Ing. Petr Náhlík

* 1961

  • „Tak jsem říkal ženě: ‚Hele, zůstaneme tady. Kdyby se náhodou něco semlelo jako na Václaváku, tak tudy utečeme.' Pak nás ale víc zaujala demonstrace, vykřikovaná hesla, zpívané písničky a podobné věci, takže když začal ten tlak ze strany uniformovaných i neuniformovaných složek, zjistili jsme, že pasáží už nejde odejít, že je pečlivě uzamčena. Tohle dodneška nikdo nevysvětlil, zda všechny domy uzamkl okresní podnik bytového hospodářství, nebo StB, každopádně všechny ty domy byly zamčeny, pasáže taky a byla to prostě past, ze které nešlo uniknout. No, tak jsme chvíli řešili, co [dál]. Říkali jsme si, že nejlepší bude se nehýbat, protože tlaky byly z obou dvou stran. No a najednou jsme vyhlédli a zjistili jsme, že od Národního divadla jedou obrněné transportéry s radlicemi na lidi, což jsme tedy nezažili ani při 28. říjnu, ani při Palachovu týdnu. V té chvíli už začala mít moje žena strach. Ne že já bych ho neměl, alespoň jsem to nedával najevo... Byl jsem [tam] ještě s kamarádem. Najednou nějaká paní, která stála vedle nás, vyzvala moji ženu: ‚Heleďte, to auto, u kterého stojíme, to je moje a já jsem takhle zachránila nějaké lidi o Palachovu týdnu, tak si pojďte vlézt do toho auta.' No, takže ona jako řidička si vlezla na své místo, my s kamarádem jsme si vlezli dozadu a moje žena si sedla vedle ní. A v té chvíli už tam dolehl tlak, že lidi padali na kapotu, lezli po ní a tak dále. Za chvíli se přiřítili různí příslušníci, ať už StB, nebo VB, a už si samozřejmě po třiceti letech nepamatuji, pod jakou záminkou donutili řidičku otevřít okénko, nebo zda urvali dveře, to nevím. V každém případě dovnitř stříkli slzný plyn, takže nám nezbývalo nic jiného než vylézt jako králíci. Kamarád Honza Drnek vylezl jako první a toho seřezali tak, že mu přerazili ruku. Já jsem vylezl po něm a po jeho vzoru jsem okamžitě padnul na zem a stočil jsem se do klubíčka, aby nemohli zasáhnout obličej a vnitřnosti. Takže všechno odnesla páteř.“

  • „Pak už tady byl 28. říjen 1989, kdy jsme zopakovali tu srpnovou epizodku, to [znamená, že] jsme svolali demonstrace v Karlových Varech, Plzni a tuším, že dokonce i v Klatovech a Sušici. A to už jsme asi ten režim hodně vytočili, takže už posbírali i lidi, jako jsem já, takže jsem byl povolán na podání vysvětlení. Moje skvělá žena mi zabalila svačinu a kartáček na zuby, jak už jsme to znali z těch disidentských příběhů. [Tím] jsem je samozřejmě na výslechu vytočil, co to jako má znamenat. No, tak jsem jim tam řekl: ‚Moje žena už vás zná od roku 1979, tak mě vybavila.' Výslech jsem klasicky odmlčel, což byla asi nejlepší metoda. Pak mě tedy zadrželi. Bylo to zajímavé v tom, že když se po revoluci hledal vůz, kterým nás odváželi, nemohli ho najít. Bylo to něco jako plechová nástavba na multikáru nebo prostě na nějaké malé vozidlo. Do něj nás zavřeli asi tři, každého zvlášť, jako do temnice, takže jsme netušili, kdo tam je, a tak jsme mlčeli. Netušili jsme, kam nás vezou. Mám poměrně slušný orientační smysl, tak jsem pochopil, že nás nevezou na Bory, ale že nás vezou na Karlovy Vary, protože z Plzně žádná jiná rovná silnice nevedla. Vyvezli nás do věznice Vykmanov mezi Jáchymovem a Ostrovem nad Ohří, to jméno je spíš proslulé jako lágr z padesátých let. My jsme tedy bydleli v normální věznici. Byli jsme tam zadržení na čtyřiadvacet nebo osmačtyřicet hodin. Bylo nás tam více. Já vím jenom o inženýru Jaroslavu Cuhrovi, což je dnešní [již bývalý] předseda Konfederace politických vězňů v Plzni. Tehdy jsem ho znal jako disidenta a spolužáka mojí mámy ze stavební průmyslovky. No a [pak] nás samozřejmě pustili každého zvlášť.“

  • „Já jsem začínal jezdit na vandry poměrně mlád. A na jednom z prvních potlachů, kde jsem byl, na Žichovickém jezírku – byl to potlach osady Fort Jatky –, jsem se potkal se staršími trampy, kteří byli tehdy o osmnáct let starší než já. A ti říkali: ‚Kdybyste měl někdo příští víkend volno, přijeďte k nám na osadu Montana na Šumavě u Dešenic a můžete nám pomoct se dřevem. No, tak jsem tam přijel a byl jsem jediný, kdo tam přijel, jinak tam byli samozřejmě lidé z těch osad, kteří tam jezdili. A s těmito kluky jsem začal jezdit na vandry, byť byli ve věku mého otce. Jednou mi řekli: ‚Hele, teď si s sebou vezmi hodně peněz, budeš mít takové překvápko, pojedeme na vandr někam dál.' Tak jsme jeli do Budějovic a naproti nádraží jsme šli do Hotelu Malše. Potom jsem se teprve dozvěděl, že jedeme na Fort Hazard osadní chalupy trampské osady Zlatý klíč, jejímiž členy byli Wabi a Miki Ryvola. A to je samozřejmě pro mladého kluka obrovský zážitek. Na ten zážitek jsem pak reagoval [tím], že jsem se samozřejmě všude mezi svými vrstevníky chlubil, že jsem byl u bratří Ryvolů na chalupě a na osadě. A nejpádnější odpověď byla [ta] od kamaráda Shorty: ‚No, to je bezvadné, ale co my z toho máme, že ty jsi byl u bratří Ryvolů na chalupě?' No a v té době už jsme se dostali k samizdatu a výsledkem toho bylo, že jsem otázku ‚Co my z toho máme?' vzal vážně a začali jsme spolu s mojí tehdejší dívkou, nyní manželkou, uvažovat o tom, že bychom vydali kompletní zpěvníky písniček bratrů Ryvolových.“

  • Full recordings
  • 1

    Plzeň, 14.02.2020

    (audio)
    duration: 02:55:04
    media recorded in project Příběhy regionu - Plzeňský kraj
  • 2

    Plzeň, 21.02.2023

    (audio)
    duration: 01:23:16
    media recorded in project Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Estébáci kamaráda seřezali tak, že mu zlomili ruku. Já se skulil do klubíčka, takže všechno odnesla páteř

Petr Náhlík pravděpodobně ve svých osmnácti letech
Petr Náhlík pravděpodobně ve svých osmnácti letech
photo: Archiv pamětníka

Petr Náhlík se narodil 10. srpna 1961 v Plzni. Jeho otec Josef Náhlík pracoval jako učitel českého jazyka a dějepisu. Maminka Miluška Náhlíková, dívčím jménem Karhanová, byla zaměstnána jako technická úřednice u podniku Pozemní stavby. Byla jednou z těch, co se zasloužili o obnovu skautu v roce 1968. Tehdy se i Petr Náhlík stal členem skautského oddílu Žlutá střela. Po opětovném zrušení skautingu v roce 1970 byl členem turistického oddílu Jižní kříž, vedeného bývalým skautským vedoucím Janem „Akélou“ Kacerovským, po jeho odstavení byl členem oddílu Peřej pod hlavičkou Svazu pro ochranu přírody a krajiny (TIS). Byl ovlivněn skautskou a woodcrafterskou výchovou. Kvůli matčině činnosti ve skautu nebyl přijat na stavební průmyslovou školu. V letech 1976 až 1977 se v Horních Počernicích učil zedníkem. Tím získal „dělnický“ kádrový profil a mohl být po roce přijat na SPŠ stavební v Plzni, po níž vystudoval Fakultu stavební ČVUT v Praze. V roce 1984 se oženil s Věrou „Strunkou“ Náhlíkovou, rozenou Rudolfovou, se kterou vychoval tři děti. Do roku 1990 pracoval jako geodet a vedoucí projektant Střediska železniční geodézie ČSD v Plzni. Do roku 1989 publikoval v samizdatu, s manželkou a kamarády vydávali zejména samizdatové časopisy a sborníky, zároveň publikovali a rozmnožovali řadu děl zakázaných autorů. V letech 1988–1989 se spolu s manželkou Věrou účastnil protirežimních demonstrací v Praze a v Plzni. Za přípravu demonstrace 6. května 1989 a demonstrace 28. října 1989 v Plzni byl 48 hodin vězněn ve věznici Vykmanov. Po zásahu Státní bezpečnosti (StB) a Sboru národní bezpečnosti (SNB) na demonstraci 17. listopadu 1989 v Praze skončil kvůli zranění páteře v několikatýdenní pracovní neschopnosti. Od roku 1990 publikoval i v oficiálním tisku a angažoval se v neziskovém sektoru. Od roku 1990 působí jako komunální politik v Plzni. V době natáčení (2023) žil s manželkou v Plzni.