Antonín Najser

* 1937

  • „Už bylo vidět, jak se třídí mládež. Horničtí učni měli své černé uniformy, později je měli i ‚ostrojáčtí‘ učni. Učni Ostroje měli šedé. A už mezi mládeží bylo vidět, že jsme se na ně dívali přes prsty. Stranili jsme se, připadali jsme si trochu odstrčeni. Tehdejší režim tomu napomáhal. Byly budovatelské písničky: ‚Já jsem horník, kdo je víc...‘ Anebo písničky, to je zase další věc... Kulturní pracovníci v republice a mnozí spisovatelé byli poplatní a vystřízlivěli z toho teprve, až když sem vtrhli Rusové v osmašedesátém roce. To oni už tehdy skládali písničky (zpívá): ‚Ať si mamka... Ať si kdo chce, co chce říká, ať si mamka slzy utírá, já se učím na horníka, ten dnes svět svou prací podpírá...‘ A to bylo ještě dál (recituje): ‚Do překopu, do rubání se sbíječkou v dlani s kylofem fárám s partou každý den, plním lidstva dávný sen, v nový ráj proměním starou zem.‘ Tak byli, řekl bych, ve veřejném mínění upřednostňováni.“

  • „To víte, takových špiclů a donašečů bylo hodně. Každý sledoval, kam jezdím, kde se zdržuji. Nejvíc donašečů bylo mezi místními lidmi. Ti věděli přesně, v kolik odjíždím a kdy se vracím domů, či se domů nevracím. Týden jsem nebyl doma, tak se zajímali, kde jsem. Šli na geodezii a tam asi zjistili, že mi dala výpověď a že jsem se hned potom nahlásil u Státních lesů v Janovicích u Rýmařova. Nevím, kde to zjistili. Tam mě za pár měsíců zase odhalili, tak jsem musel u lesů v Rýmařově skončit.“ – „Ale vy jste tam byl zaměstnaný, ne?“ – „Ano, byl jsem u lesů zaměstnaný.“ – „A proč vás našli…?“ – „No protože: ‚Potřebujeme pracovníky zemědělských prací znalé‘, to bylo heslo Antonína Vinckera, zetě od Ladislava Stypy, co dělal předsedu JZD. To je velké povídání. Poněvadž když otec podruhé vstoupil do družstva, tak já hned řekl, že hospodařit nebudu, že nechci být vlastníkem. Otec to vzal v úvahu a že vlastníkem bude můj bratr, jeho syn, který žije vedle. Je o jedenáct roků mladší než já. To bylo domluvené se starým předsedou JZD Dudou, že tam vstoupí a já tam půjdu také. Já jsem svolil, že tam budu po tu dobu, než můj bratr nastoupí do JZD dělat namísto mě. No jo, ale mezitím se vyměnili předsedové. Přišel mladý horlivec, tak starý jako já, zeť od Stypy, Antonín Vincker. Můj brácha nastoupil do Vítkova jako opravář zemědělských strojů, tak jsem řekl, že končím. A on, že ne. Vzepřel se, že ne, že až brácha bude pracovat v družstvě.“

  • „Padlo jich tady hodně. Například v posledním domě na pravé straně Olomoucké ulice ve Slavkově ve směru na Olomouc bydlel nějaký Niederle. Dům zasáhla bomba a celá rodina tam zahynula. Celá rodina. Anebo Sporek, kousek tady od nás u odbočky na Olomouckou ulici a Zlatníky. Dneska je tam na tom místě zelené prostranství. Tam byl baráček. Rusák tam zastřelil otce rodiny, když vylézal ze sklepa, protože měl na sobě nepromokavou zelenou německou plachtu. ‚Ty German!‘ řekl a zastřelil ho před rodinou, která byla ukrytá ve sklepě.“

  • Full recordings
  • 1

    Slavkov, 22.07.2024

    (audio)
    duration: 02:45:02
    media recorded in project Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj
  • 2

    Slavkov, 25.07.2024

    (audio)
    duration: 02:01:30
    media recorded in project Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Rozoráme meze navždy, budeme mít k sobě blíž, hlásal rozhlas

Jedenadvacetiletý Antonín Najser v roce 1958
Jedenadvacetiletý Antonín Najser v roce 1958
photo: Archiv pamětníka

Dne 29. října 1937 se ve Slavkově na Opavsku Antonínu Najsrovi a Hedvice, rozené Žídkové, narodil třetí potomek – syn Antonín, který měl po otci převzít zemědělský statek. Od mala musel těžce pracovat. První ranou osudu se stal konec druhé světové války v roce 1945, kdy bylo stavení zdevastované vojskem a otec málem odešel do průmyslu. Druhou ránu zasadili v padesátých letech komunisté kolektivizací. Otec Antonína Najsra po roce společného hospodaření z jednotného zemědělského družstva (JZD) vystoupil a od té doby se potýkal, stejně jako jeho syn, s útlakem a ponižováním. Byla mu zabavena část majetku včetně polností. Po vojně u ministerstva vnitra na Mostecku se v roce 1959 Antonín Najser mladší rozhodl, že ze zemědělství uteče. Usvědčen udavači se však neskrýval dlouho a spolu s otcem musel nastoupit do JZD. Po druhém útěku přestoupil do Státní traktorové stanice v Opavě. V době natáčení v roce 2024 žil ve Slavkově u Opavy.