The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiřina Muziková (* 1935)

• narozena 16. března 1935 v Sadské Františku Votavovi a Jiřině, roz. Hladíkové

• zažila domovní prohlídku gestapa, a to kvůli udání, že její otec poslouchá nepovolené rádio BBC Londýn

• vzpomíná na deportaci rodiny Schlosser do koncentračního tábora v roce 1944

• vzpomíná na muže hledaného gestapem, jehož sousedé ukrývali ve sklepě

• vypráví o francouzských parašutistech ukrývaných na půdě od atentátu na Heydricha až do konce války

• vypráví o stovkách udání zaslaných během druhé světové války na gestapo

• vzpomíná na poválečná procesí s etnickými Němci a nacistickými kolaboranty

• pamatuje, jak ji a její rodinu dva dny nepřetržitě hlídali příslušníci StB, aniž by jim řekli proč

• její otec byl odsouzen za velezradu na 14 let; odseděl si 11 let, většinu času v uranových lágrech

• od svých patnácti do sedmnácti let živila Jiřina svoji tříčlennou rodinu

• kvůli špatnému kádrovému posudku nesměla Jiřina studovat

• svého otce viděla za jedenáct let pouze dvakrát, pokaždé na necelých deset minut

• vzpomíná na zklamané naděje Maďarského povstání roku 1956 i Pražského jara 1968

• velmi negativně hodnotí sametovou revoluci i devadesátá léta

• v roce 2024 žila v Poděbradech

„Můj táta říkal: ,Ještě jednu válku bysme přežili, ale další osvobození už ne,‘“ vypráví Jiřina Muziková. „A měl pravdu. Nejhorší na tom totiž bylo, že to za války nám dělali Němci, ale to, co se dělo potom, to nám dělali naši lidi. A ten režim skončil tak, že jsem pořád viděla ty soudruhy všude – ani se nestyděli tvářit, že komunisté nebyli. To máte jako hejno vrabců – když do nich střelíte, odletí. Pak přiletí a sednou si, takže každý pak sedí někde jinde. A tak to bylo s těmi soudruhy.“

Dej tu holku pryč, já ji nechci

Jiřina Muziková, roz. Votavová, se narodila 16. března 1935 v Sadské na Nymbursku. Jméno nese po mamince – Jiřině, roz. Hladíkové, která byla znalá jazyka francouzského a německého a věnovala se ručním pracím, především vyšívání. V souladu s tradicí byly matka s dcerou pokřtěny, v souladu s dobou u právě vzniknuvší Církve československé (nyní CČSH). Její otec František Votava, povoláním stavební podnikatel a člen České strany národně sociální (mezi jejíž členy patřili i Františka Plamínková či Edvard Beneš), se původně dal na studium práv, avšak kvůli nutnosti vypomoci svému otci studii zanechal a vyučil se černému řemeslu, neboli zámečníkem a strojníkem. Nakonec se jako živnostník věnoval stavebnímu podnikání, což přineslo rodině finanční zabezpečení.

Roku 1939 se Jiřině narodila sestra Nina, ta však záhy – ve svých jedenácti měsících – zemřela. Nedlouho na to onemocněla Jiřiny matka na tuberkulózu. Léčebné pobyty trávila v Praze na Bulovce, kam ji rodina jezdila navštěvovat. „Když to bylo v létě a mohlo se ven do parku, tak jsem mohla jít taky. Ale když to bylo v místnosti, tak jsem nesměla. To mě otec posadil do Národního divadla, biletářce něco dal, aby se na mě občas podívala, a já jsem takhle viděla ty pohádky - Z pohádky do pohádky, Pohádku o Honzovi“, vzpomíná Jiřina Muziková na předválečné baletní inscenace Prozatímního, později Národního divadla.

Její maminka zemřela v roce 1942, když bylo Jiřině sedm let. Její otec se o rok později opětovně oženil s o čtrnáct let mladší Libuší, roz. Kubíčkovou. Tato nová matka, jak ji Jiřina oslovovala, pocházela z Orlických hor, měla vystudovanou obchodní akademii a pracovala ve spořitelně. Matka byla o patnáct let starší než tehdy osmiletá Jiřina. „Seděla jsem na prahu dveří do ložnice a slyšela jsem, jak říká mému otci: ,Dej tu holku pryč, já ji nechci.‘ Bylo mi to strašně líto. A to víte, jak ten dětský rozum funguje, já nevěděla, co bude. Od té doby jsem k ní neměla důvěru,“ vzpomíná na náročné poměry v rodině Jiřina.

Františkovi a Libuši se narodila další dcera, která však zemřela už v porodnici. V roce 1944 se nakonec narodila Libuška, ale i ta byla jakožto válečné dítě často churavá.

Vši na hlavě, gestapo v domě

Rodina ve všech svých podobách a obměnách žila v domě s několika byty – jednalo se o bývalou stodolu, kterou František Votava přestavěl na dvoupatrový bytový dům; jednotlivé byty pak pronajímal. A právě na pozadí obyvatel tohoto domu prožívala Jiřina, roz. Votavová, druhou světovou válku.

„Vzpomínám na gestapo, když přišlo. Já jsem měla zrovna vši. Měla jsem hlavu zabalenou do petroleje, tenkrát nic jiného nebylo, mezi děti jsem nemohla, a tak jsem byla na dvoře. Vidím, jak jdou chlapi v kožených kabátech a vtrhli k nám. Někdo tátu udal, že poslouchá Londýn. Rozdělali celé rádio, ale táta byl mazanej, vždy rozpojil dráty, takže nic nepoznali. Když se na náměstí kácela lípa svobody, utrhla jsem pár větviček a přinesla jsem je domů. Táta k tomu dal trikoloru a přišpendlil to k obrázku Jana Žižky, který jsme měli nad dveřmi do ložnice. A ten neřád gestapáckej to shodil. Táta to sebral a pověsil to tam znovu,“ vzpomíná Jiřina na domovní prohlídku gestapa.

Tragický osud naopak čekal židovskou rodinu Schlosserovu, která u Františka Votavy měla pronajatý byt. „Naložili všechno, co měli, a v roce 1939 utekli z Prahy do Sadský. On byl inženýr, jeho žena, jejich dcera – té bylo kolem pětatřiceti – a její syn – ten byl tak o rok či dva starší než já. Na začátku roku 1944 je odvezli do koncentračního tábora. Ještě předtím mu můj otec nabízel pistoli a náboje, ať uteče, on deportován ještě být neměl. Ale on nechtěl, šel se svojí ženou a rodinou. Pak přijeli Němci s náklaďákem, co se jim hodilo, naložili a odvezli. Všechno ostatní házeli ven z oken. Otec šel za velitelem a řekl jim, že on to po nich uklízet nebude. A tak velitel nahnal vojáky a s poslední fůrou tam uklidili,“ vzpomíná Jiřina na deportaci sousedů. Na jejich křestní jména, ani kam je odvezli, si pamětnice již nevzpomíná.

„Vrátil se jen ten kluk. Já jsem ho pak jenom viděla, nemluvila jsem s ním. Když u nás bydleli, tak jsme si spolu hráli. Pak když se vrátil z toho koncentráku, to nebyl on. To byl prostě někdo, kdo zažil tu hrůzu. Byl to úplně jiný kluk. Můj otec se ho ptal, jestli chce tady zůstat, ale on říkal, že ne, že má nějaké příbuzné z tatínkovy strany, takže jestli žijí, že se chce za nimi podívat. Otec mu nabízel, že kdyby potřeboval, ať se vrátí, že se o něj postará,“ vzpomíná Jiřina na jediného přeživšího Šoa z rodiny sousedů Schlosser.  

Za brambory nebo na šibenici

Sousedé Mulačovi – bezdětný pár z prvního patra, žili v bytě nad obchodem se zeleninou, jehož provozovatel si ve sklepě na dvoře, pod stanovištěm katru, hoblovky a cirkulárky, skladoval zelí. Pán Mulač byl inspektorem Českých drah, paní Mulačová byla známá jak svoji věčně veselou povahou – ze všeho měla legraci a byla s ní švanda – tak svou knihovou, z níž půjčovala Jiřině knížky. Mezi obyvateli domu byla známá především kvůli svému synovci, který u sebe doma, v Praze, ukrýval účastníka protinacistického odboje. Synovce někdo udal, hledalo ho gestapo, a tak utekl na venkov, k paní Mulačové a jejímu muži. Mulačovy jej pak ukrývali v onom sklepě na dvoře, v rohu za hromadami brambor a zelí. Po setmění vycházel synovec ven, přeběhl do bytu Mulačových, a před svítáním se opět vracel do vlhké, studené a temné díry z železobetonu, mezi kořenovou zeleninu.

„Jenomže zase jsme tam měli dědka Kovaříkovýho a ten dělal psí kusy, furt vyhrožoval, že nás všechny udá,“ vzpomíná Jiřina na starého souseda s fajfkou. „Měl v Praze syna, a tak mu tenkrát táta napsal, syn přijel, že co se děje, tak mu to táta řekl – že to nepůjde, že jsou to naši lidi a on je chce udat. Tak si jej syn vzal k sobě do Prahy.“ Schovávající se synovec paní Mulačové měl štěstí, mohl v podzemním skladu přebývat další dva či tři roky, dokud neskončila válka.

Co jste si tam nadrobili, to si snězte sami

„My jsme ji říkali teto. Byla to teta Sládková, která měla políčko a kus louky. Během heydrichiády přivezla teta z pole schovaný pod senem dva francouzský parašutisty,“ vzpomíná na další z postav válečného dění v Sadské Jiřina. „No a protože jim nerozuměla, tak tam občas chodili na večer táta s matkou, která taky uměla francouzsky. Schovávala je do konce války.“

Na heydrichiádu má Jiřina Muziková i úsměvné vzpomínky. „Když se stal ten atentát na Heydricha, tak přišli policajti a hledali kolo a aktovku. Jenže všechny děti ve škole křičely ,To my máme doma!´ Protože to pánské kolo mělo v té době spousta lidí a takový aktovky jsme měli do školy,“ směje se i po osmdesáti dvou letech Jiřina.

S úsměvem vzpomíná i na pana učitele Houžvičku, vlastence, který se nebál jasně označit protektorátní zřízení za okupační a vysvětlovat dětem, co se to vlastně děje. Na tabuli visela československý vlajka i obrázek prezidenta Masaryka; děti učil básničky s politickým podtextem. Není divu, že někteří rodiče měli i strach.   

„Šuselka nám píše

z tý Německý říše

bychom přišli Němcům pomoct,

že jim kručí v břiše.

A vy Němci chámy,

nehrajeme s vámi,

co jste si tam nadrobili

To si snězte sami!“

Nedůstojnost davu

„Když skončila válka, šel jeden film o koncentračních táborech za druhým. My jako děti jsme se povinně musely koukat. Já jsem nechtěla, takže když jsme byly v kině, dávala jsem si hlavu dolů, abych nic neviděla. A držela jsem se za uši, abych nic neslyšela. Ti lidi byli kost a kůže, nic víc. Bylo to příšerné,“ vzpomíná Jiřina Muziková.

Zlost československého lidu vůči etnickým Němcům a kolaborantům byla na jednu stranu pochopitelná. Zároveň však byla etnická nesnášenlivost a princip kolektivní viny opakovaně pobízena tehdejším prezidentem Edvardem Benešem. „Ne, tu starou politiku, tu starou svou zkušenost už opakovat nebudeme. Řekli jsme si, že německý problém v republice musíme definitivně vylikvidovat,“ prohlásil již 12. května 1945 ke shromážděnému davu v Brně, jeho slova byla otištěna v novinách Čin o den později[i]. Divoký odsun, během něhož bylo zabito nebo v důsledku špatného zacházení zemřelo přibližně 30 000 etnických Němců, především starších lidí, žen a dětí, byl posvěcen prezidentem republiky.

Na odsun vzpomíná i Jiřina Muziková. „Jakmile někdo zjistil, kdo šel Němcům na ruku, tak je pochytali a vodili je v procesí po ulici. Přitom některý ti lidi za to nemohli. Vedle nás bydleli Sokolovi, a ona si vzala Němce z pohraničí. Nikomu neublížil, nic neudělal, u nás dělal na poště a pálil udání, když viděl, že je to na gestapo. A pak ho vodili po ulici jako zrádce,“ vypráví Jiřina Muziková.

„Po stranách byli četníci, aby nikdo neutekl. Dva tři vedle sebe šli ulicemi. Ale když se dav dá do pohybu, to je katastrofa, lidi pak už nevědí, co dělají. Lidi na ně plivali, házeli po nich všecko možný. Mně to připadalo nedůstojné. Tohle se nedělá. Zavřela bych ho, a buďto bych ho nechala odsoudit, anebo bych ho pustila,“ vzpomíná na zlost i nespravedlivou mstu Jiřina Muziková.

Líbivé sliby a fráze

O tom, že válkou útrapy československého lidu nekončí, měla rodina Votavova jasno nedlouho po květnové revoluci 1945. „Můj táta říkal ,Ještě jednu válku bychom přežili, ale další osvobození už ne‘,“ vzpomíná Jiřina. Na jeho slova došlo velmi záhy.

Jakožto nezávislý malopodnikatel ve stavebnictví patřil František Votava ke společenské vrstvě, jež po volbách v roce 1946, ale především po únorovém převratu 1948, upadla v nemilost nového autoritativního režimu. V cihelně u Poříčan, kterou vlastnil tehdy 43letý František Votava, spolu s 21letým Josefem Kočkou a 46letým Bohumírem Zoulem zformulovali a napsali prohlášení, které pak na cyklostylu rozmnožili v počtu 300 kusů a měli v plánu ke dni 28. října 1949 rozšířit mezi lidi. V prohlášení s názvem Lid jest jediným nositelem státní moci mj. stálo:

 „Lid se dostává do otroctví vůdců KSČ, kteří národ tyranizují. … Vůdcové KSČ zašantročili Československou republiku cizí, prý slovanské, mocnosti. … Rozhlédněte se všichni kolem sebe a uvidíte, kolik bylo splněno líbivých slibů a frází, kterými se naši komunisté oháněli před uchopením moci ve státě. Zato však jest viděti to, co nikdy neslíbili – koncentrační tábory, nucenou práci, likvidaci středních vrstev (živnostnictva), kolektivizaci půdy, klesání životní úrovně, naprostý nedostatek surovin a výrobků, které jsme vždy ve velikém měřítku vyváželi.“[ii]

Tyto letáky se však mezi lid nedostaly – státním složkám je dle informacích dostupných v archivu Bezpečnostních složek udal Antonín Michálek, muž, kterého nechával František Votava zadarmo bydlet ve zmiňované cihelně výměnou za to, že ji bude hlídat. Dle Jiřiny, který si na Antonína Michálka vzpomíná, brzo na to umřel na tuberkulózu. Všichni tři aktéři byli 23. října 1949 zatčeni a postaveni před soud v procesu označeném jako „František Votava a spol.“

Čtrnáct let za velezradu na pozadí stovky poprav

„Ten večer, co tátu zavřeli, a ten druhý den, nás hlídali doma v bytě. My jsme nevěděli nic, nic nám neřekli. Pak ale přišlo víc policajtů a všechno, co bylo tátovo, sebrali – psací stroj, kabáty, šaty, boty, osobní korespondenci, prostě co tam bylo – pyžama – po tátovi nezbylo nic. Pak přišli s exekutorem, všechno se sepsalo, sebrali nám i ty dva baráky, cihelnu, všechno. Až pak přišlo předvolání Matky k soudu. To trvalo tři čtvrtě roku. Tátu odsoudili, mezi tím odsoudili Horákovou, její dcera pobývala tehdy nějakou dobu v Sadský,“ vzpomíná na oba politické procesy Jiřina Muziková.

Souzeni byli dle § 231/48 – Zákona na ochranu lidově demokratické republiky, neboli z velezrady[iii]. Jednalo se o počátek doby, kdy političtí oponenti KSČ byli ve vykonstruovaných politických procesech obviňováni ze spiknutí či příprav pučů a odsuzováni ke smrti nebo k dlouholetým trestům. Na základě stejného paragrafu režim již odsoudil a v červnu 1949 popravil např. generála Heliodora Píku, československý legionáře a významného představitele zahraničního protinacistického odboje.

Během onoho tři čtvrtě roku, kdy se konal soudní proces, státní úřady opakovaně předvolávaly matku do Prahy na výslechy. „Já byla doma a hlídala jsem sestru Libuši – mně bylo čtrnáct, jí čtyři. Matka přišla vždycky zničená, že nechtěla ani mluvit. Já jsem se jí ptala, ale on říkala: ,Prosím tě ne, nebudu o tom mluvit‘,“ vzpomíná Jiřina.

Proces „František Votava a spol.“ probíhal na pozadí celospolečenského státního teroru a čistek ve společnosti. Mezi 23. říjnem 1949, kdy došlo k zatčení, a 9. červnem 1950, kdy byl vynesen rozsudek, popravil režim na základě stejného § 231/48 dvanáct lidí ve vykonstruovaných procesech.  František Votava dostal Státním soudem v Praze trest ve výši čtrnácti let za velezradu a nedovolené ozbrojování. Bohumír Zoul byl odsouzen na let dvanáct, Josef Kočka na deset let odnětí svobody. Všichni tři měli nastoupit na práci do uranových dolů.

František Votava podal odvolání k Nejvyššímu soudu. Než se ten 21. listopadu 1950 vyjádřil a původní rozsudek potvrdil, bylo v dalších vykonstruovaných procesech popraveno ještě sedmnáct osob, včetně Milady Horákové. Do konce roku 1960 režim v politických procesech popravil ještě 69 osob.

Každý se vás štítil

Šikana ze strany totalitního státu pokračovala i poté, co byl odsouzený František Votava převezen neznámo kam. „Koukali na nás jak na vyvrhele. Ale to každý. Ředitel školy, když mně potkal na ulici, koukal, jestli ho nikdo nevidí, jinak se mnou nepromluvil. Takhle to chodilo – každý se vás bál, štítil, aby druzí neviděli, že s vámi mluví,“ vzpomíná. „Bylo to ponižující.“ Jiřina se však nedala a naschvál zdravila své známé, kteří přecházeli na druhou stranu ulice, aby se ji vyhnuli, o to hlasitěji.

Rodina, nyní se skládající z 31leté matky, 14leté Jiřiny a o deset let mladší Libušky, se po exekuci veškerého majetku ocitla de facto bez finančních prostředků. „Soudruzi chtěli, aby se matka s tátou rozvedla. A ona řekla: ,Já jsem se vdávala v kostele a slíbila jsem před Bohem, že budu snášet dobré i zlé.‘ ,Tak dobře, tak si užijete i to zlé‘,“ parafrázuje Jiřina nátlak státního aparátu. A tak jakožto manželka člověka odsouzeného za velezradu nechtěli Libuši nikde zaměstnat, a to i přesto, že měla vystudovanou obchodní akademii a uměla jazyky.

„Jedna sestra jí dala stovku, druhá jí dala padesát. Lidé v té době neměli peníze, ono nebyly nikde žádné velké peníze. Přijel strýc, to byl tátův švagr, ten nám vždycky nějakou korunu dal. Tetu totiž zavřeli taky, protože řekla, že se měla za Hitlera líp než za nich. Tak šla na dva roky do lochu taky. Strýc musel do hutí na Kladno. Takhle se ta naše rodina plácala v tom,“ vzpomíná Jiřina na dobu po zatčení jejího otce.

Jakožto nežádoucí nepřítel dělnické třídy nesměla po ukončení základní školy nikam na studia, a to i přesto, že dostala doporučení na UMPRUM. Práci ji nabídla rodinná známá. Ve svých patnácti letech tedy nastoupila „na černo“ do lékárny v Sadské jako laborantka, o sobotách jezdila do Prahy na Závodní školu práce.

„Než jsem se vdala, tak jsem dva roky dělala. Vysypala jsem všechny peníze na stůl, dostala jsem na závodní jídelnu na obědy, a dostala jsem každý týden na jízdenku na autobus. Jiný peníze jsem neviděla. Matka skoro dva roky nemohla sehnat práci, protože s ní šel posudek, pak ji vzali do sběrných surovin,“ vzpomíná Jiřina na dobu, kdy ve svých patnácti až sedmnácti letech živila svoji tříčlennou rodinu.

Svornost – Rovnost – Bratrství

František Votava zatím putoval z jednoho lágru do druhého. Svornost – Rovnost – Bratrství. Fáral na uranu, stavěl sídliště pro rozrůstající se řady dozorců a jejich rodiny v Příbrami či v Ostrově u Jáchymova.

„,Lehl jsem si na kavalec a skrz strop jsem viděl měsíček,‘ říkal otec. Všude mrzlo, všude zima. A když něco vyvedli nebo neposlechli, tak dostali korekci,“ vypráví Jiřina Muziková.

 „Jednou jsem nesl, jako služba na baráku, snídani do korekce. Bachař otevřel železné dveře do chodby a pak do první cely. Nato mi pokynul rukou, abych tam dal to jídlo muklovi. Vešel jsem a rozhlížel se po cele. Bylo tam takové divné, neobvyklé ticho. Při světle, které do cely dopadalo od osvětlení z venku, jsem po nahlédnutí za dveře uviděl úplně nahého člověka, sedícího na betonové dlažbě, který si oběma rukama objímal skrčené nohy a tiskl si je na tělo. V cele bylo takové teplo jako venku, protože okna tvořila jen zamřížované otvory, a venku byl mráz. Byl jsem tím nahým člověkem překvapen a pln rozpaků jsem mu nahlásil, že mu nesu jídlo. Moje slova však zůstala bez odpovědi a naháč se ani nepohnul. Bezděčně jsem jej vzal za rameno. Bylo ledové a tělo se pod mou rukou zakymácelo. ,Pane veliteli, ten člověk je mrtvý,‘ zvolal jsem. Hrůza mi sevřela srdce. Sehnul jsem se, položil šálek s meltou a kousek chleba na beton podlahy, ale bachař, který stál dosud v chodbičce, skočil do cely a bleskovým pohledem se přesvědčil o tom, co říkám. Chytil mně za ruku a bez hlesu mě vytáhl z cely. Okamžitě mě vyvedl z korekce a sám běžel na velitelství. Co se dělo pak v korekci, nevím.“[iv] Píše František Votava v jedné ze svých vzpomínkových povídek.  

Na deset minut z Košic do Příbrami

František Votava si nakonec odseděl jedenáct let. Za tuto dobu ho Jiřina viděla dvakrát. Libuše viděla svého manžela přibližně čtyři či pět krát. Mezi tresty totiž patřil i zákaz návštěv. „To nebylo každý rok. To přišel dopis, obálka, a v té obálce byl takový lístek, půl stránky, a na tom bylo napsáno tolikátého a tolikátého v měsíci tom a tom máte návštěvu na deset minut tam a tam. Lidé kvůli těm deseti minutám jezdili až ze Slovenska,“ vzpomíná Jiřina Muziková.

V roce 1953, když bylo Jiřině osmnáct let, se provdala za Karla Muzika. Kvůli špatnému kádrovému posudku by ji nevzali na žádnou školu – zůstala tedy pracovat v lékárně. Ani tam však nesměla dělat to, co ji šlo nejlépe – laborantku – atestaci si nakonec směla udělat pouze na lékárenský materiál, pracovat směla ve skladu. Po svatbě měli s mužem malou zahrádku, chovali pár zvířat, což ji umožnilo vypomáhat matce a Libušce – dodávali jim kozí mléko, vejce, zeleninu či med. Po mnoha letech se jim narodila dcera Jiřina.

I přes nadějná očekávání rodiny Františka Votavu nepropustili ani během amnestie prezidenta Antonína Novotného, který po vyhlášení vítězství socialismu v roce 1960 omilostnil přes polovinu ještě žijících a uvězněných vězněných politických vězňů. Na svobodu se dostal až v roce 1961. Tou dobou se nacházel na Slovensku, kde seděl mj. v nechvalně proslulé věznici v Leopoldově. Rodina opět nebyla o ničem informována – o propuštění a návratu svého otce se Jiřině zdálo. Ráno tedy zavolala sousedce (rodině Votavů by telefon nedali), která ji potvrdila, že viděla někoho s malou taškou vcházet do bytu Votavů. Jiřina sbalila oblečení po muži, po tchánovi, po manželovi své nadřízené, neboť její otec nic nevlastnil, a vydala se vlakem do Sadské, kde doma opravdu nalezla svého otce.

Po propuštění poslali Františka Votavu pracovat do továrny na azbest, což si jako stavař uvědomoval, že ho může stát život. Vyjednal si tedy místo v zemědělství. O svých zážitcích a zkušenostech z lágrů léta vyprávěl, časem napsal i soubor jedenácti povídek. „Vyprávěl hodně. A pak nějak byl už unavenej a říkal: ,Hele, otočíme list, mě už to nebaví‘,“ vzpomíná Jiřina Muziková. František Votava se dožil pětadevadesáti let, zemřel v roce 2001.

Rozprodat všechno nedělá dobrého hospodáře

K další dekádám nemá Jiřina Muziková žádný specifický vztah. Vzpomíná na zmařenou naději Maďarského povstání roku 1956, stejně jako na zmařené naděje pražského jara a následnou okupaci vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Sedmdesátá léta považuje za období poměrně mírné – co se bezbřehosti státního teroru týče, nedala se srovnávat s lety padesátými. Na léta osmdesátá vzpomíná jako na dobu, kdy už i samotné vládní garnituře začínalo být jasné, že systém je nefunkční.

Ze sametové revoluce neměla pocity žádné. „Člověk zestárnul, ta nejlepší léta jsme prožili v době komunismu. To všechno je zahozený,“ říká. Velkým zklamáním pro ni pak byla léta devadesátá. „Za Klause se dělaly kšefty – to se prodalo všechno. Prodali jsme pivovary, cukrovary, minerální prameny – všechno jsme rozprodali. My tu budeme vlastně jako hosté. A to nedělá dobrého hospodáře,“ soudí. 

Její slova jsou aktuální i v roce 2024, kdy žije ve svém bytě v Poděbradech. „Ten režim skončil tak, že jsem pořád viděla ty soudruhy všude. Nestyděli se tvářit, že komunisté ani nebyli. To máte jako hejno vrabců – když do nich střelíte, odletí, pak přiletí a sednou si, takže každý pak sedí někde jinde. A tak to bylo s těma soudruhy,“ uzavírá Jiřina Muziková.

 

 

[i] Zdroj: Dvě brněnské návštěvy - Edvard Beneš ve městě Brně 12. – 16. května 1945 a 9. července 1946. Diplomová práce Radovan Kolbaba. Dostupné na is.muni.cz.

[ii] Zdroj: Archiv bezpečnostních složek (ABS). Dokument dostupný v dodatečných materiálech.

[iii] Zdroj: Archiv bezpečnostních složek (ABS). Dokument dostupný v dodatečných materiálech.

[iv] Zdroj: Povídky z lágru Františka Votavy. Archiv pamětnice. Náhled dostupný v dodatečných materiálech.