The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Ivan Mynář (* 1950)

• narozen 1. července 1950 ve Valašském Meziříčí v učitelské rodině

• maturoval na gymnáziu ve Vizovicích, kde byl jeho otec ředitelem

• vystudoval češtinu a filozofii na filozofické fakultě v Brně

• v letech 1974 až 1990 učil na gymnáziu v Novém Jičíně

• v tamním J-klubu uváděl výstavy a koncerty umělců alternativní scény

• v listopadu 1989 patřil v Novém Jičíně k zakládajícím členům Občanského fóra

• v letech 1990 až 1992 poslancem Sněmovny lidu Federálního shromáždění

• poté opět učil na gymnáziu v Novém Jičíně

• koncem 90. let se přestěhoval na Valašsko a začal učit v Rožnově pod Radhoštěm

Největší oslavu pádu komunismu a železné opony zažil Ivan Mynář asi týden po 17. listopadu 1989 ve Vídni. Jeho kamarád Rostislav Pospíšil měl už dříve domluvenou vernisáž výstavy ve známém klubu českých emigrantů Nachtasyl. Měl mu ji uvést. „Kupodivu jsme dostali povolení do Rakouska vyjet. V Nachtasylu vládla neuvěřitelná euforie. Obrovského mejdanu se účastnilo plno významných emigrantů – od Karla Schwarzenberga po Pavla Kohouta. Pavel Landovský křičel jména lidí, kteří se už dostali domů. ‚Tak to taky zkusíme!‘ reagovali nadšeně ostatní,“ vzpomíná Ivan.

Když asi 25. listopadu přijel do Nového Jičína, nešel ani domů a zamířil rovnou do klubu mladých, který patřil k azylům kulturní opozice. „Z J-klubu jsem pak několik měsíců skoro nevyšel. Vzniklo tam Občanské fórum a já se musel a chtěl zapojit.“

Ředitelská rodina

Ivan Mynář se narodil 1. července 1950 ve Valašském Meziříčí. Oba rodiče byli učitelé. Po Ivanovi se jim narodily ještě dvě děti. Matka vyučovala hru na klavír. Otec, který vystudoval hudební vědu a historii, často měnil působiště, a tak se rodina stěhovala. Z Valašského Meziříčí do Kroměříže, z Kroměříže do nedalekých Zdounek, kde byl Ivanův otec, člen KSČ, jmenován ředitelem školy. Následovalo místo ředitele gymnázia ve Vizovicích, kde studoval také pamětník.

„Vizovice měly pro můj život klíčový význam. Na gymnáziu jsem potkal dva pro mne velmi důležité lidi. Byl to Bolek Polívka a Pavel Pospěch. To, jak zásadně mě ovlivnili, dokládá to, že zatímco v prvním ročníku jsem tvrdil, že chci studovat matematiku a fyziku, ve druhém ročníku jsem to změnil na češtinu a filozofii a u toho jsem zůstal,“ vypráví.

S králem šašků ve Vizovicích

Zvláště blízký si byl s později oceňovaným mimem a hercem Boleslavem Polívkou. „Scházeli jsme se skoro denně, vymýšleli jsme různé recese a srandy. Byli jsme nadšení Voskovcem a Werichem, Suchým a Šlitrem. A navzájem jsme si pomáhali zapůsobit na dívky,“ vypráví. Za kuriózní považuje, jak jeho otec špatně odhadl Polívkovo herecké nadání. „Táta pořádal u nás doma kurzy vážné hudby. Bolek se jich také rád účastnil. Jednou otci řekl, že by se chtěl hlásit na JAMU, a ptal se ho, co tomu říká. Otec pravil, že mu to nedoporučuje, protože je sice dobrý šašek, ale není herec,“ vzpomíná Pavel.

Polívka se nenechal odradit a na JAMU byl přijat. O rok později, v roce 1969, se dostal na školu do Brna i Ivan Mynář. Studoval češtinu a filozofii na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, tehdy z politických důvodů přejmenované na Univerzitu Jana Evangelisty Purkyně. Přátelství pokračovalo a Ivan hrál i v Polívkových prvních autorských představeních.

Bezmoc a zklamání po srpnu 1968

Před nástupem do prvního ročníku zažil v srpnu 1968 v Praze obsazení republiky okupačními vojsky Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem. Pamětník byl právě s rodinným hostem z východního Německa na návštěvě u tety a strýce v Kobylisích. „Chodili jsme po Praze a tak jako všichni jsme křičeli, nadávali a snažili se debatovat s vojáky. Byla to strašlivá bezmoc. Ale ještě horší bylo, co následovalo. Mnozí lidé překvapivě rychle vyměnili nesouhlas s vývojem po invazi za lhostejnost. Bylo mi nanic z toho, jak se pak i někteří kamarádi začali rychle přizpůsobovat, a dokonce vstupovat do SSM i KSČ,“ říká.

Studium dokončil v roce 1973. „Byl jsem tehdy přesvědčen, že všechny hodnoty jsou ztraceny a že můžu být šťastný jen tehdy, když mi na ničem nebude záležet,“ shrnuje své pocity v prvních letech normalizace. Jako vysokoškoláka ho čekala roční vojenská služba, která u něj měla neobvyklý průběh. „Po přijímači mě poslali do zařízení ministerstva vnitra ve Vsetíně, abych učil esenbáky češtinu. Byla to dost zajímavá zkušenost. Policajty jsem pak vyučoval i v civilu v Novém Jičíně. Při tamním gymnáziu fungoval dvouletý kurz, kde si dodělávali maturitu. Zřejmě jsem tak učil většinu policajtů a estébáků z kraje.“

Underground v J-klubu

Na gymnázium v Novém Jičíně nastoupil v roce 1974. Učil češtinu a občanskou nauku, která nahradila filozofii. „Filozofie se učila pouze ve čtvrtém ročníku, ale strašně. Já jsem si to dělal po svém. Zatímco podle osnov měla být základem marxistická filozofie a dějiny filozofie se měly probírat jen okrajově, dělal jsem to naopak. Pokud jde o politickou ekonomii, věnoval jsem se podrobně kapitalismu a vysvětlil jsem dětem, že to potřebují pro pochopení a že socialismus se musí naučit. Nikdy si nestěžovaly,“ říká. Jeho studenti tvořili značnou část publika pořadů, koncertů a vernisáží v kulturním centru J-klub, které jim doporučoval.

S výtvarníkem Rostislavem Pospíšilem, který za ním jezdil z Brna, uspořádali v druhé polovině osmdesátých let v J-klubu řadu výstav. Vernisáže provázely recesistické scénky i hudební produkce. „Zvali jsme skupiny a kapely, které vyhovovaly našemu vkusu. Některé z nich nemohly hrát nebo jen někde a s obtížemi. Byla to třeba Půlnoc, Garáž, Z kopce, Psí vojáci, Chlapi z práce, Jim Čert anebo třeba Vladimír Kokolia se skupinou E, který u nás i vystavoval, podobně jako třeba Joska Skalník,“ vzpomíná.

V J-klubu, který ve městě zřídila svazácká organizace, spolupracoval s Ivanem Junáškem. Byl tam zaměstnán a měl na starost program. „Byl to kamarád a umožňoval nám prostory klubu využívat. Pomáhal s rozesíláním pozvánek a také hasil případné problémy. Ani nevím, jestli naše akce byly uvedeny v oficiálním programu. Myslím, že ne,“ říká Ivan. Po vernisážích zval účinkující na večírky do sklepa svého bytu u gymnázia. „Měl jsem tam pálenky, což je koníček, kterému se dlouhodobě věnuji, a návštěvníkům jsem dělával o jejich výrobě semináře.“

Převrat v Novém Jičíně

Ivan podepsal v červnu 1989 petici Několik vět, kterou rozšířili signatáři Charty 77. Požadovali v ní například propuštění politických vězňů a dialog s opozicí. Za podpis a hlavně šíření petice, kterou nakonec podpořilo čtyřicet tisíc lidí, bylo mnoho lidí pronásledováno. Jména signatářů zveřejňovaly redakce Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky, kde zaznělo i pamětníkovo jméno. „Divil jsem se, že mi to ve škole prošlo. Náš ředitel asi nechtěl mít problémy a nikam to nehlásil. Po převratu mi řekl, že jej navštívili estébáci a ptali se na mě. Události ale šly rychle dál.“

V té době už se hroutily komunistické režimy v Polsku a Maďarsku. V Německé demokratické republice padl 9. listopadu největší symbol studené války, berlínská zeď. V Československu se stal roznětkou státního převratu brutální zásah komunistické policie proti pokojnému shromáždění vysokoškoláků v pátek 17. listopadu na Národní třídě v Praze. Studenti a herci začali stávkovat a v Činoherním klubu vznikla platforma opozice vůči vedení státu nazvaná Občanské fórum. Od 20. listopadu začaly v Praze masové protivládní demonstrace, které vyvrcholily 27. listopadu celonárodní generální stávkou.

V Novém Jičíně začaly nesmělé protesty 21. listopadu, kdy přišla na náměstí skupinka lidí se svíčkami v čele s Miroslavem Urbanem a Vlastimilem Šimíkem. První větší shromáždění se sešlo 25. listopadu v J-klubu, kde bylo ustaveno Občanské fórum. Ivan Mynář patřil k zakládajícím členům. Důležitým úkolem Občanského fóra bylo zajistit, aby lidé dostávali pravdivé informace, protože státním médiím se nedalo věřit. Zástupci novojičínského Občanského fóra proto začali vydávat a distribuovat týdeník Forum. Zásadní bylo přesvědčit lidi k účasti na generální stávce.

Hledání slušných lidí

„Zpočátku vládl hrozný chaos, ve kterém jsme museli udělat plno věcí. V prvé řadě bylo třeba zajistit, aby se neskartovaly svazky StB. Měl to na starost Mirek Urban. Já dostal za úkol přesvědčovat kantory, aby se nebáli. Pak bylo potřeba najít spoustu lidí, kteří by nahradili komunisty na významných postech. Sehnat slušného člověka s příslušnou odborností byl ale strašný problém. Pořád jsme to řešili. Museli jsme také vybrat zástupce, kteří pak byli kooptováni do České národní rady a Federálního shromáždění,“ přibližuje počáteční práci Občanského fóra.

V následujícím roce se pamětník podílel na přípravě demokratických voleb, které byly vypsány na červen. Rozhodl se přijmout kandidaturu na poslance Sněmovny lidu Federálního shromáždění za Občanské fórum. Byl na sedmém místě kandidátky v Severomoravském kraji. Lídrem byl Václav Klaus. „Myslel jsem si, že nemám šanci na zvolení. S tím, že dostaneme přes padesát procent, jsem nepočítal,“ říká. Od začátku prohlašoval, že bude kandidovat jen v prvním volebním období, které bylo dvouleté.

Parlamentní zkušenost byla pro něj velmi zajímavá. „Takový parlament už nikdy nebudeme mít. Třetinu nebo půlku poslanců tenkrát tvořili lidé, kteří politiku nechtěli dělat, ale šli tam ze slušnosti. Poznal jsem tehdy mnoho skvělých lidí. Práce to ale byla strašná. Museli jsme udělat spoustu zákonů a jednali jsme často od rána do večera,“ říká. K vrcholům z té doby podle něj patří schválení Listiny základních práv a svobod. Vzpomíná si na řešení ožehavé otázky, jestli má být zakázána KSČ. „Názor na to nebyl jednotný. Přiznám se, že ani já jsem nebyl pro. Naivně jsme se domnívali, že komunisté vymřou. Další argument proti byl, že se stáhnou do jiných stran. Také jsem jasně cítil, že lidé to nechtějí, protože straníků byl v republice milion. Ale jsou chvíle, kdy si říkám, že to bylo chybné rozhodnutí.“

Nový život na valašské samotě

Po dvou letech ve Federálním shromáždění se Ivan vrátil za katedru novojičínského gymnázia. Občanské fórum se mezitím rozpadlo a rozdělilo na ODS a Občanské hnutí, ke kterému se přidal i on. Už nekandidoval ani nevstoupil do žádné jiné politické strany. Koncem devadesátých let se odstěhoval do Valašské Bystřice, kde opravil zchátralý dům na polosamotě. Začal chovat ovce a kozy a nastoupil jako kantor na gymnáziu v nedalekém Rožnově pod Radhoštěm. Děti učí mimo jiné základy slušné politiky. Ta se podle něj za vlády Andreje Babiše záměrně likviduje a neustále se posouvají hranice toho, co je možné. „To je znepokojivé a nebezpečné.“

Po roce 1989 dospěl postupně k přesvědčení, že pro většinu lidí je svoboda problematická. „Lidé jsou ochotni položit za svobodu život na barikádách, ale nejsou ochotni ji žít každodenně. Chtějí, aby jim někdo říkal, co mají dělat, co kupovat v obchodě. Tenkrát v listopadu jsem si myslel, že společnost chce být svobodná, ale ukázalo se to jako naivní omyl. Zpočátku to tak možná bylo, ale především šlo o to, mít se lépe. Já to mám jinak. Pro mě je nejdůležitější, že si mohu dělat se svým životem, co chci. Když si ho zkazím, je to moje věc. Nejsou tam ale jiné vlivy.“