Hejno vrabců, které přežije každé osvobození
Jiřina Muziková, roz. Votavová, byla dcerou prvorepublikového malopodnikatele Františka Votavy a jeho ženy Jiřiny. Narodila se 16. března 1935 v Sadské na Nymbursku. Když bylo Jiřině sedm let, zemřela jí matka, otec se rok na to opětovně oženil. Má živé vzpomínky na druhou světovou válku – na domovní prohlídku gestapem v důsledku udání, že otec poslouchá Londýn; na deportaci rodiny Schlosser do koncentračního tábora; na manžele Mulačovy, kteří ve sklepě za hromadou brambor schovávali gestapem hledaného synovce; na tetu Sládkovou, která po atentátu na Heydricha přivezla z pole pod senem dva francouzské parašutistky a do konce války je ukrývala na půdě. Vzpomíná na davové šílenství při procesích s etnickými Němci a nacistickými kolaboranty v květnu 1945, jež byly předzvěstí divokého odsunu. V roce 1949 ji, její nevlastní sestru a nevlastní matku dva dny nepřetržitě hlídali příslušníci Státní bezpečnosti (StB), aniž by jim řekli proč. Posléze zabavili veškerý hmotný i nemovitý majetek jejího otce, kterého odsoudili za velezradu, neboť napsal a rozmnožil manifest varující před libovůlí KSČ. Od svých patnácti let dva roky živila svoji nevlastní sestru a matku, neboť ta nemohla jakožto manželka politického vězně sehnat práci. Kvůli špatnému kádrovému posudku nesměla Jiřina studovat – celý život pracovala v lékárně, nejdříve jako laborantka, posléze ve skladu. Svého otce směla v pracovních táborech na Jáchymovsku a Příbramsku navštívit za jedenáct let, co byl vězněn, dvakrát. Na tyto návštěvy má živé vzpomínky, stejně jako na štítivé pohledy spoluobčanů, kteří se báli být na veřejnosti viděni s „vyvrheli“. Vzpomíná na zklamané naděje Maďarského povstání roku 1956 i okupaci v srpnu 1968. O sedmdesátých letech říká, že to byla doba pokojnější – míra státního teroru se s lety padesátými totiž nedala srovnávat. Za velké zklamání považuje sametovou revoluci a léta devadesátá. V roce 2024 žila v Poděbradech.