Ing., CSc Erik Navara

„No tak plány byly, aby přijela do Švédska. Protože nikdo nevěděl, jak to bude po té invazi pokračovat. Jestli hned zavřou hranice, naštěstí se to nestalo právě. To ještě spousta lidí vyjela ven po té okupaci. To možná víte. –„Vy jste napsal manželce?“– „No, aby prodala wartburga, co jsme měli. To udělala. A ať prostě nějak odevzdá byt a přijede za mnou. ,Počítej s tím, že jedeš za mnou a že se nebudeme vracet.' A ona potom zas dostala švédské vízum. Vlastně ne, začalo to tak, že si vybavila vízum rakouské. Protože v Rakousku jsme také měli příbuzné a ona tam před tím… My jsme jednou měli cestu ještě za komunistu do Rakouska. Dovolenou jsme dostali, Rakousko a Jugoslávii tehdy. Takže ona si říkala: ,To je pro mě jednodušší, s Rakušany to vyřídím a jedu do Vídně.' A z Vídně mi dala vědět, že je ve Vídni a že si připravuje batoh. To už bylo dobrý, jak už byla ve Vídni, to už byla ve svobodném světě. To už pak hned zažádala na to, kdy přijede do Göteborgu. Ale tam s pomocí mého příbuzného, který tam byl spolumajitel hotelu Bost ve Vídni. On už bohužel umřel. To byl výborný člověk. Tak oni vyřídili formality, to se ještě muselo žádat vízum přes Německo, Dánsko, protože jela vlastním vlakem. Ale to všechno se ve Vídni vyřídilo a přijela do Švédska za mnou.“

„Vzpomínám si, ovšem až dodatečné jsem zjistil její hlavní důvod, ony byly vlastně dva. Jednak to bylo to, že otec byl docela prozíravý a věděl už nějak od roku 1935, 1936, že Hitler prostě vyvolá válku. No a my jsme měli a máme teda příbuzné v Americe. A rodiče se rozhodli, jako že, protože se čekalo, že bude válka na našem území. Ono potom z toho nebylo, protože byl ten Mnichov, byla ta dohoda. A v 1939, když přišli Němci a udělali protektorát, tak to byla prostě okupace, ale žádná válka. Ale to naši nevěděli tehdy a řekli, a řekli, že bude lepší, když kluk bude mimo. A my už snad přežijeme. Taky samozřejmě přežili. Takže jsme jeli do Ameriky a já jsem tam chodil rok do anglické školy. Ve věku sedm a osm mi bylo, když jsme se vrátil. Na té lodi Evropa, jak jsem s tátou, naposled a poslali jsme to mámě jako pohlednici. A potom cestou zpátky mě dovezli do Chicaga příbuzní, tam mě posadili na vlak, který jel do New Yorku a v New Yorku zas rodina Vydrova, to jsou také čeští ale dávní emigranti, mě vyzvedla a posadili mě potom zase na loď, to si pamatuju všecko. Dokonce si pamatuju na tu dívku, která jela se mnou v kajutě. Ona se jmenovala Barbara, byla to vlastně Němka a ona tehdy jela k babičce a dědečkovi do Německa. Já doufám, že se jí podařilo vrátit zpátky, než začala válka. Nic o ní nevím, ale to jsme probíhali celou loď spolu. Byl tam dětský koutek. Vzpomínám si na tu cestu.“

„Jednu vzpomínku mám na ty pitomý volby, víte. Takovýhle byly volby za komunistů. Byl volební rok a jednou nás třeba nahnali najednou: ,Všichni do vycházkových a jdete na volební schůzi v Levicích.‘ No, tak to se muselo jít. Pod velením poddůstojníka, byli jsme ještě nováčci a teď jsme šli do jednoho sálu, kde nějaký politik, on to byl předseda nějakýho jednotnýho družstva z nějaký vesnice, hodinu a půl mluvil maďarsky. Totiž v těch Levicích, to je jižní Slovensko, tam skoro každý umí maďarsky. My jsme nerozuměli ani slova, to byla taká otrava. Já jsem usnul, pochopitelně, při tom. No, a potom přišly volby, tak se řeklo: ,Teď půjdete volit a dostane každý volební lístek. Jeden bude hrát na harmoniku a vy demonstrativně ten lístek, co dostanete, tak hodíte do tý urny.‘ Něco jako plenta neexistuje! Muselo to všechno být manifestačně, ty volby.“

„Ale začalo to tím, že jsem normálně ráno vstal. Chystal jsem se jít z koleje, kde jsem měl studentský byt v té době, do ústavu a teď najednou vidím, on tam byl televizní sál v přízemí, tehdy ještě byla černobílá televize jenom, ale ten sál, tam byla obyčejně puštěná televize večír, kdy studenti chodili na večerní programy, filmy a na zprávy. Ráno tam nikdo nešel. Teď já najednou vidím, stojím v tom foyer, chystám se jít jako ven, že všichni jdou do toho televizního sálu. Tak se ptám: ,Proboha, co se děje? Co je v té televizi zajímavýho?‘ A oni na mě: ,A ty nic nevíš? To je reportáž z Prahy.‘ Teď jsem viděl, co se děje v Praze, že prostě přišla ta okupace. Takže já jsem to viděl takhle úplně z ciziny, zdaleka, ale samozřejmě hned to dávala televize švédská, to ráno. No, to se ví, jak jsem tam napsal, já už jsem ten den do ústavu nešel, protože jsem z toho měl šok. Teď jsem si říkal, žena je v Košicích, dcera je v Americe, zavřou hranice, nezavřou hranice, co bude dál?“

„Veškerá ta korespondence byla v srpnu 38 a to jsme bydleli tehdy v Manly s otcem u strýčka v Americe. Prostě ta korespondence byla mezi mým otcem a Albertem Einsteinem, který tehdy taky byl někde na letním bytě. Já už teď nevím kde, ale v těch dopisech ta adresa je. Všechno to byl srpen 38, potom otec odjel a tohle skončilo. Já nemyslím, že se oni osobně setkali. Myslím, že ne, že to byla jenom korespondence, že osobní setkání myslím nebylo, protože v tom New Yorku potom Einstein nebyl. On byl někde na West Pointu, já už teď nevím, jak se to jmenovalo. No, prostě taky někde na letním bytě v té době. Ale ta korespondence byla živá, to každý týden byl nějaký dopis. A teď jste se ptali, samozřejmě, ty dopisy byly schovaný, že o nich celou válku nikdo nevěděl. Dokonce tam bylo v tom prvním dopise Einsteinovi, že musí zachovat totální, zachovávat tajemství, aby se to nikdy neprozradilo, což se neprozradilo.“