Anna Musilová

„Když šla fronta na Brno, otec mojí spolužačky Karly Huňařové (měli tři děvčata, čtvrté na cestě), šel někam Brnem a Němci asi ze vzteku posbírali pár lidí, které v Brně potkali. Abych to zkrátila, dlouho po válce rodina po otci pátrala. Z toho města se strašně dlouho nevrátil a když pátrali po tom, co se stalo, nakonec se zjistilo, že Němci posbírali asi 6-8 mužů a donutili je za Brnem vykopat hrob, do kterého je (živé) zaházeli. Takhle skončili. Táta od mé spolužačky! Přišlo se na to tak, že jeden z gestapáků se nakonec přiznal, když pátrali po tom, co se stalo. Potom musel ukázat, kde se ta hrozná událost přihodila. Pak je vlastně poznávali jen podle oblečení, hodinek a podobně, protože tam samozřejmě museli zešílet nebo co já vím."

„Někdy se stalo, že se čekalo, až bude průchozí trať. Naproti jsme viděli vlak, tenkrát se mu říkalo prasečák, nákladní vagony, a tam, v otevřeném vagoně, seděli na zemi Němci. Namačkaní jeden vedle druhého i za sebou, opravdu na zemi. A my jako děcka naproti nim. Tenkrát, jako dítě, jsem prožívala soucit, že jsou v tom horku. Tak nějak jsem prožívala, čím se provinili, že jsou tam takhle naňahňaní v prasečáku a odvážejí je?"

„Musím říct, nadšení bylo v celé republice. Já bych chtěla podotknout, že je vlastně škoda, že to nadšení nevydrželo dýl, protože tenkrát nám nevadilo, že my děcka jsme chodily až do soboty, byla škola, pracovalo se až do soboty a v neděli se chodilo na brigády. Uklízelo se Brno, které bylo hodně rozbombardovaný, protože Brno bylo hodně průmyslové, takže když člověk po válce šel tím Brnem, tak bylo celkem úzko. Pak začly ty slavnosti v Líšni, Gottwaldovy slavnosti, jednou za rok. Celé stráně plný lidí, kde jsme taky rádi chodívali, protože tam býval úžasný program celodenní. Samozřejmě tam přijel potom i Klement Gottwald a musím podotknout, že to nadšení po válce bylo takový obrovský, že nám nevadilo, že jdeme v neděli na brigádu, že se dělaly žňový brigády o prázdninách. Bylo to úplně něco jiného. Maminka po válce dostala zaměstnání jako cizojazyčná korespondentka v První brněnské strojírně a taky, samozřejmě, jí bylo nabídnuto, aby vstoupila do strany, vstoupila do KSČ. Já do ČSM, do Svazu mládeže, děti do Pionýra. Tenkrát jsme prostě všechno brali, jako že to je správné, protože se budovalo. Tak jsme budovali tu republiku. Všechno, co bylo řečeno, všechno jsme považovali za správné.“

„My jsme tedy skončily tou válkou...“ – „Tou válkou jsme skončily. Po válce, můžu říct, bylo úžasné nadšení. Ještě si vzpomínám, když najednou toho 8. května nebo 9. byly sirény po celém Brně. My jsme všichni vyběhli z domu, báli jsme se, že zase nějaký nálet, všichni vystrašení, a bylo nám řečeno, že je konec války, konečně mír! A pamatuji si, jak jsme se všichni objímali. Říkali jsme si: ‚Budem jíst suchý chleba, budeme o suchém chlebě, jenom ať už není válka, ať už není...‘ Pak jsme se dovídali, že bylo různé rabování. A hlad ještě neskončil. Vzpomínám si na to, jaké bývaly příděly: čtvrt litra mléka denně bylo pro děti, šestnáctinka pro dospělé, sádlo bylo malinkatý hrníček na měsíc, ovoce jsme neznaly, zeleninu jsme skoro neznaly vůbec, bonbony, čokoládu – tu jsem poprvé ochutnala ve Švýcarsku. Ale nic, budu pokračovat. To každej ví asi, jak to bylo. Sušená vajíčka, pamatuju si, jak to bylo, ten obrázek na sáčku, turecký med, všechno. My děcka jsme skoro nic neznaly.“

„Ale ještě chcu říct – ještě než tam přišel ten partyzán, tak se stalo ještě to, na co jsem zapomněla, že tam přišel nějaký náčelník ruského štábu, že tam potřebují ubytovat ten ruský štáb. Takže v tom domku té Lotti byl umístěn ten ruský štáb, zatímco my v tom druhém domku. Můžu říct, že se o nás starali. Dali nám tam hrnec boršče, dali nám chleba moskvu, takže se o nás trošku jakoby starali. Jednou ale ten náčelník řekl mamince, že ten den neručí za svý vojáky, asi tam chtěli něco oslavovat nebo co, abysme na tu noc odešly. Tak jsme s maminkou nevěděly kam. Věděly jsme, že v Brně je Písečňák, se tomu říkalo. To byla taková jakoby jeskyně asi z písku nebo co. My jsme tam tu noc strávily. Můžu říct, že tam byly nastěhované celé rodiny včetně postelí, spali tam lidé, kteří se tam schovávali před frontou. Bylo to strašně zajímavý, ale zažily jsme tam taky noc hrůzy, protože na noc ti, co tam byli, dávali nějaké věci před dveře, aby náhodou tam někdo nevtrhl, protože bylo známo, že ti frontoví vojáci, se říkalo, že znásilňují ženy. Samozřejmě, pochopitelně hrozně dlouho bez ženy, a najednou tohle. Takže tohleto bylo letem světem, pořád se o tom mluvilo, a taky je pravda, že jsme zažily hrozné bouchání na ty vrata a mermomocí se tam chtěli dostat, ale ti to tak zabarikádovali, ti chlapi, co tam byli, že se tam fakt nedostali.“