„No tak my jsme tam byli pohromadě, dokonce se nám podařilo jít spát na jednu místnost, což bylo moc fajn, a začali jsme vyvíjet různou činnost. Například jak jsem vám ukazoval, začali jsme vydávat samizdaty. První český samizdat byl skautský. Ono to bylo spíš určeno pro ten domov, aby ty rodiče byli uklidňovaný a tak. Tam se dělaly ještě takový rukodělný výrobky a po těch civilech v tom dole (se posílaly). A to taky jste musel si ho oklepnout, aby byl spolehlivej, a tak dál. Tak to už zase se dalo (poslat) a zpátky šly léky. To jsme okamžitě jako skauti zorganizovali, musim se pochlubit. My jsme byli dobře čitelný, všichni věděli, co jsme zač, takže k nám měli lidi důvěru. Takže to bylo taky fajn. Důvěru to mělo dvojnásob, protože se... Zejména některý ty lidi to zvlášť těžce nesli. Ne že by to člověk nesl lehce, ale tam byla spousta lidí na sebevraždu, byly tam taky sebevraždy, i když teda těch sebevražd bylo míň, než se zdálo, protože, a to byl taky ten argument, když jsme někomu řikali: ‚A nic si z toho nedělej, napřesrok jsme doma‘, protože každej počítal, to byl takovej neuvěřitelnej optimismus, že ten komunismus nevydrží.“
„Mně zprostředkoval, protože jsem měl skautské oddíly v Klubu turistů pod palcem, styk s nějakou dívkou, abychom se napojili na komunistickou mládež, která také připravovala nějaký odpor. Ale my jsme takhle politicky neuvažovali, my jsme byli proti Němcům a tím to končilo, jestli jsem komunista nebo nejsem... A tady jsem byl prvně varovaný, měl jsem s tou dívkou schůzku, ona byla výš než on (pozn.: Stanislav Neumann) a sešli jsme se na Staroměstském náměstí. Vyptávala se, jak to u nás chodí. Já jsem jí to všechno vysvětloval, kolik nás je... a ona řekla něco v tom smyslu: ‚Samozřejmě, prozatím se jede po linii NV.‘ Komunisti milují zkratky, že jo. Já jsem se zarazil, protože jsem nevěděl, co to je to NV. A ona mi řekla: ‚To nic, to nic, to je jen prozatím, ty národní výbory. Z toho si nic nedělej, to víš, že to potom vezmeme do ruky.‘ A to jsem se zháčil, to mně bylo jasné, že oni to nehrajou tak rovně.“
„(A jakej byl obhájce?) Doktor Harna nebo Halza se jmenoval. Ty obhájci byli vybíráni pečlivě a museli mít zvláštní souhlas k tomu, aby hájili u státního soudu, takže ten můj známej, kterýho bych byl chtěl, ten to neměl, no a tenhleten Halza ke mně přišel jednou, řek mi, že jde k státnímu soudu poprvé, já ho ujistil, že taky, no a voni se pak dohodli všichni ti advokáti, kromě jednoho kluka... To byl advokát velice slavnej v těchto procesech, jmenoval se Diamant. A táhli celá obhajoba za jeden provaz, což bylo moc fajn. Akorát tenhle Diamant se snažil, aby získával určitý kladný body pro svýho mandanta, už nevim, koho on hájil, on byl velice drahej, to museli rodiče platit, jinak my měli všichni advokáty ex offo. Takže ten tancoval z řady, tím toho svýho klienta do toho zbytečně zamotal a možná, že by to ještě dopadlo i ještě pro některý ty kluky dobře. Ale vono to dopadlo opravdu (docela dobře) – tam k tomu soudu nás přišlo původně dvacet pět dvacet šest a odsouzeno... ještě od státního soudu, to bylo ojedinělý, šli rovnou kluci domů. My jsme ten kolovrátek o tý noční hře opakovali, že prokurátor, a byl to dost obávanej prokurátor Čížek, JUDr. Čížek, to nakonec ještě u soudu hned proti dvanácti klukům zastavil.“
„Všecko, kde co, kde co, že jo. Ovšem pozor, člověk i v tomhle musí být opatrný, možná se vám to ještě bude v životě hodit. Policajt se zeptá: ‚Viděl jste, já nevím koho, nějakého redaktora Vondráčka?‘ A já řeknu: ‚Jó, byl jsem s ním na obědě.‘ A oni se tak s úsměvem zeptají: ‚A copak jste měli?‘ A ty řekneš: ‚Knedlo vepřo zelo, ale já jsem si dal nealko, protože jsem řídil.‘ A nic. A teďko oni toho Vondráčka dostanou na to samé místo, začnou ho vyslýchat a řeknou mu: ‚Prosím vás, vždyť my víme všechno. Vždyť my víme i to, že jste se 24. dubna na svatého Jiří sešel s Jiřím Navrátilem. Byli jste v té a té hospodě, dali jste si knedlo vepřo zelo a pili jste nealko. Vždyť my víme úplně všechno, tak co se nám tady caplujete.‘“
„Do tý akce bylo zapojeno několik set skautů. Ale pomocí morseovky a tak dál jsme se tak dokonale domluvili, že oni potom většině uvěřili, že nevěděli, že jdou do nějaké akce, a že šli na skautskou hru noční a tak dál, takže se nás k soudu dostalo asi dvacet čtyři nebo dvacet šest. Kolik bylo přesně zatčeno, nevím. A ještě od toho soudu šla víc než polovička domů, protože – to bylo hned zkraje, to byl rok 1949, to ještě nebyli sovětský poradci a tak, takže ještě se podařilo, že spousta kluků, většina kluků šla domů. Takže jsem zůstal já, Dagmar Skálová... Oni z neznámejch důvodů nebo ze známejch důvodů potřebovali udělat skautskou skupinu. A kdyby my jsme byli u těch ostatních, u těch důstojníků, který opravdu připravovali povstání, tak bysme byli někde na konci ocasu a ty tresty by byly úplně jiný. Ale oni s propagačních důvodů potřebovali udělat skautskou protistátní skupinu, a tam teda musela být na prvním místě Dagmar Skálová, která teda to organizovala, a já jsem byl její zástupce. Takže ona dostala doživotí a já jsem dostal dvacet roků. No a ty ostatní, třeba František Falerský, ten, co to maloval (pamětník má na mysli ilustrace ve skautských samizdatech – více viz nahrávka, pozn. ed.), ten dostal patnáct let a jinak už dostali, což bylo dost nelogický, neoznámení trestného činu. (Věděl, nepověděl...) Věděl, nepověděl. Takže ty rozsudky byly – Jirka Řehák měl pět roků, ten Lehový (?) asi čtyři, Karel Češka (?) dva roky a bylo nás odsouzeno všeho všudy asi dvanáct.“
„Že mě vybrali, tak jsem to absolvoval, protože my jsme si říkali: Ty lidi, co to nesou (jídlo strážím mezi táborem a Mariánskou – pozn. ed.), ty jsou čtyři nebo šest, ty by mohli ty dva policajty (kteří je doprovázeli přes les – pozn. ed.) přemoct a utýct. Zejména když už potom byl podzim, bylo brzy tma, a zmizet tam. A už jsme teda na tom pracovali, když přesně tentýž nápad – to víte, to nemůžete o takovejch věcech říkat: ‚Pozor, pozor, mám tady něco v pácu.‘ – ty to udělali a povedlo se jim to. Dokonce povedlo se jim to tak, že ten jeden... já nevim, no prostě se jim to povedlo. Ten jeden strážnej měl pak nepříjemnosti, protože se dopustil něčeho, čeho se ve strážní službě nesměl dopustit, prostě nějak ho nechal přiblížit. Dokonce získali myslim samopal a utekli. Já toho kluka mám před očima, co se mu to povedlo, byli dva nebo tři, ale jména už si nevzpomenu. Ale řikal nám potom někdo, že se jim všem podařilo dostat nějak do Německa, ale pak se tam nechali naverbovat jako agenti-chodci a nějak je tady chytli.“
„Teďka voni začali pouštět domů ty Němce, ty válečný zajatce, který v těch dolech pracovali. Takže dělali vždycky takovej trh na otroky, kde dělali nábor do těch (uranových) dolů. A je zajímavý, že to tak dělali. Poněvadž mohli říct jeden, dva, tři, čtyři, pět... Tak to kupodivu nebylo, prostě byl nástup, přišli ty sovětský inženýři a říkali, jaký je to prima v těch uranových dolech a abysme se hlásili dobrovolně nebo co. A já si jako dnes vzpomínám, jak říkal: ‚Vsjo budět. I děngi budut, a muky budět, vot, i masti budět, vot, cukru budět, vot, dvacať pjať gram, vot!‘ A my jsme byli dohodnutý, zase tahle skautská parta, že v okamžiku – poněvadž pak to takhle dělali, nikdo se jim nehlásil, tak prostě řikali ty, ty, ty! – že jakmile někoho z nás vybere, protože tam byl dost zmatek, tak že ty vostatní za ním přeběhnou, abysme zůstali dohromady. Jestli to bylo rozumný nebo ne, čerti vědí, ale ono teda v tom ústřeďáku s tim jedním a půl litru vody, přecpaným, ono to nebylo žádný štěstí. A já ještě ke všemu jsem měl možnost se dostat z toho trestního komanda, takže když kohosi z nás vybrali, už nevim koho, přeběhli, no a naložili nás na tatry a odvezli nás na Rovnost.“
„Nejzajímavější na tom baráku pro ty štajgry (pozn.: dům pro štajgry – důlní dozorce a civilní zaměstnance) bylo to, že jeden jeho konec byl asi jen čtyři nebo pět metrů od vnějšího oplocení. Takže jsme vymysleli následující plán: Ten Fořt tam pustil dva kluky, kteří se vrátili z ranní směny, odpoledne byli doma a večer je tam pustil. Zvedl panel podlahy, pustil je pod ten barák a odešel domů spát. Ráno se jako první vrátil a zas je vypustil. Oni podlezli plot a akorát to stačili na ranní nástup, takže nechyběli. Celou noc tam mohli hrabat tunel. Jeden byl nahoře a druhý dole, který už měl později pytel na provaze. Vždycky ho naplnil a ten, kdo byl nahoře, ho přitáhl a rozsypal do prostoru pod barákem, místa tam bylo dost, stál ve svahu. A takhle jsme začali kopat tunel pod ty dráty.“
Retribučáci nám říkali: My jsme vás chtěli
před bolševismem chránit – a jak jste dopadli!
Jiří Navrátil se narodil 10. září 1923 v Lipsku v rodině diplomata. Po návratu rodiny do Československa vstoupil v Praze do Skauta. Za války Skaut pokračoval pod hlavičkou Klubu českých turistů, pamětník byl v roce 1944 společně s kolegy zatčen při skautsko-vlastenecké manifestaci během sportovního utkání na Strahově, ale brzy byl propuštěn. Aktivně se zapojil do Pražského povstání v květnu 1945. Dne 25. února 1948 se zúčastnil pochodu studentů na Pražský hrad a následně byl vyhozen z Právnické fakulty UK. Dne 17. května 1949 byl zatčen za podíl na pokusu o státní převrat a v procesu s dalšími skauty odsouzen pro velezradu. Vystřídal řadu vězení a uranových dolů, propuštěn byl při amnestii v roce 1960. Pracoval poté jako čistič bazénů, na výstavách a jako údržbář. V roce 1968 pracoval jako novinář v časopisu Doba a poté na volné noze jako překladatel. Od roku 1977 byl redaktorem kulturní rubriky týdeníku Naše rodina, od prosince 1989 půl roku šéfredaktorem Lidové demokracie. Je nositelem skautských vyznamenání. Z nařčení ze spolupráce s StB byl očištěn před soudem. Nositel řady českých i zahraničních skautských vyznamenání: Junácký kříž Za vlast 1938-45, Řád Stříbrného bobra, Medaile Tři pruty bratrství, Řád Lilie v trojlístku - zlatý stupeň, Čs. řád Stříbrného vlka, Medaile díků, Člen Svojsíkova oddílu. Řád bronzového vlka Světové organizace skautského hnutí. Rovněž obdržel tato další vyznamenání: Ministerstvo obrany ČR - vyznamenání Zlatá lípa ministra obrany ČR za činnost ve 2. a 3. odboji, Český svaz bojovníků za svobodu - Zpravodajská brigáda, Masarykovo demokratické hnutí - Medaile T. G. M. Kromě Junáka byl Jiří Navrátil členem výboru těchto sdružení a organizací: Masarykovo demokratické hnutí, Klub Milady Horákové, Pražský akademický klub 48. Jiří Navrátil zemřel 16. ledna 2017 ve věku 93 let.