Jsme generace, která byla okradena o naše předky
Rudolf Murka se narodil 28. října 1959 v Novém Jičíně. Z otcovy strany pochází z rodiny usedlých moravských Romů a z matčiny náleží k Sintům (kočovným Romům žijícím převážně v Německu a na území Československa pak v Sudetech). Jeho otec Rudolf Murka (*1926) pocházel z osmi dětí a s rodiči žil před druhou světovou válkou v obci Veselá u Slušovic. Další příbuzní žili v Újezdu, kde široká rodina čítala 25 dospělých a 25 dětí. Po druhé světové válce se z koncentračních táborů vrátilo jen šest rodinných příslušníků – kromě Rudolfa i jeho bratr Antonín (který společně s Blažejem Dydym utekl z tábora v Hodoníně u Kunštátu a přidal se k partyzánům na Vizovicku) a příbuzní Vlasta, Zdenek a Hedvika Ištvánovi a Otakar Herák. Otec Rudolf byl v březnu roku 1942 transportován do KT Osvětim, kde se dostal na práci do hlavního tábora, zatímco jeho příbuzní skončili v Cikánském táboře v Březince a všichni zahynuli. Dále putoval do Buchenwaldu, Flossenbürgu a s pochodem smrti se krátce před koncem války dostal do Terezína. Po osvobození se usadil v Želechovicích a později v Mohelnici, protože domy, kde s rodinou před válkou žili, byly již srovnané se zemí. Dlouho trvalo, než se Rudolf shledal se svým bratrem Antonínem, který absolvoval poslední měsíce války jako člen partyzánské skupiny Jana Žižky (podílel se na akcích v Prlově a na Ploštině) a účastnil se osvobození Vizovic. Pamětníkova matka Viktorie Murková, rozená Kryštofová, pocházela z Bernartic nad Odrou, kde rodiče žili v kočovných vozech a měli zde domovské právo. Po záboru pohraničí byli nicméně vyhnáni a v květnu roku 1939 (nejspíš na základě výnosu ministerstva vnitra, který nabádal protektorátní policii k řešení tzv. romské otázky) proběhla dražba jejich majetku. Před smrtí v koncentračním táboře je zachránil azyl na Slovensku. V obci Popudinské Močidľany získali domovské právo a díky tomu přečkali druhou světovou válku. Z matčiných příbuzných, kteří zůstali v protektorátu, přežil jen strýc Alois Kryštof (*1928), který prošel Osvětimí (sloužil u Sonderkommanda), KT Dachau a přežil pochod smrti. Z celkového počtu asi 6500 Romů žijících v době Protektorátu Čechy a Morava se po druhé světové válce vrátila asi desetina. Pro přeživší a především jejich nové rodiny to znamenalo v drtivé většině totální absenci generace prarodičů a velkou část strýců, tet a jejich dětí. Mnoho pamětníkových příbuzných zemřelo ještě v cikánském táboře v Letech u Písku a Hodoníně u Kunštátu, především malé děti, a zbytek rodiny pak hlavně v Osvětimi. Od 70. let, kdy se začalo jednat o odškodnění obětí holokaustu, začali Murkovi navštěvovat pietní místa v Letech a Hodoníně a také Osvětimi. Rudolf vyrůstal nejdříve v Novém Jičíně, později v Gottwaldově, kde se narodili postupně i jeho další sourozenci. Dohromady jich bylo doma osm dětí. Otec pracoval jako řidič ČSAD a pak dlouhá léta jako asfaltér u Pozemních staveb. Matka byla v domácnosti. V roce 1968, po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa, rodina zvažovala emigraci. Ačkoliv Murkovi nakonec neodešli, rozhodla se pro nový život především v Německu řada příbuzných. Ještě před rokem 1989 vycestovala do Německa po smrti své sestry i pamětníkova matka, aby se starala o její děti. Na konci 70. let Rudolf také získal zaměstnání u Pozemních staveb. Po svatbě žil dvanáct let na Slovensku, kde se ženou vychovávali dvě dcery, a na Moravu se vrátili po rozdělení republiky. Zprvu žili v Rymicích nedaleko Holešova, kde Rudolf provozoval hospodu a zároveň pracoval jako romský poradce na Školském úřadu v Kroměříži. Pamětník se věnuje dokumentaci osudů členů své rodiny, podílí se například na vzniku památníku v Letech u Písku a spolupracuje s Muzeem romské kultury v Brně. V roce 2020 žil v Otrokovicích.
