Jan Nagy

„Byl konec roku a mělo být nějaký utkání, nějaká soutěž. Pohár československo-sovětského přátelství v Bohumíně. A já jsem tehdy měl zase nějakou chřipajznu. A při takový jedný schůzi tehdy předsedající toho našeho oddílu, byl to ředitel OPBH, tak tenhle člověk, který abych ho vystihl nějak jednou větou: nebyl by schopen udělat ani kotoul dopředu, natož kotoul dozadu, prostě naprostej sportovní antitalent. No a on mi řekl, že pokud se nezúčastním, tak můžu zapomenout na Moskvu (na olympiádu v Moskvě). Na olympiádu, to bylo za půl roku. A já bych na tu olympiádu určitě jel, rozumíš? No a já, musím se přiznat, že já říkám věci na rovinu. Já jsem mu řekl, že prostě on je ten poslední, kdo mi bude tady něco diktovat, a že si může tu olympiádu někam strčit. Šel jsem domů, zasedl jsem za stůl, napsal jsem do Prahy jako reprezentant, že končím. Napsal jsem na oddíl, že končím ze zdravotních důvodů, a vzpírání pro mne skončilo jednou provždy. (A byl to takovej problém, vždyť takových závodů jste musel absolvovat hodně? Nebo co vám tak vadilo? Jaký byl ten důvod, proč tam nejet?) Důvod byl ten, že jsem byl opravdu po nemoci a potřeboval jsem se dát do kupy a nepovažoval jsem za nutný se toho závodu zúčastnit. A hlavně mě popudil ten způsob tady toho v podstatě nýmanda, kterej si dovolil tohleto říct – a takovým rozkazovačným způsobem. Tak to prostě ani náhodou... To jsem okamžitě vystrčil drápky!“

„A co se mi líbilo: já když jsem tehdy napsal ten dopis na ústředí a do Sokolova, že končím (to bylo koncem roku – listopad), tak 7. ledna jsem dostal pozvánku do Prahy od Duška. To byl tehdy místopředseda nebo něco takového, prostě šajba v té stranický posloupnosti. A byl jsem tam já, Šuranová, Moravec (cyklista) a asi sedm lidí. Udělali nám oběd a dali nám odměnu. Dostal jsem poprvé a naposledy nějakou sumu: sedm tisíc korun. Což se mi teda hodilo... A poděkování! No a potom, když jsem odešel (emigroval do Německa), tak tam na tom Sokolovsku byl pod to podepsaný jakýsi Václav Kaněra, to byl takovej dědek plačka, kterej dneska samozřejmě už dávno nežije. Ten se pod to podepsal a byl naprosto jenom figurka, ředitel kulturáku v Sokolově. Bylo tam napsáno česky i německy, abych si to mohl přečíst, že oznamovali (tehdejšímu německému) oddílu, že: přerušujeme s vámi jakékoliv styky, protože jste poskytli, nenapsali azyl, ale prostě vyšli jste vstříc tady tomu zlosynovi. To je člověk, který byl vyřazen z reprezentace z disciplinárních důvodů. Doslova tam stálo, že jsem byl vyřazen z reprezentace. Tak, hergot, já tam měl papíry, že mi poděkovali za reprezentaci, rozumíš? Dodneška jsem vlastně držitelem rekordu, a oni mi tam psali takový ptákoviny... Takže oni se tomu akorát smáli a hodili to (do koše) – nemělo to pro ně cenu. Jenom se ukázalo, co jsou (u nás) lidi zač.“