Milan Navrátil

* 1930

  • „Smířili jsme se s realitou a viděli jsme tu ohromnou sílu toho vojska, které defilovalo, ty tanky a všechno. Konec, proti tomuhle... A když se tady usadili na takovou dobu, tak to byla jen deprese. A byla to smutná léta. Ale dočkali jsme se. Dočkali jsme se toho úsvitu. Sametová revoluce byla opravdu sametová, ale díky bohu za ni. Padlo všechno, všechny... dneska se na to zapomíná, zapomíná se. Ani ty skutečnosti, které byly realitou té doby, to už je dneska jen ve vzpomínkách nebo v záznamech takových organizací jako je vaše Paměť národa a díky za to. Protože, ač to zní někdy neskutečně, že něco takového by mohlo zůstat a trvat, proti přirozenosti lidské a navzdory všemu, že by mohlo přetrvávat a s takovými následky, to skutečně je nepochopitelné. Těžko vyprávět vnoučatům, jak to bylo v osmašedesátém, jak to bylo v osmačtyřicátém, v padesátých letech. Komunistická strana se nám dneska líčí úplně jinak. Komunistická strana dnes rozhoduje, která vláda bude vládnout, je to paradox. My jsme země, z těch satelitů, které byly gubernií Sovětského svazu, jediná země, která nezakázala komunistickou stranu.“

  • „Smrkovský a všichni, kteří uznali, že se to přehnalo s tím, že ten komunismus zachází příliš daleko, že tu svobodu upírá, místo aby ji dodával. Tehdy ta doba byla taková, že jsme pomalu tak nějak nasávali jiný vzduch a ta naděje tak nějak byla blízko. Říkali jsme si: 'Jestli se tohle povede, tak to bude ideální, bez nějakého vojenského převratu nebo podobných záležitostí.' Získat svobodu, po tom jsme toužili. A tak jsme jim blahopřáli, ne blahopřáli, ale oceňovali jsme to. Těm, kteří tuhle verzi socialismu s lidskou tváří..., kteří se ji snažili uskutečnit. Bohužel, osmašedesátý, konec. Když jsme viděli potom, na vlastní kůži jsme viděli ty transporty sovětské, které jsem tam zachytil na těch fotografiích, jak projíždějí, neodvolatelně, a další potom představitele komunistické strany, Bilak a všichni, Smrkovský museli odjet do Moskvy a tam poslušně shrbit hřbety a... tak to nás skutečně ranilo. Ta naděje. A někdy jsme skutečně byli... Ta důvěra se zkrátka, i když tady byla na dosah ruky, říkali jsme si: 'Vždyť máme zkušenosti.' Maďarsko, padesátý šestý rok, tam chtěli uskutečnit něco podobného a nakonec - jak to dopadlo. Armáda, tanky, pušky, kulomety... Masakr.“

  • „Přijeli nejdřív Američané, fotografovali jsme je s bratrem. Takoví fešáci, jeden byl jako indián, měli ty... A druhý byl mulat, inteligentní chlapci, a ten džíp - no jako kluci jsme na tom mohli oči nechat. Tak ti přijeli. V Blovicích byli na radnici, starosta je uvítal a pohostil je tam a pak je tam vítala i děvčata oblečená do našich národních krojů. A to už byla zkrátka slavnost. Ti Američané, ten předvoj, který tam toho dne přijel, ti potom posléze odjeli a pak tam přijela armáda americká, která si tam na stadionu rozložila ta jejich nákladní auta. Taky jsme na tom mohli oči nechat. A oni to měli tak, podle pásky nalajnované, jedno to auto vedle druhého. A řada přesná. Vyvařovali tam. Jenomže nebyli tam dlouho. Nepamatuju si jak dlouho, myslím maximálně čtrnáct dní, ale přesně nevím. A potom k nám přijeli Rusové a to tedy jsme se rozčarovali. Přijeli, jeden tank, takový odrbaný... no, prošlý frontou.“

  • Full recordings
  • 1

    Plzeň, 08.07.2021

    (audio)
    duration: 02:20:41
    media recorded in project Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Nejdůležitější je mít charakter, všechno ostatní je jen dočasné

Milan Navrátil
Milan Navrátil
photo: archiv pamětníka

Milan Navrátil se narodil 12. září 1930 v Plzni. Jeho otec František byl poddůstojníkem československé armády a pracoval jako instruktor ve vojenském učilišti. O práci přišel po nacistické okupaci, kdy byla československá armáda rozpuštěna a rodina se čtyřmi dětmi tak přišla i o rozhodující zdroj obživy. František Navrátil proto v Blovicích, městečku ležícím jihovýchodně od Plzně, založil fotografický ateliér. Do Blovic se následně přestěhovala celá rodina a prožili tam relativně poklidně období války. Blovice se na jejím konci ocitly v blízkosti demarkační linie, Milan vzpomíná na příjezd amerických i sovětských vojáků. Po válce vystudoval fotografickou školu a po jejím absolvování začal pracovat v otcově ateliéru. Úspěšné fungování ateliéru přerušil až nástup komunistů, ateliér se stal jedním ze zestátněných družstev Fotografia a Navrátilovi v něm mohli zůstat už jen jako jeho zaměstnanci. V roce 1951 dostali Milan i jeho starší bratr povolávací rozkaz k výkonu základní vojenské služby. Jako synové živnostníka a praktikující katolíci s odmítavým postojem vůči novým poměrům odsloužili vojnu u pomocných technických praporů. Povolávací rozkaz k PTP dostal i jejich otec. Po návratu z vojny nastoupil Milan do plzeňské pobočky kdysi slavného ateliéru Langhans, nakrátko se stal také reportážním fotografem a nakonec převzal po otci vedení portrétního ateliéru v Blovicích. Společně s manželkou ho vedl až do odchodu do penze. S velkým zaujetím hledal nové postupy ve zpracovávání fotografií, které dokázal přivést k řemeslné dokonalosti, za což byl opakovaně oceňovaný i na mezinárodních soutěžích. Velkou část života prožil v období komunismu, vůči kterému se stavěl velmi negativně. Těžce nesl, když Československo obsadila vojska Varšavské smlouvy a příjezd sovětských vojáků do Blovic zdokumentoval na mnoha snímcích. Fotografoval i události v listopadu 1989 a současně se aktivně zapojil do veřejného dění. Stal se jedním ze zakládajících členů Občanského fóra v Blovicích a po jedno volební období byl i členem zastupitelstva. I ateliér byl v té době navrácen do vlastnictví původních majitelů a Milan Navrátil dál pokračoval v jeho úspěšném vedení. Žije stále v Blovicích, v rodinném domě, kde Navrátilovi přistavěli nový ateliér, v rodinné tradici nyní pokračuje dcera Milana Navrátila.