Věra Nádeníčková

„Můj tatínek měl písemné pověření, a bylo uložené i u advokáta, že se o jejich majetek postará, dokud se někdo z dětí nebo rodiny nevrátí. Uherské Hradiště bylo osvobozené 1. května 1945 a on hned sedl na kolo a jel přes Bílovice, protože tam byly mosty přes Moravu zhozené, do Napajedel. A když přijel do Tolopné, tak tam stála fronta. Napajedla ještě nebyla osvobozená. Tak tam byl s partyzánama. S doktorem Záhořákem přespali na hájence a 2. května, když byla Napajedla osvobozená, tak se vrátil do domu, podívat se, v jakém je to stavu.“

„Ještě se vrátím k osvobození Uherského Hradiště. Šla jsem se podívat, jak Rusové jeli po silnici na koních a vlály za nimi celty. Pro nás to bylo jakoby se promítal film. Nadšeně jsem přišla domů a povídám: ‚Tati, viděla jsem ty Rusy! My jsme na ně volaly, že nás osvobodili a oni na nás křičeli. To bylo tak krásné!‘ A on se na mne tak dívá a říká: ‚No, je to krásné, ale za chvíli jich budeme nažraní. ‘ No a měl pravdu.“

„Měla jsem o sedm roků starší sestru Dobroslavu. Vyrůstala jsem ale víc s vnukem Löwy [Petrem]. Jejich dcera byla vdaná a když se rozvedla, tak ten malý chlapec přišel do rodiny Löwovy a dostal vychovatelku. Prožili jsme spolu celé dětství jako bratr a sestra. Chodili jsme spolu do školy a já, ačkoliv jsem rozená v listopadu, jsem s ním nastoupila do první třídy, abychom byli spolu. A vždycky, když jsme přišli domů ze školy, tak ten pan Löwy na nás volal: ‚Tak co děti, ú nebo neú? Uměly nebo neuměly?‘ To víte, že jsme vždycky řekly, že jsme uměly.“