The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milan Navrátil (* 1930)

• narozen 12. září 1930 v Plzni

• otec František Navrátil v roce 1940 založil rodinný fotografický ateliér v Blovicích

• vzpomínky na události během druhé světové války v Blovicích

• Blovice ležely na demarkační linii, svědek příjezdu americké i Rudé armády

• vojna u PTP

• vystudoval fotografickou školu, fotografování se stalo jeho celoživotní profesí

• svědek invaze vojsk Varšavské smlouvy v Blovicích

• v listopadu 1989 jeden ze zakladatelů Občanského fóra v Blovicích

Jedním z prvních důsledků nacistické okupace bylo i rozpuštění a následná likvidace československé armády. O práci a obživu pro početnou rodinu tak přišel i štábní rotmistr František Navrátil. Ze dne na den musel hledat nové zaměstnání a zajistit rodině další existenci. Od dětství bylo jeho velkou zálibou fotografování a František se rozhodl, že zkusí štěstí v tomto oboru. V Blovicích, městečku ležícím nedaleko Plzně, založil fotografický ateliér. Bylo to riskantní rozhodnutí, ale jak se zakrátko ukázalo, vyplatilo se. O služby Ateliéru Navrátil byl mimořádný zájem, navzdory válce, nejistotě, obavám i materiálnímu nedostatku.

Otec odložil uniformu i všechny hodnosti a stal se fotografem

František Navrátil měl čtyři syny, druhý v pořadí se 12. září 1930 narodil Milan. Rodina v té době žila v Plzni a Milan tam prožil první roky dětství. Otec v té době pracoval jako instruktor ve zbrojním učilišti v plzeňské čtvrti Bory. Když byly Milanovi tři roky, stal se německým kancléřem Adolf Hitler a politická situace se následkem toho začala rychle proměňovat. Ohrožené Československo vyhlásilo v květnu 1938 částečnou a v září všeobecnou mobilizaci. Milan si matně vybavuje, jak mobilizaci hodnotil jeho tatínek: „Říkal, že se naši vojáci nejprve shromáždili v Plzni a pak pochodovali po státní silnici směrem na Rokycany a dál. Myslím, že říkal, že se přesunovali v naprostém nesouladu a těžkopádně.“ Mnohem razantněji se podle jeho slov o několik dní později pohybovaly německé jednotky, když po mnichovské dohodě obsazovaly československé pohraničí.

Rozporuplné pocity prožíval i v březnu 1939, kdy byla německou armádou obsazena i zbývající část českých zemí. „Maminka nám ráno plačtivým hlasem a vyděšeně zvěstovala, že teď jsme okupováni německou armádou. A i když mi bylo devět, tak jsem se bál. A pak jsem viděl na ulici německá vozidla a jako klukovi se mi líbila, hlavně motocykly BMW, se kterými někteří vojáci přijeli. Prohlížet si je, bylo pro nás kluky něco fantastického. Ale obavy jsme s rodiči sdíleli,“ vzpomíná Milan Navrátil na 15. březen 1939.

Po likvidaci československé armády vyvstal problém, co s vojáky, kteří museli nuceně odejít do civilu. Protektorátní úřady byly ale v tomto ohledu k vojákům poměrně vstřícné, umožnily jim založit si jakoukoli živnost, bez ohledu na vzdělání. I proto mohl František Navrátil uvažovat o zřízení fotografického ateliéru, na který by jinak musel mít licenci. O fotografické služby byl ale ihned po otevření ateliéru velký zájem. František nejenže dobře ovládal samotné řemeslo, ale byl i nadmíru prozíravý. Místo pro zřízení ateliéru vybral v Blovicích, kde podobné služby do té doby nikdo nenabízel. A ještě jedna okolnost úspěšnému startu nahrávala. „Za války nebylo možné, aby si lidi nakupovali zboží. Šatstvo, boty, všechno bylo na lístky, ale fotografie byla snad jediný artikl, který neměl žádná omezení, všechno bylo k mání. Té práce proto bylo nakonec tolik, že otec musel přijmout další sílu a pak jsem tam začal pracovat i já a můj starší bratr,“ vzpomíná Milan Navrátil.

Na mapě jsme sledovali, jak fronta postupuje

Ateliér Navrátilovi otevřeli v roce 1940, tedy v době, kdy nacistická vojska začala s úspěchem dobývat Evropu. Milanův otec poslouchal zprávy ze zahraničního rozhlasu a Milan vzpomíná, jak byla na rozhlasovém přijímači přilepená cedule, na které stálo: „Pamatuj, že poslouchání zahraničního rozhlasu je zakázáno! A trestá se i smrtí!“ A Milan se o tatínka bál, měl strach, aby se to někdo nedozvěděl. “Tatínek jako voják uvažoval strategicky a podle zpráv, které slyšel v rozhlasu, si pak na mapě nálepkami vyznačoval, jak fronta postupuje. A to nebyly radostné pocity, německá armáda postupovala velmi rychle, až ke Stalingradu a k Moskvě,“ vypráví. Už jako malý chlapec velmi rychle pochopil, že ani ve škole nesmí říkat nic proti Německu a učitelé že musí učit to, co jim bylo nařízeno. Vzpomíná také, jakou měly děti radost, když se učitelé snažili různými způsoby kamuflovat povinnost zdravit děti ve třídě vztyčenou pravicí.  

V Blovicích ale válka proběhla poměrně klidně. Většina obyvatel byla české národnosti a v městečku nesídlila ani německá posádka. Situace se začala měnit teprve, když se válka chýlila ke svému konci. Milan Navrátil vzpomíná, jak se i několikrát do týdne nad městečkem objevovaly početné svazy amerických bombardovacích letadel. „Přilétaly od východu a směřovaly dál na západ a my jsme se na ně jako děti dívali. To bylo letadel, desítky! Jedna vlna, další, byl to hukot, na to se nedá zapomenout. A pak, když doletěli nad Německo a začali bombardovat, tak to bylo slyšet až v Blovicích,“ vzpomíná. I tatínek v té době začal nálepky na mapě postupně odlepovat, fronta postupovala zase zpátky. „Města na mapě naopak obsazovala Rudá armáda a my jsme se dívali, jak se fronta blíží k nám a měli jsme z toho radost. Konec okupace se blížil.“  

Ta ubohost, jakou byla pomsta na Němcích

Blovice se na konci války ocitly na demarkační linii, od jihozápadu se blížila americká a ze severovýchodu Rudá armáda. A současně i němečtí vojáci, kteří městem procházeli s cílem dostat se co nejrychleji do amerického zajetí. Obrany městečka se do příjezdu osvoboditelů ujali obyvatelé Blovic. „Na předměstí Blovic se vytvořily revoluční gardy, které byly složené z našich lidí, nevojáků, ale měly zbraně. A když Němci procházeli přes Blovice, tak se je jeden z těch gardistů pokusil zastavit. Puškou proti nim vystřelil a ti Němci střelbu opětovali a toho člověka zastřelili,“ vypráví Milan Navrátil o tragické události, která se naštěstí jako jediná v Blovicích počátkem května 1945 udála. Členem revolučních gard se stal i jeden z Milanových starších kamarádů a Milan Navrátil v této souvislosti ještě dodává: „Revoluční gardy v Blovicích nebyly příčinou pomsty vůči Němcům. Ale vím, že se to dělo - ta ubohost, jakou byla pomsta na kolaborantech nebo na Němcích.“

7. května přijeli do Blovic první američtí vojáci. Nejprve průzkumná skupina v džípu, až následně dorazila mnohem početnější skupina. Patřili k 15. polnímu dělostřelectvu 2. pěší divize americké armády - ‚Indiáni‘, jak se jim podle insignií s hlavou Indiána na rukávu říkalo. Po osvobození jihozápadních Čech bylo jejich posledním úkolem převzít odzbrojené německé vojáky do zajetí. „Američané ale u nás nebyli dlouho a potom přijeli Rusové,“ vzpomíná Milan Navrátil. Z vojenské techniky, se kterou vojáci Rudé armády dorazili, byl ale jako kluk zklamaný. „Přijel jeden tank, takový odrbaný - no, prošlý frontou. Ale vojáci byli hodní, v noci kolikrát zabouchali, a že chtějí ‚fotografírovat‘. Tak je táta vyfotografoval, oni pak přinesli vodku, nalili ji a naši to museli vypít,“ pokračuje Milan Navrátil. 

Tátu zbavili hodnosti a dostal předvolání k PTP

Ateliér úspěšně prosperoval i v poválečných letech. Františku Navrátilovi s provozem pomáhala i jeho žena Marie, původní profesí účetní. Práce ale bylo tolik, že museli přijmout další sílu a nakonec v ateliéru pomáhali i nejstarší ze synů, Stanislav a Milan. Volba, čím by se chtěli v budoucnu živit, byla v jejich případech jednoduchá. Oba se po válce vyučili fotografy. 

Velká změna přišla až s ‘Vítězným’ únorem 1948, kdy se k moci dostali komunisté. Navrátilovi už nemohli provozovat vlastní živnost a Ateliér Navrátil se stal jedním z provozoven státního družstva Fotografia. František Navrátil i další členové rodiny mohli v ateliéru zůstat, ale nyní již jen jako jeho zaměstnanci. Nikdy nepatřili ke stoupencům komunistické strany a dál se snažili žít, jak byli zvyklí, a věřit tomu, v co dosud věřili. „Dostali jsme nálepku nepřizpůsobivých, byli jsme živnostníci, praktikující katolíci a já jsem ještě k tomu hrál v kostele na varhany. U mocipánů v Blovicích jsme nebyli dobře zapsaní. Katolická rodina byla pro tehdejší představitele národního výboru a komunistické strany něco naprosto nepřijatelného,“ říká Milan Navrátil.

V roce 1951 přišel Milanovi i jeho staršímu bratrovi povolávací rozkaz k výkonu základní vojenské služby. Pro oba k nechvalně proslulým pomocným technickým praporům. Milan Navrátil dál pokračuje: „Táta, i když začal dělat řemeslo, tak hodnosti zbavený nebyl. V roce 1952 ho předvolali na vojenské velitelství s tím, že jeho hodnost už neexistuje. A také že přemýšlejí o tom, jaký má vlastně vztah k socialismu. Otec nebyl ochotný se jim servilně přizpůsobovat, a tak ho zbavili hodnosti úplně. A pak dostal také předvolání k PTP.“ 

Všichni jsme byli označeni cejchem, jeden jako druhý

Milanova maminka zůstala se dvěma nejmladšími dětmi dva roky sama. Její muž i oba starší synové putovali každý na opačný konec republiky, Milan do uhelných dolů v Karviné. Kvůli vrozeným zdravotním potížím ale nemusel nakonec dělat těžkou hornickou práci, po celou dobu vojny mohl zůstat v kanceláři na povrchu. Příjemným obdobím pro něj vojna přesto nebyla. „Tam nám všem došlo, že jsme označeni cejchem, jeden jako druhý. Pokud jsme pracovali, tak bylo všechno v pořádku, ale kdo by se nějakým způsobem protivil, tak si ho velitelé dokázali ochočit, aby věděl, že je lepší mlčet a trpět než se vzpouzet proti režimu. Byli jsme útvar označený jako politicky nespolehliví. Chodili jsme na politická školení, kdy někteří z těch desátníků, co nás školili, ani neuměli pořádně číst. Předčítali nám dějiny komunistické strany a my jsme se to museli učit.” 

„S tím stigmatem nespolehlivosti jsme pak žili až do sametové revoluce. To bylo opravdu Kainovo znamení, ještě naše děti se nesměly dostat na žádnou střední školu,“ uzavírá Milan Navrátil hořké vzpomínky na dobu, kterou strávil u PTP. V roce 1953 byly vlivem změněné politické situace pomocné technické prapory zrušeny a v jediný den se Milan, Stanislav i jejich otec vrátili domů.

Všechno, čeho se docílí jednoduše, není to pravé

Po návratu nastoupil jako fotograf do plzeňské pobočky slavného pražského ateliéru Langhans. Ten byl v té době ovšem také znárodněný a jeho provoz probíhal pod hlavičkou družstva Fotografia. Talentovaný Milan se velmi záhy stal vedoucím pobočky, přesto ale po nějaké době odešel. Bratr ho zlákal pro práci reportážního fotografa. V roce 1964 se ale Milan Navrátil vrátil do Blovic, převzal po otci portrétní ateliér a začal dělat práci, která ho těšila nejvíc a ve které také dosáhl největších úspěchů. Fotografické družstvo Blovice získalo už v roce 1954 vysoké ocenění za dětskou portrétní fotografii. Autorem novátorsky provedených fotografií byl tehdy dvacetiletý Milan. V malém ateliéru nevelkého západočeského městečka byla poprvé v Československu použita technická novinka, ateliérové bleskové světlo, a blovický ateliér tím v oboru vzbudil velký zájem. Pro Milana to byl životní úspěch a ceny na mezinárodních soutěžích sbíral i v dalších letech.

S velkým zaujetím dál vzpomíná, jak se snažil hledat a postupně i nacházel nové a dokonalejší postupy při zpracovávání fotografií. Dodnes uchovává vlastní, tajnou recepturu, jak docílit co nejdokonalejšího lesku finální fotografie. „Všechno, čeho se docílí jednoduše, není to pravé,“ dodává.

Opravdu mě ranilo, jak museli ohnout hřbety

Vzpomíná i na dobu pražského jara, na politické uvolnění, se kterým přicházela i naděje na pozitivní změny ve společnosti. Milan říká, jak všichni cítili, že naděje je velmi blízko, a vůle ke změnám přicházela i od tehdejšího komunistického vedení státu. „Uznali, že se to přehnalo, že komunismus zachází příliš daleko. Že svobodu upírá, místo aby ji dodával. Získat svobodu, po tom jsme toužili. Srpnem 1968 všechno bohužel skončilo. Když jsem viděl tu ohromnou sílu toho vojska, ty tanky, proti tomu se nedalo bojovat. A když se tady usadili na takovou dobu, tak to byla jen deprese. Byla to smutná léta,“ vzpomíná Milan Navrátil na srpen 1968. Sovětské vojáky na tancích v ulicích Blovic zachytil v těch dnech na mnoha snímcích.

Milan Navrátil se dál zamýšlí a vzpomíná i na dlouhé období, které následovalo: „Smířili jsme se s realitou, ale dočkali jsme se. Dočkali jsme se toho úsvitu. Sametová revoluce byla opravdu sametová, ale díky bohu za ni. Dneska se na to zapomíná, i na ty skutečnosti, které byly realitou té doby. Už jsou jen ve vzpomínkách nebo v záznamech takových organizací jako je Paměť národa. Zní to až neskutečně, že něco takového mohlo zůstat a trvat, proti přirozenosti lidské a navzdory všemu, s takovými následky. Komunistická strana se nám dneska líčí úplně jinak. Jsme jediná země, z těch bývalých satelitů Sovětského svazu, která komunistickou stranu nezakázala.“

To bylo opojné, to byl nejkrásnější čas mého života

V listopadu 1989, krátce po událostech na Národní třídě v Praze, se i na náměstí v Blovicích sešla první hrstka odvážlivců a Milan Navrátil byl jedním z nich. „Nebyl tam žádný řečník, a tak jsem měl první nepsaný projev o tom, že komunismus je lež, podvod a násilí, a tak to bylo, je a zůstane,“ vzpomíná. Pozdější hlavní iniciátor založení Občanského fóra v Blovicích ho ještě požádal, aby vyhlásil, že Občanské fórum svolává první ustavující schůzi do sokolovny. A na ni už přišlo podstatně větší množství lidí. 

Milan Navrátil se stal jedním z pěti blovických občanů, kteří Občanské fórum zakládali. Po ustavující schůzi následovaly další, na kterých se už projednávaly jednotlivé úkoly a posléze i program pro první svobodné volby. V těch dnech už byl sál sokolovny plný. Milan Navrátil pokračuje: „Každý chtěl alespoň trochu přispět, aby ta obroda nastala. Konečně přišla svoboda a to se nedá popsat, to se dá jenom prožít, nedá se to sdělit. Po tom útlaku těch let komunismu, toho násilí na národu, přišla doba, po které jsme dychtili a už jsme věděli, že tohle už se nezmění. To bylo opojné, to byl nejkrásnější čas mého života.“

Nejdůležitější je mít charakter, všechno ostatní je jen dočasné

První polistopadové volební období se Milan Navrátil stal jedním ze zastupitelů. V druhém už nekandidoval, říká, že to nejdůležitější se stalo skutečností a štafetu chtěl předat podle svých slov povolanějším. Nikdy nevstoupil do žádné strany a chtěl, aby to tak zůstalo. Ale hlavně se chtěl věnovat tomu, co ho naplňovalo nejvíc, a tím byla práce v ateliéru. „Životní zkušenosti se nedají zdědit, ale jen přijmout. Názory, které přechází z generace na generaci, se nemají měnit podle toho, co je momentálně v kurzu. Nebo s ohledem na režim. A režimů se za dobu trvání našeho státu vystřídalo hodně. Jenže život pokračuje dál a situace, ve které se nacházíme dnes, nemusí být stejná za pět nebo za deset let. Všechno může přijít znovu, třeba v jiné formě. Nikde není zaručené, že mír a svoboda, kterou máme dnes, bude stabilní. Klidně může přijít úplně jiná doba, nezvyklá a rafinovaná, stejně jako se to stalo v minulosti,“ říká Milan Navrátil na závěr.