Miloslav Musil

* 1951

  • „Potom, když jsem chodil na průmyslovku, tak byla taková doba, kdy hrál Paleček s Janíkem na Karlově mostě, Hutka hrál na Václavským náměstí. Prostě takové to hraní na kytaru s otevřeným futrálem a kdo šel okolo, tak tam hodil nějakou kačku. A my jsme s kamarádem tenkrát tady spolu hráli – a to jsme si psali vlastní písničky. Nevěděli jsme, že ty písničky vycházejí někde, mysleli jsme, že každej může hrát jenom to, co si napsal. A rodiče tenkrát jeli na dovolenou a nechali nám tady peníze na jídlo. A my ovlivněný woodstockem a květinovýma dětma a takovýma věcma, tak jsme si koupili květovaný košile s velkým límcem a za ně jsme utratili všechny peníze, který jsme měli na jídlo. No a pak jsme chodili, tenkrát to byla Stalinka – Třída míru, a tam ty mladý holky, co tam prodávaly zmrzlinu, nám vždycky dávaly kornoutky od tý zmrzliny, čímž jsme se živili. No a pak jsme zjistili, že ne, že když si sedneme třeba na Přihrádek nebo na Perštýnský náměstí ke kašně a že si tam otevřeme futrály a budeme hrát. No a zjistili jsme, že se tím krásně dá vydělat na živobytí.“

  • „Tenkrát byla jednodušší doba v jediný věci, všichni jsme měli společné nebezpečí, což byli komunisti. Takže všichni byli spolčení proti nim. Bylo to všechno úplně jiný, jako jiná doba. Tady neexistovaly obchodní domy, nebyly mobily, nebyly sociální sítě. Tady byla jedna televize, Československá televize, a my jsme museli věřit tomu, co tam řekli.“

  • „A před tou revolucí, ta vlastně začala tím, že začly být ty demonstrace v Praze studentský, no a my jsme hráli v té době s Vláďou Justem. On přijel, měli jsme jet do Dobrušky tady hrát, říkal, že se v Praze dohodli umělci, že nebudou vystupovat, dokud se to nějak nevyřeší. Že vždycky přijedou na vystoupení podle smlouvy, ale že tam Vláďa bude povídat, jak to vypadá v Praze. Prostě my jsme netušili, že jsou nějaký demonstrace, ani v Pardubicích nikdo nevěděl, že v Praze jsou studentské demonstrace. A Vláďa Just měl tenkrát syna, kterej chodil na gymnázium, a toho tam ty milice zmydlily, tak toho byl plnej. A tak jsme přijeli do Dobrušky a tam netušili vůbec, protože v rádiu se o tom nemluvilo, televize o tom nevysílala, v novinách nic nebylo. Dokonce byly města, kde jim i vypínali proud, aby se nikdo nic nedozvěděl. A tak jsme takhle jezdili a místo vystoupení, tejden, čtrnáct dní před revolucí, a vždycky jsme přijeli a říkali jsme, co se v Praze děje a jak to funguje a tyhlety věci. Že jsme spíš dělali takové, jakoby, omluvili jsme se, že neodehrajeme naše představení, ale že jim budeme povídat tady o tom.“

  • Full recordings
  • 1

    ZŠ Polabiny I., 23.09.2019

    (audio)
    duration: 55:32
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Svobodu si nikdy nenechte vzít

Miloslav Musil se narodil 19. prosince 1951 v Pardubicích, velkou část dětství ale trávil i na rodinné chatě na Seči nebo u babičky ve vesničce Dřeveš. Vystudoval průmyslovou školu, ale už od mládí se věnoval hudbě, od dětství hrál na kytaru. Později dálkově při zaměstnání vystudoval divadelní režii. Od sedmdesátých let působil v pardubickém Osvětovém klubu Na Drážce, kam často zval umělce z okraje tehdejší kulturní scény. Díky tomu se seznámil s řadou osobností jak z oficiálních kulturních proudů, tak i z disentu. V klubu také organizoval kurzy anglického jazyka pro předškolní děti. V roce 1989 působil po boku publicisty Vladimíra Justa, s nímž navštěvoval východočeská divadla a nezkresleně informovali publikum o dění v metropoli v předvečer sametové revoluce. V listopadu 1989 vstoupil do pardubického Občanského fóra a během sametové revoluce jezdil do regionů. Dodnes (2019) provozuje hudební klub Doli.