Jiřina Navarová, roz. Maříková

"A to jedno jsme měli v takovém nízkém chlívku a to jsme měli načerno. To jsme vždycky zabili, aby to nikdo neviděl. My jsme to selátko vezli tak, že bylo v pytli ve vozíku a na tom vozu byla fůra slámy. Maminka táhla vozík a já ho tlačila vzadu. Teď jel německý voják na kole, my jsme zrovna odpočívaly pod vrškem a on najednou, že nám pomůže. Měly jsme strach, kdyby to prase zakvičelo, tak to by byl průšvih. Řekly jsme, že nechceme a maminka mi řekla, ať se jdu vyčůrat do brambor. Říkala jsem, že se mi nechce, ale mamka mi odpověděla, ať mlčím a jdu. Aby to zdržela a ten voják odjel. Tak voják odjel a my to prase odtáhly domů."

"A jednou taky přišel domů, sedli jsme si k večeři. Furt se rundil, rundil a najednou vyšla taková rána. A on ukradl ve vlaku esesákovi, jak byl nacpaný vlak, tak esesáci měli na tom, jak se odkládají věci, opasek. Tak on mu vytáhl z opasku revolver a strčil si ho do kabátu. Kdyby ho viděli, tak ho odstřelí na místě. Bál se to doma říct, protože táta by nadával. Ten revolver vystřelil, vzalo ho to okolo brady, do stropu a do země. Táta vyskočil a dal mu pár facek."