„Byla vojna. Zavedli mi telefon i všechno, kam jsem potřeboval. Tam to probíhalo klidně. Nic se nedělo. Major a plukovník šli spát v jedenáct hodin a mně nařídili: ‚Tak to hlídej a nebudit! Jedině, když vypukne válka.‘ Válka nevypukla, tak jsem je nebudil. Jednou jsem tedy udělal věc možná proti řádu. V noci se ozval ve dvě hodiny telefon a hlas volá, později jsem zjistil, že to byl kamarád, který byl se mnou v důstojnické škole, že z lesa na ně vystřelili Němci a co mají dělat. Tak já povídám: ‚Počkej, já se zeptám.‘ Pak jsem si řekl: Je to válka? Není. Tak jsem se vrátil a řekl jsem: ‚Udělejte toto: Rota, která to má na starosti, ať dělá pohotovost. V žádném případě neposílejte lidi do lesa, protože je tma a lidi by tam přišli o život.‘“
„Pamatuji si, že když mi bylo pět let, tak jsem po 28. říjnu (1918) seděl tátovi na koni ve Štěpánově, ve svém rodišti, a (lidé tam) shazovali orlici z úřadu. Já jsem seděl tátovi na koni, tak jsem se na to díval. Jinak jsem proti císaři nic nepodnikl.“
„(Stal jsem se) velitelem na odvod koní. Sedláci museli dodávat koně, aby se vojensky odváděli. Povídám: ‚Já tomu nerozumím.‘ Byl mi přidělen praporčík: ‚To zvládneme.‘ Tak to zvládl on, já podpisoval. Tak jsme odvedli koně. Tak se to vyřídilo. Já to teď nebudu prodlužovat. Zase jsem přišel a zase jsem dva dny visel (a neměl co na práci). Nic z toho.“
„Tak jsem přirozeně přiznal všechny, co už měli zavřené. Oni se také tak dohodli. Pak to prasklo. Tam se to nedalo. Bylo zbytečné zapírat. Ale ty další (jsem neprozradil). Třeba Mixa. Oni mě řezali čtvrt hodiny kvůli Mixovi. Ono to nešlo, jenomže já jsem řekl: ‚On je zrádce.‘ Oni to tušili, ale řekli: ‚Lesák a támhle od Divišova.‘ Kvůli němu také. A tak dále. Tak řezat, svléknout do naha, mlátit, mlátit a tak dále. Dal mi pytel přes hlavu. Jednu chvíli se mi zdálo, že takhle ležím a vidím se, jak mě řežou. A nic jsem necítil. Jak vám říkám, kluci mě nahoru do cely odnesli.“
„Seděli jsme v hospodě, to jsme si libovali, a byla vyhlášena mobilizace. Nálada mezi vojáky byla jít do toho, jít na to, utlučeme je čepicemi a podobně. Tak to bylo různé. Velitel pluku nás zavolal a říkal: ‚Pánové, jděte mezi vojáky a vysvětlete jim, že to nejde. Přišlo nařízení, aby se nic nekonalo.‘ Otázka je, jestli jsme do toho měli jít, anebo neměli. Já už jsem se v tomto ohledu s generálem (Vlastimilem) Pickem nedohodl. On tvrdil, že se mělo jít, a já jsem říkal, že ne, protože jsem říkal: ‚Pane generále, já jsem byl tehdy v protišpionáži. Já jsem viděl, jak to všechno je. Němci vědí o všem, co kde máme, každé skladiště, všechno znají. Máme sice nádherné opevnění, ale to je k ničemu. To se obejde letadly. Zespoda, z Rakouska, mají Němci volno. Maďaři k nám nejsou přátelští, Slováci zrovna nevěděli, co dělali, a Poláci také nebyli nejpřátelštější.‘“
„Museli jsme ležet na bocích, abychom se tam vešli. V noci, když šel někdo na záchod, šel po lidských tělech. Průjmy tam byly a tak dále. Já jsem měl štěstí, že jsem tam přišel, spal jsem u sloupu, vedle byl stolek a pod ním spal jeden vězeň. Každý, kde měl místo, tak mu ho nikdo neobsazoval. To byla taková kázeň. Pod stolkem byl vězeň a ten pak zemřel. Do rána umíralo na cele čtyři pět lidí. Tak jsem to místo pod stolem našel. Jenže na stole ležel chlap, který měl spousta vší, které na mě kapaly.“
„Já jsem sám rád, že jsem to nevěděl. Protože mě pak kolega, kterému přerazili při výslechu nos, ty bolesti a všechno, prozradil, že jsem tam byl. Tak si neuvědomil, co všechno (říká). Já jsem opravdu nikoho neprozradil. Tak mě odnesli zpátky na celu a tam jsem se kurýroval. Pak nás odvezli. My jsme měli označení XYZ. To bylo označení ke konci války k likvidaci.“
Nadporučík v. v. Josef Načeradský se narodil 22. března 1913 v Trhovém Štěpánově, okres Benešov, v tehdejším Rakousko-Uhersku. Tatínek pracoval jako úředník, později se zabýval prodejem aut, a maminka pracovala na hospodářství. Josef Načeradský pomáhal mamince v hospodářství a již od pěti let byl aktivní v Sokolu. Po absolvování obecné a měšťanské školy v Trhovém Štěpánově a čtvrté třídy měšťanské školy ve Vlašimi odešel studovat učitelský ústav do Prahy. V roce 1932 ústav dokončil a poté pracoval jako učitel ve Šlapánově nedaleko Votic a v Ouběnicích u Bystřice u Benešova. V obou vesnicích pomáhal obnovovat Sokol. Dne 1. září 1935 nastoupil povinnou vojenskou službu a absolvoval školu pro výchovu záložních důstojníků, ve které se vyučil spojařem. Od 1. září 1937 do prosince téhož roku prodělával spojovací kurz v Turnově, byl jmenován podporučíkem a následně nastoupil k technické rotě 48. pluku v Jaroměři, kde setrval do poloviny ledna 1938. Poté byl ještě převelen na velitelství armádního sboru do zpravodajského oddělení v Hradci Králové. Po odchodu z vojenské služby vyučoval na obecní škole v Jankově u Votic a po dokončení zkoušek na měšťanskou školu pracoval na měšťanské škole v Sedlci u Prčice. Na jaře 1938 však přišlo takzvané povolání záloh v míru a Josef Načeradský se stal druhým pobočníkem na velitelství úseku ve Vysokově u Náchoda. Po ukončení povolání zálohy v míru opět pracoval na měšťanské škole v Sedlci u Prčice. Na podzim 1938 byl však znovu povolán, tenkrát kvůli všeobecné mobilizaci, do Jaroměře, kde sloužil jako velitel pro odvod koní. Po odvodu koní nastoupil v Jindřichově Hradci k 98. pluku a sloužil jako šifrovací důstojník pluku. Po vytvoření protektorátu byl zapojen do odbojové organizace Obrana národa. Již 1. září 1939 se díky svému veliteli z armády, podplukovníku Českému, zapojil v Sedlci do odbojové činnosti a v Obraně národa působil až do poloviny září 1940. V únoru 1944 se zapojil do odbojové činnosti organizace Rady tří (psáno i jako Rada3) ve Vlašimi, kde byl velitelem stavitel Raiman. Po zatčení velitele vlašimské organizace se stal Josef Načeradský vedoucím a kontroloval mimo jiné pohyb gestapa. Skupina však nedodržela konspiraci a po její schůzce na Blaníku u Louňovic přišlo zatýkání. Odbojáři však o pamětníkovi nemluvili, a tak se mohl schovat. Nakonec se vrátil ke své rodině, ale dne 27. března 1945 byl českými četníky zatčen. Byl vězněn v Benešově v cele číslo dvacet šest, dostal označení XYZ (což znamenalo odsouzení k likvidaci) a po transportu do Malé pevnosti Terezín byl vsazen do cely číslo čtyřicet čtyři. Josef Načeradský měl být zastřelen, již se prý pro něj kopal hrob, ale dne 5. května 1945 přišlo osvobození Malé pevnosti Terezín a s tím i pamětníkovo druhé narození. Trápení však pro něj neskončilo - prakticky ihned po válce dostal skvrnitý tyfus a následující dva měsíce se musel léčit. Po válce vyučoval český jazyk, matematiku a tělocvik na měšťanské škole na pražském Břevnově a Žižkově. Ještě v důchodu pracoval jako vychovatel a pedagog. V současnosti žije Josef Načeradský v Praze.
