The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonín Najser (* 1937)

• narodil se 29. října 1937 ve Slavkově na Opavsku Antonínu a Hedvice Najsrovým

• od mala pracoval na rodinném hospodářství

• v dubnu 1945 statek zdevastovali vojáci při přechodu válečné fronty

• po roce 1950 vstoupil jeho otec do JZD a po roce z něj vystoupil

• otec čelil nátlaku, zabavili mu majetek a byl znevýhodňován

• po vojně na Mostecku se pamětník rozhodl, že už nebude pracovat v zemědělství

• práci v JZD se vyhýbal a nechával se zaměstnat jinde

• po vynuceném návratu do družstva z něj utekl

• nakonec nastoupil místo ve Státní traktorové stanici v Opavě

• v roce 2024 žil s manželkou ve Slavkově u Opavy

Otec Antonína Najsra platil za středního rolníka. Na konci války v roce 1945 přišel o všechna zvířata a ze zoufalství se chystal utéct do průmyslu. Nakonec dal na povzbudivá slova své manželky a začal znovu hospodařit. O několik let později mu však půdu zabavili komunisté, čelil vyhrůžkám a ponížení, stejně jako jeho syn: „Vesnice se na nás dívala jako na zpátečníky a ve městě jsme měli nálepku ‚jezeďáci‘. Přitom to nebylo nijak ziskové, to byla jen láska k půdě a k tomu, co jsme získali po rodičích. Cítili jsme se odstrčeni.“

Předpokládalo se, že ze mne bude hospodář

Matka Hedvika, rozená Kovalčíková, pocházela ze zemědělské rodiny, otec Antonín Najser zase převzal statek po svém otci. Po dvou dcerách, Marii a Anně, se jim 29. října 1937 konečně narodil prvorozený syn, dědic, který měl pokračovat ve staleté rodinné tradici.

„Táta počítal s tím, že po něm převezmu hospodářství,“ dodává Antonín Najser. Od mala otci vypomáhal, s čím bylo potřeba. Časem se stával samostatnějším a už jako malý kluk zastal mnoho práce: „Sekl jsem pole, zapřáhl koně a neexistovalo, abych řekl, že nemám čas nebo že se mi nechce.“

Zemědělství tehdejší doby si dnes jde představit jen stěží. Kromě ruční, namáhavé dřiny spoléhali tehdejší sedláci na svůj cit a pranostiky. „Zemědělci dobře znali přírodu, věděli, co mohou čekat, měli zkušenosti. Například podle velké rosy odhadli, že nebude pršet,“ sděluje pamětník.

Otec chtěl po válce odejít do průmyslu

Konec druhé světové války se pro rodinu stal zlomovým. Po osvobození Opavy sovětskou armádou přišly na řadu okolní obce včetně Slavkova. Aby se předešlo zbytečným ztrátám na životech, nařídila 26. dubna 1945 německá okupační správa evakuaci Slavkova.

„Nás z horního konce odsunuli do Kateřinek, tam jsme bydleli u paní Nedělové. V obci pak byly velké a těžké boje, mnoho domů vyhořelo,“ vzpomíná Antonín Najser na odloučení od domova.

Během válečného běsnění přišlo v obci o život dvaadvacet místních občanů, z nich polovina v jediném stavení, na které dopadla letecká puma. V domě číslo popisné 104 zavraždil Josefa Sporka sovětský voják. „Vylézal ze sklepa a měl na sobě nepromokavou zelenou plachtu. ‚Ty German!‘ řekl Sovět a zastřelil ho před rodinou,“ popisuje hrůzy války Antonín Najser.

Byť byl horní konec obce válkou silně zasažen, jejich dům neutrpěl větší poškození. Snad jen, že doma nezbylo jediné hospodářské zvíře. „Statek byl vykradený a zdevastovaný. Otec už neměl chuť znovu začínat a chtěl odejít do průmyslu. Matka jej ale přemluvila, a tak společně znovu začali s tím, že to dobře dopadne,“ vypráví pamětník o otcově rozhodnutí.

Neměl jsem znovu začínat, říkal otec

Rodina přikoupila další pozemky z rozparcelovaného německého velkostatku Theinů a otcův bratranec František Lebeda mu obstaral koně. „Byl to vojenský kůň, museli jsme ho učit chodit v pluhu,“ sděluje k novým začátkům.

Dá se říct, že se Slavkov opět začal probouzet k životu. Obyvatelé s pomocí kmotrovské obce Jičín odklidili sutiny a vystavěli nové domy. Do kostelní věže se z Hamburku vrátily zmizelé zvony.

„Pak přišla kolektivizace a otec řekl: ‚Neměl jsem znovu začínat.‘ Ještě před válkou byl v Orlu a dělal starostu hasičů, po roce 1948 ale odstoupil z vedoucí funkce. Musel tam být někdo ‚poplatnější režimu‘,“ vykresluje počátky útrap svého otce Antonín Najser, který v té době kromě práce doma na hospodářství ministroval v místním kostele.

Rodina byla silně nábožensky založena. Otec se dokonce stal hospodářem farní rady, jmenovaným Arcibiskupským generálním vikariátem. „Do náboženství jsem chodil ve Slavkově a pak i na měšťance v Opavě. Účast byla ale malá, protože to komunisté sledovali a lidi odrazovali, že se nedostanou na další školu,“ dodává pamětník. Při mších vypomáhal nejen v kostele, ale také v zámecké kapli.

Komunisté otci vzali i to, na co měl nárok

Politika komunistické strany ve snaze vytvořit v obci jednotné zemědělské družstvo (JZD) pomyslně vykopala v padesátých letech hlubokou jámu mezi obyvateli a místními rolníky. „Na začátku do JZD vstoupili většinou všichni. Byla velká agitace – po dvojicích chodili po domech a přesvědčovali lidi. Když ptáčka lapali, pěkně mu zpívali. Rodiče za rok vystoupili a ztratili dvacet procent majetku. Vzali jim i to, na co měli nárok. Soudili se, ale marně,“ vzpomíná Antonín Najser na padesátá léta.

K novému systému hospodaření byli zemědělci opatrní. Dobytek měli zpočátku ustájený doma, ale výtěžek například z mléka šel na vrub JZD. Stejné to bylo s dodávkami zemědělských plodin, masa a dalších produktů. „Když byl neúrodný rok, otec se odvolal, něco z dodávek mu snížili, ale moc ne. Družstvo se postupně stalo stabilní a on byl stále ještě soukromník. Tehdy se dělala hospodářsko-technická úprava půdy. Otci zabavili pole a dostal za něj jiné, nekvalitní a daleko,“ popisuje Antonín Najser vzrůstající komplikace.

„Ve Slavkově vycházely noviny – Slavkovské kukátko, kde se zveřejňovala jména místních neplničů. Označovali nás v nich jako vesnické zbohatlíky a kulaky. Otec dělal, co mohl, aby dodávky splnil. Například vejce kupoval po známých, aby snížil schodek.“

Agitace a oslava kolektivního zemědělství se nesly také obecním rozhlasem. Jedním z agitátorů byl tajemník místního národního výboru (MNV) ve Slavkově František Kouřil, o kterém se místní kronikář v zápise z roku 1953 zmínil následovně: „František Kouřil svým až diktátorským vystupováním a svou nařizovací formou práce se stal záhy po příchodu do Slavkova osobou velmi nesympatickou a obávanou. Na jedné straně veřejně v rozhlase pranýřoval zemědělce a tituloval je kulaky, na druhé straně se s nimi tajně scházíval, nechával se hostit a jinak uplácet.“

My máme koláče radši než bodláčí na mezích, zněla píseň

Na budovatelské písně v obecním rozhlase pamatuje i Antonín Najser: „Vstávej, synku, už je ráno, zasej žito, pšenici, nemáš pole dooráno, své koníčky zapřahej, vyjeď si do pole lánů, u meze nezůstaň stát, meze už nejsou tvým pánem, můžeš je rozorat. My máme koláče radši než bodláčí na mezích, rozorejme meze navždy, budeme mít k sobě blíž.“

Otce Antonína Najsra předvolávali na MNV a tam na něj vyvíjeli nátlak. Podobně na tom byli i další sedláci, například Ladislav Stypa, Gabriel Válek, Adolf Gallus či Josef Kubín, kterého pro nesplnění dodávek odsoudili k pěti letům vězení a konfiskaci poloviny majetku.

Protože měl Antonín Najser pokračovat v otcových šlépějích, navštěvoval zimní školu zemědělské mládeže. „Už tehdy ale bylo vidět, jak se mládež rozděluje. Horničtí učni chodili v černých uniformách, učni Ostroje v šedých uniformách a my jsme si připadali odstrčeni. Režim k tomu přispíval. Byli jsme nižší kasta,“ vypráví pamětník o počátku svého rozhodnutí odejít ze zemědělství, které se utvrdilo na vojně v letech 1957–1959.

„Na přijímači v Dolním Ročově mě zařadili k dopravě, jezdil jsem u ministerstva vnitra s Tatrou T-805. To mě začalo bavit. V Záluží u Mostu jsem dělal u zásobování. Vozil jsem jídlo strážným do Stalinových závodů,“ sděluje pamětník. Nutno doplnit, že v Záluží, zaniklé obci v okrese Most, se nacházely Chemické závody Československo-sovětského přátelství na motorová paliva. Název Stalinovy závody národní podnik se používal mezi léty 1946–1962.

Po návratu z vojny měl Antonín Najser jasno – v zemědělství pracovat nebude. Zažádal si proto o přijetí k Československé státní automobilové dopravě (ČSAD), bohužel marně. Odevšad slyšel jen: „Potřebujeme pracovníky zemědělských prací znalé.“ Vzal tedy osud do vlastních rukou. Otec jeho rozhodnutí odejít z rodinného statku přijal, ale nesl jej těžce.

Nejvíc donašečů bylo mezi místními lidmi

„V šedesátých letech nešlo zemědělství srovnávat s průmyslem. Lidé přežívali díky záhumenkům, protože z výplaty by nevyžili, děti by ani nemohly studovat,“ říká Antonín Najser a pokračuje, „po vojně jsem pracoval u geodezie a pak u lesů. Bylo mnoho špiclů a donašečů, každý sledoval, kam jezdím a kde se zdržuji. Nejvíc donašečů bylo mezi místními lidmi. Musel jsem se vrátit zpátky domů.“

Neustálý nátlak Antonín Najser starší nevydržel a podvolil se druhému vstupu do družstva jako jeden z posledních zemědělců. Spolu s ním vstoupil do JZD i jeho syn Antonín.

„Když otec podruhé vstoupil do družstva, řekl jsem, že nechci být vlastníkem našeho statku. Otec ho tedy převedl na mladšího bratra. Bylo domluvené se starým předsedou JZD Dudou, že tam budu jen po tu dobu, než můj bratr nastoupí do JZD místo mě. Pak přišel nový předseda Antonín Vincker, brácha odešel pracovat do Vítkova a já jsem řekl, že končím. A on, že ne, že až brácha bude pracovat v družstvu.“

V roce 1963, kdy se potkal se svojí manželkou Marií, z JZD utekl. Pracoval tam, kde jej zaměstnali – v opavském melioračním družstvu či v lese. „Všude jsem říkal, že mám doma potíže, ale o JZD jsem neřekl nic. Za měsíc na mě přišlo udání, že jsem utekl. Předvolali mě na krajskou prokuraturu a přišlo rozhodnutí, že JZD Slavkov na mě nemá nárok,“ sděluje Antonín Najser k svému útěku. „Rozhodnutí prokuratury mělo ale háček – musel jsem nastoupit do zemědělství. Tak jsem se dostal do Státní traktorové stanice v Kylešovicích a později v Jaktaři.“

Pánbíček ti nepomůže, řekla dceři učitelka

Slova svého otce: „Všechno pomine, hlavně ať víra v rodině nezahyne,“ si vzal k srdci a řídil se jimi. Rodina i přes nelibost zastánců režimu dále chodila do kostela a děti do náboženství. Ve škole se pak setkávaly s takovými reakcemi jako: „Pánbíček ti nepomůže“ a jejich přání dále studovat se rozplynula s posudkem třídního učitele.

„Syn Jan se nedostal na gymnázium, vzali ho na výuční obor s maturitou. Dcera Marie už jezdila na gymnázium do Vítkova,“ vysvětluje pamětník. „Když už nebyli blízko Slavkovu, bylo to snazší.“

„Syn Pavel, vyučený truhlář, byl ve styku s tajnou křesťanskou organizací salesiánů. Ti jej přesvědčili, aby odjel na dvouletý pobyt v Assisi. Vypomáhal v tamní stolařské dílně, naučil se italsky a už tam zůstal. Dnes žije v Palermu. Salesiáni se scházeli v přírodě, ale byli i u nás doma,“ vzpomíná Antonín Najser na setkání.

Odpustil jsem všem

Nejtěžší životní okamžik nastal pro rodinu v roce 1984. Teprve pětiletá dcera Anna tehdy zemřela na nezjištěnou infekci. Podle obecního nařízení měl být pohřeb ve smuteční síni, rodina ovšem trvala na pohřbu v kostele. „Obrátili jsme se proto na pohřební službu Vítkov a ti nám pohřeb v kostele zařídili. Předseda MNV mi pak řekl: ‚S mým vědomím, bez mého svolení,‘“ říká pamětník.

Antonín Najser si vždy stál za svým rozhodnutím, a ačkoliv se zemědělcem nakonec nestal, dodnes se o toto téma velmi zajímá. „Dnes je velký úbytek půdy. Ale už od komunismu je také velký úbytek luk a spodní vody. Louky se měnily na ornou půdu a zhoršilo se klima.“

Všem, kteří kdy uškodili jemu nebo jeho rodině, už odpustil. „Pánbůh není unáhlivý, ale pamětlivý, a tak to nechávám na Pánubohu, jak to vyřeší. Myslím si, že někteří by stejně jako kdysi převlékli kabáty a byli poplatní jinému režimu. Lidé by jen mohli žít skromněji,“ přeje si Antonín Najser, který v době natáčení v roce 2024 žil ve Slavkově u Opavy.