The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloslav Musil (* 1951)

• narodil se 19. prosince 1951 v Pardubicích

• vystudoval střední průmyslovou školu

• od mládí se věnoval hudbě a divadlu

• dálkově vystudoval divadelní režii

• působil v pardubickém Osvětovém klubu Na Drážce

• vedle kulturního programu organizoval i kurzy angličtiny

• v listopadu 1989 se angažoval v pardubickém Občanském fóru

• v roce 2019 provozoval klub Doli

Miloslav Musil se narodil 19. prosince 1951 v Pardubicích. Od ruchu velkého města si s rodiči jezdil často odpočinout na chatu u přehrady Seč nedaleko Chrudimi. Prázdniny pak trávil u svojí babičky ve vesnici Dřeveš, kde měl také spoustu přátel. „To dětství bylo krásný v tom, že ty děcka se kamarádily,“ vzpomíná nostalgicky pamětník na dětství bez mobilních telefonů, sociálních sítí a internetu.

Když kluk hraje na kytaru, tak má u holek otevřený dveře

Již od mladých let se Miloslav Musil věnoval hudbě. Jeho otec, generální ředitel podniku s masnými výrobky, mu ze služební cesty do Velké Británie dovezl kytaru značky Gibson. Pamětník však nechtěl nastoupit do hudební školy, kde se učila pouze klasická hra na kytaru, a tak se s kamarády učili sami, protože, „když kluk hraje v šestý, sedmý třídě na kytaru, tak má u holek otevřený dveře.“

S přáteli hráli bigbít, folk i tehdejší pop music. Když pamětníkovi rodiče odjeli na dovolenou, tak se mu hudba stala i zdrojem obživy. Za peníze, které mu matka nechala doma na jídlo, si s kamarádem koupili květované košile a hrál pak po ulicích na kytaru a kolemjdoucí mu do futrálu házeli drobné.  

V roce 1968 trávil pamětník prázdniny s rodiči na chatě na Seči, kde je zastihla i invaze vojsk Varšavské smlouvy. Matka, která zažila okupaci německou, začala okamžitě dělat zásoby potravin, protože nikdo nevěděl, co nastane. Rok 1968 si Miloslav Musil připomněl i o padesát let později, kdy se jako provozovatel Doli klubu v Pardubicích zapojil do vzpomínkové akce „Ďáblovi NE!“, kterou pořádalo město Pardubice ve spolupráci s hudebními kluby. Do svého podniku pozval folkové písničkáře, kteří čelili perzekuci v letech normalizace.

Kulturní působení

Miloslav Musil již od mládí inklinoval k hudbě a ke kultuře obecně. Dálkově vystudoval divadelní režii a od roku 1974 působil v pardubickém Osvětovém klubu Na Drážce, kde kromě koncertů různých kapel pořádal i představení autorských divadel. V klubu vystupovali umělci, kteří nebyli režimem příliš vítaní, například písničkáři ze sdružení Šafrán nebo folkrocková skupina Marsyas.

Pamětník však vzpomíná i na hudebníky, kteří byli ve své době naopak velmi slavní a jejichž případné výstřelky režim toleroval, například Petr Novák. Při kontaktu s těmito lidmi si Miloslav Musil čím dál více uvědomoval, jak velký je kontrast mezi životem v Československu a na Západě, kam tito umělci mohli čas od času vycestovat.

V klubu také probíhaly kurzy anglického jazyka pro předškolní děti, které dle slov pamětníka vedla i paní Jarmila Stibicová, disidentka a signatářka Charty 77. „Přišla policie a museli jsme jí odevzdat třídní knihy, aby oni věděli, kdo chodí na tu angličtinu. Kdo chodil na angličtinu, tak potencionálně mohl emigrovat,“ popisuje pamětník paranoiu tehdejších mocných.

Miloslav Musil kromě pořádání koncertů a divadelních představení i sám vystupoval, jak v rámci divadla, tak v hudební skupině se svými přáteli. Písně si psali většinou sami, občas se stávalo, že svou skladbu slyšeli později od jiného interpreta, který ji prohlašoval za vlastní. Díky hudbě se seznámil se spoustou osobností z kulturního a později i politického života. Pamětník ve svém vyprávění vzpomíná na návštěvy Boleslava Polívky, Miroslava Donutila nebo disidenta Jiřího Dienstbiera v jeho klubu. Uvádí, že na kávu za ním jezdil i budoucí prezident Václav Havel, když jel z Prahy na chatu na Hrádečku.

Sametová revoluce

V osmdesátých letech byl pamětník v úzkém kontaktu s divadelním kritikem a publicistou Vladimírem Justem, který mu předával nezkreslené informace o aktuálním dění v Praze. Miloslav Musil tedy věděl o atmosféře Palachova týdne v lednu roku 1989, sám se ale demonstrací neúčastnil. Spolu s Vladimírem Justem spíše navštěvovali různá malá divadla ve východních Čechách, kde divákům referovali o událostech v hlavním městě. Na toto působení navázal i jako člen Občanského fóra, kdy spolu s hercem Vladimírem Čechem v listopadu a v prosinci roku 1989 šířili myšlenky sametové revoluce v malých obcích a městech.

První roky svobody a demokracie jej sice trochu rozčarovaly, protože měl pocit, že se pouze rozkrádá majetek a že u moci stále zůstaly ty samé osoby jako za totality, ale i přesto byl šťastný a nevěřil, že se někdy může politická situace takto změnit. „Nenechte si nikdy vzít tu svobodu!“ uzavírá pamětník své vyprávění.