Jiřina Muziková

* 1935

  • „Jakápak společnost? Lidi nikam nechodili. Prosím vás, já jsem měla šéfovou, ona mi šéfová koupila třeba jízdenku v ČEDOKu – ne jízdenku, ale zaplatila mi cestu – jelo se autobusem z náměstí od Jiříka. Zaplatila mi vstupenku do Národního divadla. Jela jsem na operu. Jednou se mnou jela Míla, ta druhá, co tam dělala laborantku. Jely jsme do Národního a já neměla co na sebe. Tak moje kamarádky a spolužačky se vyučily – jedna krejčovou, druhá švadlenou. Koupila jsem si šaty jedny, takový petrol zelený, holky mi na límeček přišily takovou uzounkou kraječku, tak mně vyšperkovaly, a jela jsem do Národního. Koupila jsem si, tenkrát byly takový blýskavý z uměliny ty kabelínky malý, tak jsem to měla jenom na občanku, klíče a nic víc, no a jela jsem do Národního divadla. Teď jsme přijely do Národního divadla s tou Mílou, uvaděčka nás dovedla na místo, sedly jsme si, a to bych vám přála vidět. Tam seděly baby z JZD, ta jedna měla vybalený jitrnice, ta se tam cpala, šustila papírem. A teď přišla dáma v dlouhé róbě, měla dekolt, měla takovou bílou šálu pletenou, velký díry to mělo přes ta ramena. Ženská jak se patří. A ta šťouchala do tý druhý. Já jsem si říkala ,Panebože. Tohle Národní divadlo ještě nevidělo, aby si tady někdo vybalil jelita. A cpal se tady. To bylo strašný.´“

  • „To působilo na člověka strašně. To bylo hrozný, když se okolo vás ti dozorci v uniformách pohybovali, já jsem říkala, že nemám jistotu, jestli mi někdo nevrazí kudlu do zad. Jednou jsme jeli odtamtud a jela paní – Ne, to jsme nejeli odtamtud, to jsme byli s mým mužem v Dubí pro porcelán, kupovali jsme cibulák. Jeli jsme vlakem a jela nějaká paní s manželem, a povídala… My jsme o něčem mluvili a vedle jejího muže seděl nějaký pán a říkal: ,Jo, já vím, paní, co to je, já byl zavřenej osm let.´ A já povídám: ,No, můj táta jedenáct.´ A ona to slyšela a povídá: ,Co byste chtěli? Vždyť tam byli živeni, měli se dobře!´ A já povídám: ,Jéžiš, že jste tam nešla? Oni by si vás tam taky rádi nechali. Abyste zkusila, jak byli hodní.´ A její muž ji povídá, aby držela pusu a nemluvila. Lidi o tom měli špatný představy. Někdo ani nevěděl, že ty lágry jsou." – „Šlo v té době nevědět o tom?“ – „Já mám dojem, že ne. Ale tvrďte to. Vysvětlovala jsem jim, jaký to je. Říkala jsem: „Měli byste se na to podívat, ještě to tam stojí." Ostnatými dráty všechno, mezitím byl písek udělaný, další ostnatý dráty, a tam byly ty strážní věže, a když se někdo přiblížil k tomu, tak se střílelo. A kdo chtěl umřít, už to neunesl, no tak šel a ty dráty byly naplněný elektřinou, tak ho to zabilo. Byla to doba zlá, ale nejhorší na tom je to, že to byli naši lidi, to mně nejvíc vadilo. A takový lidi… To byli lidi, kteří byli úplně hloupí. Víte, ona ta doba taky nesla to, že se platilo za funkce a ne za práci. Lidi, kteří dřeli jako mezci, nebyli dobře zaplacení, ale lidi, kteří měli funkce, byli dobře placení. A pak jste se mohla divit, že se to lidem nelíbí. No bodejť by se jim to líbilo.“

  • „Tak, já nevím, jestli jsem vám to říkala, jak po něm jeden ten dozorce jel, který ho chtěl prostě zastřelit. Vždycky říkal: ,Když vás zabiju – já vás můžu zastřelit, a mně se nic nestane, protože řeknu, že to bylo v sebeobraně.´ Táta říkal: ,To máte pravdu, to vy můžete.´ A zase druhej ten jakoby tátovi šel na ruku. A když tenhle měl nějaký volno, nevím jaký, tak ten druhej – předávali nějaký vozidlo plný těch vězňů na jinej lágr – tak ho tam jako posledního připsal. Dostal se pryč, takže tam toho, co ho chtěl zabít, už neviděl. Táta byl na Bytízu a Vojně, to měly názvy ty lágry. Taky v Příbrami byly autobusy, ty měly jména těch lágrů, lidi věděli, když jim psali a dostávali povolenky k návštěvě. To bylo na deset minut. A jezdili lidi až se Slovenska taky třeba. Na deset minut aby viděli svý… Bylo to hrozný. A to jela s námi teta Sládková, co schovávala ty Francouze, od atentátu na Heydricha. A ona měla syna, ten tam byl zavřenej nakonec s mým tátou. A ona si pustila pusu na špacír ve vlaku, a zřejmě to byl dozorce, protože já s matkou jsme seděly naproti tetě a on seděl vedle tety, a já viděla, jak má pistoli. Tak jsem na tetu všelijak mrkala, ono nešlo nic dělat, on na mě koukal. A já na ni, když nekoukal, tak jsem na ni dělala, aby mlčela. Ne. Teta jela, nadávala o sto šest bolševikům, byla sprostá, my jsme ji chtěly utišit, ale nešlo to.“

  • „Na konec války pamatuju, bylo to teda něco, protože se honila paní Tvarohová. Ta měla syna, který byl u gestapa. Ona chodila v pláštěnce a toho, koho zavřeli nebo vyhnali, tak ona vykradla ty byty a nosila si to domů. Takže na ni udělali zátah, protože ona chtěla zmizet. Takže ji chytli, synáčka chytli taky. Teď ten květen 1945 pršelo, do toho kvetly bezy, začínaly kvést, něco bylo hezký, něco bylo tragický. Můj strýc byl první předseda národního výboru po válce. Šel pro tátu a říká: ,Franto, pojď ke mně, pojď se na něco podívat.´ Tam byla na radnici místnost, který byla do vršku zasypaná dopisy, který byly udání, takže můj otec si ještě několik dopisů přečetl. Já jsem se měla v pokojíčku učit a slyšela jsem, jak to říkal matce. To bylo tolik udání na lidi. Manželka třeba, protože si našla milence, udala manžela. Někdo si schoval pytel zrní, tak ho udali. Prostě bylo to strašný. Povídal: ,Co s tím budu dělat?´ Táta povídá: ,Hele Franto, prší, zatop, a házej to do kamen. Víš, co by to bylo?´ Protože starosta skončil a starosta to všechno chytal a nechtěl to na ty lidi poslat, na gestapo. Tak to tam bylo v tý místnosti, strýc to podělil po starostovi, tak to všechno, táta mu pomáhal, a pálili to. To kdyby gestapo dostalo, tak byla polovina Sadský mrtvá. S tátou pak zavřeli hocha, ten si mě furt chtěl vzít. Jeho maminka taky vyšívala. Ale prostě nějak se neshodla s manželem, taky na něj podala udání. A pak si stěžovala, po [květnové] revoluci, že jí popravili v Drážďanech manžela. Ale že na něj podala udání, to už neřekla. A to si táta zrovna chytil do ruky a přečetl.“

  • „Ale jo, byly legrácky a byly těžký chvíle, to je pravda. Protože každá válka nese něco dobrýho a něco zlýho, ale válka většinou toho dobrýho má pomálu. No jo no. Víte nejhorší na tomhle bylo to, že tohle nám dělali Němci, ale to co se dělo potom, to nám dělali naši lidi. A o to je to smutnější. Můj táta vždycky, já jsem říkala, vidí čtyřicet let dopředu. A když skončila válka, moje matka prohlásila – nevlastní matka: ,Konečně bude klid Franto, konečně je všechno pryč.´ Táta pak: ,Ne ne, holka. To horší nás čeká.´ Matka: ,Neblázni, už zase maluješ čerta na zeď!´ ,Ne, ještě jednu válku bysme přežili, ale další osvobození už ne.´ A měl pravdu.“

  • Full recordings
  • 1

    Poděbrady, 02.10.2023

    (audio)
    duration: 02:28:09
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Poděbrady, 14.11.2023

    (audio)
    duration: 02:59:54
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 3

    Poděbrady, 12.03.2024

    (audio)
    duration: 01:23:10
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Hejno vrabců, které přežije každé osvobození

Jiřina Muziková, roz. Votavová, v mládí
Jiřina Muziková, roz. Votavová, v mládí
photo: archiv pamětníka

Jiřina Muziková, roz. Votavová, byla dcerou prvorepublikového malopodnikatele Františka Votavy a jeho ženy Jiřiny. Narodila se 16. března 1935 v Sadské na Nymbursku. Když bylo Jiřině sedm let, zemřela jí matka, otec se rok na to opětovně oženil. Má živé vzpomínky na druhou světovou válku – na domovní prohlídku gestapem v důsledku udání, že otec poslouchá Londýn; na deportaci rodiny Schlosser do koncentračního tábora; na manžele Mulačovy, kteří ve sklepě za hromadou brambor schovávali gestapem hledaného synovce; na tetu Sládkovou, která po atentátu na Heydricha přivezla z pole pod senem dva francouzské parašutistky a do konce války je ukrývala na půdě. Vzpomíná na davové šílenství při procesích s etnickými Němci a nacistickými kolaboranty v květnu 1945, jež byly předzvěstí divokého odsunu. V roce 1949 ji, její nevlastní sestru a nevlastní matku dva dny nepřetržitě hlídali příslušníci Státní bezpečnosti (StB), aniž by jim řekli proč. Posléze zabavili veškerý hmotný i nemovitý majetek jejího otce, kterého odsoudili za velezradu, neboť napsal a rozmnožil manifest varující před libovůlí KSČ. Od svých patnácti let dva roky živila svoji nevlastní sestru a matku, neboť ta nemohla jakožto manželka politického vězně sehnat práci. Kvůli špatnému kádrovému posudku nesměla Jiřina studovat – celý život pracovala v lékárně, nejdříve jako laborantka, posléze ve skladu. Svého otce směla v pracovních táborech na Jáchymovsku a Příbramsku navštívit za jedenáct let, co byl vězněn, dvakrát. Na tyto návštěvy má živé vzpomínky, stejně jako na štítivé pohledy spoluobčanů, kteří se báli být na veřejnosti viděni s „vyvrheli“. Vzpomíná na zklamané naděje Maďarského povstání roku 1956 i okupaci v srpnu 1968. O sedmdesátých letech říká, že to byla doba pokojnější – míra státního teroru se s lety padesátými totiž nedala srovnávat. Za velké zklamání považuje sametovou revoluci a léta devadesátá. V roce 2024 žila v Poděbradech.