtěla dělat sálovou sestru, viděla se na interně. Zkoušela se ptát v Novém Městě na Moravě i v Humpolci, ale marně.

Tatínek Karel mezitím odešel z kdysi vlastního dřevovýrobního podniku do Havlíčkova Brodu, kde pracoval jako technolog v lidovém družstvu Stavba. Shodou okolností pracoval s manželem hlavní sestry v havlíčkobrodské nemocnici. Když mu tatínek popisoval Janiny nesnáze při hledání práce, řekl mu, že by jeho manželka jistě novou sestru uvítala, protože mnoho zdravotnic tehdy odcházelo do Prahy.

Tatínek zavolal Janě, že se má přijet do nemocnice představit, a ona ještě téhož dne přijela s maminkou do nemocnice v Havlíčkově Brodě. Byla středa, den návštěv, a obě dámy doufaly, že se budou moci porozhlédnout po nemocnici, ale když se rozhlížely u vchodu, přiběhla za nimi sestra s dotazem, jestli jsou Müllerovy. Byla to hlavní sestra a Jana pod ni hned na začátku července nastoupila.

Ráno 21. srpna 1968 probudil pamětnici rámus a nadávky. To snoubenec její spolubydlící na privátě vzteky rozkopl plechový kýbl, když se dozvěděl, že Československo přes noc obsadila okupační vojska. Jana ještě o ničem nevěděla a všechno se dozvěděla až od doktorů v práci. Všude vládlo zklamání a nejistota. Pamětnice začala chodit na výpomoc do kasáren na letišti, kde se usadili sovětští vojáci. „Byla jsem tenkrát strašně překvapená, jaké děti tady byly. Já jsem měla skvělé učitele ruštiny, a tak jsem se s nimi domluvila. Oni vůbec nevěděli, kde jsou ani proč tady jsou,“ vzpomínala Jana.

Na začátku ledna roku 1969 pamětnici zasáhla smrt Jana Palacha. Přestože pražského studenta neznala, měla vazby na jeho okolí. Jedna doktorka z havlíčkobrodské nemocnice se znala s lékaři na popáleninovém oddělení, kde Jan Palach ležel po pokusu o upálení. Měla tedy informace takřka z první ruky. Později se také spřátelila s Gertrudou Sekaninovou-Čakrtovou, bývalou proreformní političkou, členkou KSČ a kritičkou okupace, která žila v Polné a během Palachova pohřbu šla v čele průvodu. Pamětnice jela do Prahy hned, jak dostala v nemocnici volno, aby s kamarádkou položily narcisky na místě upálení. Taktéž vyrazily do Všetat, odkud Jan Palach pocházel, aby vyjádřily soustrast a podporu jeho rodičům, to se jim však nepodařilo.

O tři měsíce později se na protest proti nastupující normalizaci upálil v Jihlavě Evžen Plocek. Jana měla v Jihlavě spoustu přátel, od kterých se o události dozvěděla. Možná kvůli tomu, že k upálení došlo v menším městě, než byla Praha, se režimu podařilo informace o činu ututlat a nepřekročily hranice města či okresu, tak jako tomu bylo u Jana Palacha. „My jsme diskutovali hlavně o tom Palachovi. Plocek byl tak trochu v jeho stínu,“ vzpomínala Jana.

Církev Janu přivedla k dětem

V rodině Müllerových hrála církev důležitou roli. Jana si nevzpomínala, že by se u nich doma někdy víra probírala, ale její základní principy prostupovaly celý život rodiny. Rodiče byli katolíci, a přesto, že se Jana během dospívání o víru příliš nezajímala, v dospělosti se do jejího života vrátila. Ve druhé polovině šedesátých let sloužili v Polné mladí faráři. Jeden z nich byl skaut a pro místní mládež vymýšlel spoustu aktivit. Pamětnici to zaujalo a přivedlo ji to k práci s dětmi.

Rodiny, které se hlásily k víře, byly často odsunuty na okraj společenského života, a to samé platilo i pro jejich děti. Mnohé nemohly vstoupit do Pionýra a neměly kde ukojit svou touhu po dobrodružství. Jana se svou dlouholetou spolubydlící a kolegyní z nemocnice Lídou se rozhodly pro „diverzní akci“ a s dětmi začaly vyrážet na výlety. Všechno probíhalo tajně a děti nesměly používat slova jako parta, bůh nebo kostel. Večerní zábavou bylo posezení u táboráku. Noci skupina trávila hlavně pod stanem, ale občas pamětnice s dětmi potkala někoho, kdo je vzal na noc k sobě domů.

Výlety směřovaly často do hor, ať už to byly Tatry, nebo Krkonoše, ale někdy byla cílem i návštěva přátel, kteří se o Janu, Lídu a děti postarali a vymýšleli společně program. Když přijela skupina do Krkonoš, jejich přítel, kněz bez státního souhlasu, jim zajistil stany a místo v kempu. Děti si užívaly léto a seznámily se také s dětmi z okolních stanů, které přijely s rodiči. Jednoho večera pak kněz připravil pro děti mši, kterou sloužil v jejich velkém stanu. Venku pršelo a kněz překřikoval kapky bubnující do střechy stanu. Když se ráno probudili, rodina stanující vedle nich se narychlo balila k odjezdu. Na dotaz, proč už odjíždějí, otec rodiny stroze odpověděl, že z rodinných důvodů. Rozloučit se přiběhla jen jejich dcera Madlenka, která říkala, že tatínek chtěl odjet dřív, než skupinu dětí i s knězem pochytají.

Podobných příběhů zažila pamětnice bezpočet. Jednoho sobotního podvečera uvízla se skupinou dětí ve Vrchlabí kvůli poruše auta. Při hledání pomoci se zastavila v nedaleké nemocnici a vrátný jí zavolal jistého Pavla Wonku. Přišel nevysoký muž s vousy a vrátný mu popsal situaci. Pavel Wonka na nic nečekal, doprovodil Janu k vozu a pustil se do opravy. Přitom si povídal s dětmi a brzy zjistil, jak se věci mají. Brzy opravil auto a ještě skupině poradil, kam se vydat na výlety v okolí. Na všechny zapůsobil tím, jak odlehčil situaci a pohotově jim pomohl. O několik dní později doprovodil děti, Janu a Lídu na vrch Žalý a přitom učil děti krkonošskému nářečí. Pavel s Janou od té doby zůstali v kontaktu, později pamětnice poznala i jeho bratra a maminku.

Cesta k disentu

Ačkoliv nikdy nezaložila vlastní rodinu, táborové děti jí nahrazovaly její vlastní potomky. Oporou, kterou ostatní hledali v rodině, byli Janě celoživotní přátelé. Pro některé z nich znamenala okupace zlom, který je přiměl vstoupit do opozice vůči režimu. „Byla to spousta vztahů lidí, které jsem znala a kteří se stali disidenty,“ popisovala pamětnice. Gertruda Sekaninová-Čakrtová se znala v Polné s Janiným otcem a z vedlejší vesnice zase Jana znala rodinu Otty Bednářové. Pamětnice znala bratry Reynkovy, kteří byli v úzkém kontaktu s rodinou Florianových ze Staré Říše a jejich dcera Juliana se provdala za Ivana Martina Jirouse. Tento vztahový propletenec tak pamětnici vtahoval přímo do centra dění v českém disentu a undergroundu.

Po uvolnění v šedesátých letech se krušné časy vrátily také mezi věřící. S tím, jak byly veškeré materiály o víře a dění v církvi nedostupné, začala Jana opisovat různé brožury a encykliky, které se jí dostaly do ruky. Když do kostela čas od času přišel balíček s knihami z křesťanské akademie v Římě, pamětnice opisovala některé pasáže, které jí přišly zajímavé. Opisy kolovaly mezi lidmi a pamětnice neustále posílala další, zprvu psané hlavně na psacím stroji v práci. Když nestíhala, s opisováním jí pomáhal tatínek, který na konci šedesátých let odešel do důchodu.

Během sedmdesátých let takto Jana rozmnožovala hlavně náboženské texty. Když se psaní v práci nedalo stihnout a také hrozilo, že by ji někdo mohl odhalit, začala psát doma. Bydlela v domě na rohu ulice, a aby zamezila hluku psacího stroje na ulici, uzpůsobila si k psaní místnost v protějším rohu domu, který měl okna do dvora. Texty opisovala do devíti kopií a předávala je stejným lidem. Ti je po přečtení šířili dál. Jana tak neznala víc lidí, než bylo třeba, a v případě dopadení a výslechů by nemohla celý systém ohrozit.

V roce 1977 se pamětnici dostalo do ruky prohlášení Charty 77. Jana s jejím obsahem vcelku souhlasila, i když některým pasážím nerozuměla. Od podpisu ji však odradil seznam signatářů. „V době, kdy se ke mně Charta dostala, už na ní bylo hodně podpisů. Někteří chartisté byli pro mě nepřijatelní. Řekla jsem si, že jim budu fandit, ale nechci mezi ně patřit,“ vzpomínala Jana. Chartu 77 nicméně opsala a kopie rozdala mezi některé doktory v nemocnici.

Od té doby tedy množila texty a informace o církvi i o Chartě 77. Za šíření politických textů hrozily ještě větší problémy, ale v těch nejtěžších chvílích pamětnice nacházela podporu ve svých rodičích. Jednoho večera s nimi večeřela v Polné a obávala se, že jí její aktivity budou rozmlouvat. Vtom ji ale tatínek zaskočil. „Prosím tě, kdyby tě náhodou dostali, tak se o nás neboj. Nesmí tě dostat za to, že máš staré a nemocné rodiče,“ naléhal na Janu. „Vždycky se o nás Bůh postaral, holčičko, postará se zase. Kdyby tě náhodou chytili, zavřeli na osmačtyřicet hodin, tak my to poznáme. Jestli chceš, tak v tom pokračuj, ale nesmí tě dostat na nás,“ dodala maminka. 

Ani bratři Janu od opisování a styku s disidenty neodrazovali. Miloslav se ale o svou sestru bál. Bydlel v Plasech, severně od Plzně, a pracoval jako lesník. V lese trávil většinu života a o politické dění se příliš nezajímal. Pamětnici při každé návštěvě kladl na srdce, aby na sebe dávala pozor. Nejstarší bratr Karel se v průběhu let rozvedl a postupně mu amputovali obě nohy. Vrátil se k rodičům do Polné a s Janou se viděli často. Ani on se do ničeho nezapojoval, ale svoji sestru podporoval a po tatínkovi zdědil talent na jazyky, a tak občas poslouchal zprávy ze západního rozhlasu. 

Zapomenutý kopírák

Tatínek přišel Janu brzy ráno vzbudit. Bylo 26. dubna 1988 a Jana spatřila tatínka úplně bledého. Nejdřív si myslela, že je mu zle, ale on řekl: „Vstávej, ve vězení umlátili jednoho z Wonků, ale já nevím kterého.“ Ani pamětnice nevěděla, který z bratrů byl zrovna ve vězení, nicméně si sedli k rádiu a tatínek naladil Londýn, ze kterého se dozvěděli, že se jednalo o Pavla. Jana to ráno proplakala a pociťovala beznaděj, protože Pavel Wonka se jí zdál nesmírně houževnatý a nečekala, že by někoho takového dokázali komunisté zlomit.

O deset dní později vyrazila na jeho pohřeb ve Vrchlabí, kde si večer nahrála smuteční řeč Hany Jüptnerové, Stanislava Devátého a Václava Malého. Doma si pak podle nahrávek projevy přepsala. Přepis smuteční řeči profesorky Jüptnerové si vzala na následující noční službu v nemocnici, aby napsala další kopie. Z domu si vždy nosila vlastní kopírovací a průklepové papíry. „Jeden kopírák jsem tam zapomněla, byl nový a prostě mi tam zůstal. Bylo na něm: ‚Drahý Pavle, loučím se s tebou za všechny přátele z Vrchlabí.‘ Kopíráky se na interně hodně používaly a už nebyly černé, ale šedé, tak tohle bylo nápadné a ráno si toho všimla jedna paní doktorka. Byla to hrozná doba, protože i takováto věc dokázala někoho vystrašit,“ popisovala Jana.

Příslušníci StB obratem dorazili za Janiným primářem. On se pamětnice zastal s tím, že byla jednou z nejlepších zdravotních sester a její soukromí ho nezajímalo. Jana se v té době starala o těžce nemocné rodiče a v nemocnici pracovala již jen na polovinu úvazku. Povolání k výslechu jí nakonec nepřišlo a v nemocnici ještě několik měsíců zůstala.

Tatínkovo zdraví se během následujícího roku zhoršilo a skončil v nemocnici. S Janou přitom stále živě diskutoval o tehdejších událostech. V lednu 1989 probíhal takzvaný Palachův týden – série protirežimních demonstrací v centru Prahy – a pamětnice od svých přátel z metropole dostávala čerstvé informace. Tatínek si i na nemocničním lůžku ve svých pětaosmdesáti letech procvičoval francouzská slovíčka, aby dceru mohl informovat o zprávách ze zahraničního rozhlasu.

Sametové revoluce se však již nedožil, zemřel na jaře 1989. Jana poté odešla z nemocnice natrvalo, aby mohla doma pečovat o maminku. Ta vlivem nemoci pomalu přicházela o zrak a po manželově smrti prodělala mozkovou mrtvici. Přesto občas poslouchala zprávy, a když v televizi mluvil někdo, koho její dcera znala, maminka ho poznala po hlase a Janu hned informovala. Až ji udivovalo, jak měla na tyto věci dobrou paměť.

Listopadové dny roku 1989 prožívala s přáteli, kteří přijížděli z centra dění v Praze, aby informovali o událostech ve zbytku republiky. „Otka Bednářová mi vyprávěla, jak stála se studenty na Národní třídě a skandovali, že mají holé ruce. Když před ni nastoupil mladík v uniformě, hluboce se mu zadívala do očí a on ji nakonec neuhodil,“ vzpomínala na vyprávění své kamarádky-disidentky Jana.

V řádu dní se revoluční nálada přelévala do dalších měst a u Sloupu Nejsvětější Trojice na náměstí v Polné se začali setkávat studenti a zakladatelé místního Občanského fóra. „Vystoupila tam učitelka, která se omluvila všem žákům a studentům. Prý nebyla dost statečná, a přestože znala historickou pravdu, tak jim ji neřekla. Cítila vůči nim dluh a hluboce se jim omlouvala. Tenkrát mě tak překvapila, tak jsem jí fandila,“ vzpomínala Jana. Po několika dnech začala i celostátní média otevřeně informovat o dění v Praze a pamětnice, podobně jako jiní občané, mohla sledovat průběh největších demonstrací na Letenské pláni. Při pohledu na tribunu poznávala některé své přátele, mezi nimi byl Václav Malý, ale také Václav Havel, Marta Kubišová, jež nějaký čas bydlela v nedalekém Pohledu, nebo Jiří Ruml, kterého toho rána propustili z ruzyňské věznice.

Cesta z hospody vedla na radnici

První volby byly pro Janu velkou událostí a celé dění s nadšením sledovala. V minulém režimu chodila k volbám s nechutí, jednou nešla vůbec. Tentokrát vyrazila k volební urně v kostýmku a cítila hrdost na to, že šla volit svobodně a ráda. Volební komisi požádala o návštěvu její maminky, která se na volby také těšila a odvolila doma.

V domě v Polné s pamětnicí zůstával její bratr Karel a ona dbala na to, aby ani po upoutání na invalidní vozík neztrácel chuť do života. Karel byl hodný, společenský a Jana ho každý den brávala do místní hospody mezi jeho kamarády. Ona si dala kávu, bratr pivo a potkal se s kamarády z bývalého zaměstnání. Ti obdivovali Janinu obětavost při péči o rodinu. „Vy jste jediná ženská ve střední Evropě, která chlapa do hospody nejen nutí, ale i nosí,“ říkali pamětnici. Karel zemřel čtyři roky po mamince, krátce před volbami do městského zastupitelstva.

Janu chození s Karlem do hospody vyneslo až do městského zastupitelstva polenské radnice. Po smrti rodičů se začala angažovat v místní buňce Občanské demokratické aliance. Do úřadu kandidovala ze symbolické pozice a o práci na radnici nijak zvlášť nestála, paradoxně jí ale kroužkování Karlových přátel zajistilo velký počet preferenčních hlasů. V následujících čtyřech letech tak vedla sociální odbor a zastávala funkci místostarostky města.

Novou práci si nakonec oblíbila. Ačkoliv spočívala v něčem úplně jiném než zaměstnání v nemocnici, její podstatu opět tvořila péče o lidi a Jana ji vykonávala s potěšením. Zpočátku přitom ani neznala celou náplň práce. Velice si pochvalovala pracovní kolektiv, který jí radil, pomáhal a povzbuzoval, když si nevěděla rady. S úsměvem vzpomínala na svou první svatbu na radnici. „Bylo to pro mě velice náročné, já jsem si i ověřovala, když je to obřad na radnici, jestli ho já jako křesťanka mohu přijímat,“ vyprávěla pamětnice s pobavením. O další funkční období v roce 1998 již neusilovala a následující dvě dekády strávila na sociálním odboru městského úřadu.

V roce 2013 v Plasech na Plzeňsku onemocněla její švagrová. Léčba v nemocnici nepřinášela valné výsledky, a tak se Jana rozhodla bratrovi Miloslavovi pomoci. Odjela do Plasů a švagrovou si vzala k nim domů s cílem ji rozchodit. Trvalo to dlouhých šestnáct měsíců, ale švagrovou se jí nakonec podařilo postavit na nohy. Mezitím však lékaři bratrovi objevili zhoubný nález. Pamětnice proto zůstala a o Miloslava se několik dalších měsíců starala. „Byl to obrovský dar, protože nikdy jsme spolu neseděli tolik hodin a dnů, abychom si toho mohli tolik říci, jako během těch několika měsíců,“ vzpomínala Jana. Miloslav nakonec upadl do bezvědomí a tři dny po převozu do plzeňské nemocnice zemřel. Janě se ulevilo, že jeho odchod byl klidný a bezbolestný.

Po bratrově pohřbu se rozloučila se švagrovou a vrátila se do Polné. Jenže po dvou týdnech švagrová upadla a zlomila si nohu. Pamětnice se proto vrátila do Plasů a pomáhala jí se zotavit. Posléze si však švagrová zlomila i druhou nohu a Janě už se jí přes veškerou snahu nepodařilo postavit z lůžka zpět na nohy. Pamětnice nakonec v Plasech strávila šest a půl roku, během nichž získala nové přátele hlavně z okruhu věřících katolíků, kteří docházeli do kostela. Do Polné se vrátila v roce 2019. V roce 2021 žila Jana Müllerová ve svém domku po rodičích v Polné.