Milos Anthony Navratil

„No, tam už jsem ten zbytek noci zůstal a ráno potom to letadlo odtahovali zpět k letišti. Já nevěděl kam, jenom jsem cítil, že to letadlo zase jelo a zastavilo se. Pak jsem tam slyšel mluvit lidi česky, že v tom letadle by mohl někdo být. Potom to letadlo prohlíželi a slyšel jsem, jak jeden člověk říkal: ‚No, já půjdu zespoda a ty jdi seshora, kdyby tam náhodou někdo vyběh.‘ Tak já jsem se tam nacpal do takovýho malýho koutka, protože jsem očekával, že to budou prohlížet. Pak byl zase nějakej hluk a slyšel jsem, jak se tam někdo souká tím prostorem, kde já jsem se prosoukával, a teď jsem tam viděl za mnou světlo baterky. Vočekával jsem, že mě někdo za límec vytáhne a že to bude konec všeho, ale světlo baterky svítilo kolem mě, ale jako by mě nikdo neviděl. To světlo zase odešlo a slyšel jsem, jak se ten člověk zase prosoukával zpátky, tak jsem tam zůstal. Potom, netrvalo to dlouho, jsem slyšel, jak tam nakládali zavazadla, potom jsem slyšel hluk, co asi byli lidi, co nastupovali. Netrvalo to dlouho, potom nastartovaly motory a letadlo začalo jet po letišti k tý ranveji. A potom, když se ty motory skutečně, jak bych to řekl, rozeřvaly a to letadlo začalo jet, potom mi bylo skutečně smutno. Potom jsem cítil, že opouštím domov a rodnou zem a rodiče a babičku. Do toho okamžiku pořád to bylo jako klukovská hra, ale potom mi to přišlo, ale už bylo pozdě. Už letadlo jelo po ranveji, už se zvedalo do vzduchu. Neměl jsem moc čas přemýšlet vo těch pocitech, protože jak to letadlo stouplo, začala být zima a začal jsem tam mrznout. Věděl jsem, že bych zase měl přelízt do toho prostoru pro zavazadla. Tak jsem přelez a votevřel jsem takovej poklop a dostal se mezi ty kufry, kde bylo poměrně teplo. Nevím, jak to dlouho trvalo do Irska, asi dvě nebo tři hodiny. Pak to letadlo přistávalo. Zůstal jsem s těma kuframa. Letadlo zase jelo pomalu asi k tomu letišti. Pro mě to bylo všechno ve tmě, pro mě to byly hluky. Letadlo se zastavilo. Slyšel jsem lidi vystupovat a najednou se otevřely ty dveře pro zavazadla a byl tam ten samej Kubánec, co mě viděl na tom záchodě, a zase říkal: ‚El mecanico!‘ Tady je zase ten mechanik!“

„Tak jsem tam stál a najednou ve mně jako něco přišlo a řeklo: ‚Tak, teď jdi.‘ Tak jsem se rozešel mezi těma dvěma budovami a najednou jsem byl na tý otevřený ploše, na který to letadlo stálo. Všude tam byli lidi, který dělali nějakou tu práci, nebo nějaký stráže, ale věděl jsem, že musím jít k tomu letadlu. Nemusel jsem se ohlížet doprava nebo doleva, tak jsem šel a šel jsem k těm schodům a vyšel po těch schodech a vešel do letadla. Tam nikdo nebyl, to bylo prázdné. Tak jsem se rychle rozhlížel, kam bych se mohl schovat. Šel jsem dozadu a tam se namačkal za sedadlo a schoval se v takovým malým koutku a tam jsem čekal. Už se jako stmívalo a byl konec odpoledne, tak jsem stále čekal a pak najednou někdo vešel a prošel letadlem a prohlížel, jestli tam někdo je, ale v tom koutě mě tam neviděl, tak zase vodešel. Pak se dveře zavřely. Potom to letadlo odtahovali na letišti k nějakým hangárům, dále vod tý hlavní budovy. To letadlo mělo obyčejně odlétat příští den, ale vypadalo to tak, že na tom letadle bylo něco porouchané, já nevím, že museli čekat na součást nebo na co, ale to letadlo tam bylo po tři dni. Bylo to 19. prosince 1962, kdy jsem do toho letadla vešel, a to letadlo vlastně odletělo až 21. prosince. Tak jsem tam vlastně byl dvě noci a jeden celý den. A když to letadlo potom bylo odtaženo k hangáru, bylo ticho a lidi odešli, tak jsem začal hledat, jestli by bylo nějaké místo, kde se tam schovat. Našel jsem na podlaze takový poklop, tak jsem ho zvedl a viděl jsem, že tam byl takový prostor, kterým by se člověk moh prosoukat mezi prostorem pro zavazadla a vnějškem toho trupu. Tak jsem tam do toho vlezl a ten poklop jsem zase za mnou zavřel. Prosoukal jsem se až do toho zadku letadla, kde jsem vlastně pročekal ty tři dni. (...) Taky jsem musel jít na záchod. (...) A taky jsem našel v tom letadle nějaký sušenky, tak jsem měl trochu co jíst a taky tam myslím byla nějaká deka, tak jsem vzal tu deku, aby mi bylo trochu tepleji. Pak jsem zase zalez zpátky do toho místa, kde jsem se schovával. Nic jsem nemohl dělat, jenom čekat.“