„Další záběr mám, když tanky projíždějí Tumanyanovou třídou. Byl zákaz vycházení, další stávka, stála jsem a natáčela. Byla vyhlášena stávka, náměstí bylo narvané k prasknutí, a najednou se Tumanyanovou třídou šinula tanková kolona z Prospektu [dnes Maštocova třída]. Celé náměstí dunělo, jak tanky projížděly kolem. Otočila jsem se, abych tanky natočila, ale tanky nebyly dobře vidět, protože aby ty tanky umlčeli, lidé zvedali ruce a křičeli: ‚Arcach‘, ‚Bojujte, bojujte až do konce‘ (heslo hnutí z roku 1988, které se znovu skandovalo v roce 2008 na mítincích prvního prezidenta, tehdejšího prezidentského kandidáta Levona Ter-Petrosyana).
Tanky se valí přes Sayat-Novu a přijíždějí k areálu opery. Mišik-Vožd (jeden z protestujících, o němž píše ve svých pamětech Zaruhi Muradyan) byl se mnou. Levon řekl: ‚Jdi a natoč je, už jsou blízko náměstí.‘ A já jsem se na to dívala. Mišik řekl: ‚Půjdu s vámi, nebojte se, budu vás chránit.‘ A tak jsem se vydala na cestu. Teď se to zdá neuvěřitelné. Běželi jsme spolu davem k rohu Prospektu a Tumanyanovy, Mišik těsně za námi. Později Mišik zemřel v Tavušsku, vyhodil se do povětří.“
„Levon se také připojil poměrně pozdě. Na pódiu byli Igor Muradyan, Sarukhanyan, který později beze stopy zmizel, netušíme kam, Samson Ghazaryan, který bohužel nedávno zemřel. Poctivý, obětavý člověk, který nic nechtěl a ničeho nedosáhl. Pak se myslím objevil Ashot Manucharyan. Rafael Ghazaryan promluvil na první velké demonstraci v roce 1988. Tehdy ještě neexistoval žádný Karabašský výbor, ten vznikal později postupně. Shromáždění však byla nejprve u nás. Rafael Ghazaryan se setkal s Vazgenem, Levonem a dalšími v našem domě.“
„Na Tumanyanově třídě byla telefonní budka, běžela jsem tam a zavolala domů otci, který ještě nevycházel, a řekla jsem: ‚Nemáš ponětí, co se děje, měl by ses přijít podívat.‘ Říkal: ‚Ech, nic z toho nebude, ve zprávách Vremja nás označili za extremisty nebo něco takového, přijdou a rozeženou [protestující], všechno skončí.‘ Tehdy nevěřil, že to nabere na síle. Teď, když se ohlížím za celou naší cestou a snažím se ji analyzovat, chápu, že to bylo něco, k čemu jsme dostali svolení.“
„Byl to film Chladné léto 53. Byla to Papanovova poslední role, velmi tragická. Nevím, kdo nás pozval do kina. Děti mé sestry byly malé, moje dítě bylo malé, moje matka je hlídala a my jsme šli do Domu kinematografie. Cestou z kina jsme uslyšeli hlasy. Bylo asi deset hodin večer. V té době ještě ve městě nejezdilo tolik aut. V klidu jsem zastavila auto u Choreografického studia na Byronově ulici. Přešli jsme ulici, odešli a stále nevěděli, co se děje.“
„Snad v šesté nebo sedmé třídě jsem začala poslouchat ‚nepřátelské hlasy‘, tedy Rádio Svoboda, samozřejmě v ruštině, a Hlas Ameriky. Měli jsme starou Spidolu (rozhlasový přijímač), no, tehdy ještě nebyla stará. Přicházela jsem domů z vyučování, vyhledávala ty stanice a poslouchala je. To jsem byla ještě školačka. Byla jsem také velmi liberální člověk, zanícená fanynka hippies, snažila jsem se tak oblékat. Pak jsem byla přijata na Akademii výtvarných umění. Neřekla bych, že jsem v roce 1988 byla silně pro nezávislost. Ne.“
„Levon Ter-Petrosyan pracoval v Matenadaranu, stejně jako moje sestra. Znali se z Leningradu, kde sestra studovala na univerzitě a Levon byl postgraduálním studentem. V té době se trochu seznámili. Sestra pak dostala práci v Matenadaranu a její manžel byl orientalista. A ještě před rokem 1988 se při každých narozeninách scházel kolektiv orientalistů a historiků. A protože sestra bydlela s manželem v našem domě, tak si ty stoly docela dobře pamatuji, byla jsem už dospělá. Levon přicházel se svou ženou a nikdy nic neříkal. Vždycky jsem si říkala: ‚Proč ten člověk sedí v koutě tak nevrle?‘ Mezi hosty byli Shahen Karamanukyan, Vahan Papazyan – velmi hovorný člověk, vypravěč vtipů. Zatímco Levon vždycky seděl v pravém koutě a nevydal ani hlásku.“
„Neříkám, že byl [Levon Ter-Petrosjan] agentem dlouho. Nemohu to potvrdit, ale jsem si jistá, že se všichni báli silné ruky Moskvy a že se zatčenými členy karabašského výboru se ve vězení něco dělo. Rafael Ghazaryan byl starší a velmi nebojácný člověk, protože prošel válkou a měl své jméno, byl to akademik, nemohli na něj tlačit a nutit ho dělat to či ono. Dostal se z toho velmi rychle. Ale také nedostal žádnou pozici. V jednu chvíli se jim velmi vzdálil. A je fakt, že vláda začala plnit ruské pokyny, jako je instalace vojenské základny...“
Zaruhi Muradyan se narodila v roce 1959 v Jerevanu. Její otec, politik Sargis Muradyan, byl rovněž umělec a předseda Svazu umělců. Pamětnice studovala na Jerevanské státní akademii výtvarných umění. Dokumentovala lidové hnutí v roce 1988. Dům, kde žila, byl místem setkávání a politických diskusí. Disidenti šedesátých let, Hlas Ameriky, Rádio Svoboda – o tom všem věděla od svého otce. Spojení se západním světem jí zajišťoval nejen otec, který jezdil na služební cesty, ale také dědeček z matčiny strany Konstantin Kechek, který po zajetí odjel do Spojených států amerických, aby se vyhnul vyhnanství na Sibiři. Zaruhi se od počátku zapojila do hnutí։ s fotoaparátem, který dostala darem z USA, zaznamenala jedno z přelomových období v dějinách Arménie se všemi jeho vzestupy i pády a kuchyňskými rozhovory.
