The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Navrátil (* 1932)

• narozen 28. února 1932 v Ivančicích

• v roce 1945 vstoupil do Junáka

• po únoru 1948 se spolu s dalšími snažil udržet skautské aktivity

• v roce 1958 ho v rámci čistek vyhodili ze zaměstnání jako politicky nespolehlivého

• v roce 1968 oživoval český skauting

• po propuštění ze zaměstnání působil až do roku 1991 v Ingstavu Brno v projektové sekci vytvořené z tzv. neprověřených osob

• po listopadu 1989 se opět zapojil do obnovy Junáka

Všude stály německé tanky, cítil jsem stísněnou atmosféru

„V roce 1946 všichni, včetně politiků a patrně i Beneše, udělali jednu velikou chybu. Domnívali se totiž, že tím, že se komunisté stanou stranou vládní, stanou se také stranou demokratickou. Což je samozřejmě katastrofální omyl, a bojím se, že je to i omyl současnosti,“ říká křesťan a skaut Zdeněk Fetišek Navrátil. V době totality mu pro jeho postoje hrozilo vyloučení ze studií, později ho vyhodili ze zaměstnání a jako inženýr poslán na pomocné práce. 

Zdeněk i se svým bratrem nejprve vyrůstal ve Šlapanicích, odkud se rodina stěhovala v roce 1940 do Ivančic. „Pamatuji si, jak jsem mával prezidentu Masarykovi, když projížděl poblíž Šlapanic. (…) Rodiče nás vedli především ke slušnosti. Otec se mi snažil předat pevnost názoru a charakteru a od maminky jsem čerpal pokoru.“ Ve svém vyprávění vzpomíná Zdeněk také na nadšení, které v národě panovalo před mnichovskou dohodou. Jeho otec narukoval v zářijové mobilizaci do Brna a celý národ se podle něj chtěl Hitlerovi bránit. Naopak po mnichovské dohodě převládla podle Zdeňka mezi Čechoslováky spíše otupělost. „Když jsme přestupovali v Brně, dívali jsme se od nádraží směrem k hotelu Grand. Všude stály německé tanky. Zacloumalo to se mnou, vnímal jsem stísněnou atmosféru.“ Nacistická okupace se samozřejmě projevila také ve škole, kterou pamětník navštěvoval. „Při vstupu kantora do třídy se muselo nejen vstát, ale také pozdravit vztyčenou pravicí. I když byli tam i tací, kteří i v době nejtvrdší heydrichiády mluvili v hodinách o vlastenectví.“ Pro děti a mladé se také zavedlo povinné Kuratorium, protektorátní odnož Hitlerjugend. Cílem byla převýchova. „Nahnali nás tam. Otce to rozčílilo, šel do školy a řekl, že já tam chodit nemůžu, protože máme velikou zahradu a musíme zajišťovat úrodu. Jako důvod jim to stačilo.“

Otevřeli si krumpáčem

Konec války prožila pamětníkova rodina u babičky, protože v jejich domě chybělo sklepení. Tyto dny provázelo v Ivančicích jako i na jiných místech Moravy také rabování a znásilňování vojáky osvobozenecké Rudé armády. Rabování se rodiny Navrátilových dotklo přímo. Ruští vojáci si totiž v jejich domě zbudovali základnu. „Otevřeli si krumpáčem, jak se říká ruským klíčem. Vzali hodně věcí, ale zase tolik cenností ne.“ Na konec války vzpomíná Zdeněk také v souvislosti s neštěstím, při kterém zahynulo sedmnáct lidí. Ruský pilot neměl při osvobozování pravděpodobně všechny informace, a když viděl ivančické náměstí plné lidí, shodil bombu v domnění, že se jedná o nepřítele. Lidé tam v té době už vítali Rudou armádu. K podobnému neštěstí došlo na konci války také v nedalekých Hrotovicích na Třebíčsku. Obětí bylo ale mnohonásobně více. O život přišlo 114 občanů a 36 vojáků Rudé armády.1

Některých Němců se ti zkompromitovaní potřebovali zbavit

Po skončení války panovalo v Ivančicích bezvládí a někteří brali spravedlnost do svých rukou. Pamětník vzpomíná, jak Němce pochytali a zavřeli do kriminálu u okresního soudu. Německé ženy pak zavřeli do místní orlovny. „Chodili je tam pravidelně znásilňovat. Němce zase neustále mlátili. Bylo to v sousedství s dvorem naší babičky. Když jsme tam byli, slyšeli jsme mlácení a řev těch týraných Němců. Jako klukům nám to dělalo hrozně zle.“ Sedmnáct Němců si nakonec členové Revoluční gardy vybrali a následně zastřelili na polích za místní cihelnou. „Ti, co se za války zkompromitovali, se prostě potřebovali zbavit svědků.“

Naše skautské vedoucí vyhodili z vysokých škol

Po válce se život v Ivančicích rychle obnovil. Postupně zde v rámci první obnovy Junáka2 vznikl také skautský oddíl. „Nadchlo mě to. Vzal jsem za své především myšlenkové základy skautingu – služba Bohu, služba bližnímu a služba sobě. Brzy byl ale skautu konec.“ Tzv. Vítězný únor 1948 měl neblahý dopad na sedláky, živnostníky, řeholníky i skauty. Mnozí tvrdě pocítili sílící tlak a pronásledování ze strany režimu. „Jako skauti jsme 25. únorem de facto skončili, i když jsme se ještě pokusili o nějaké tábory.“ Náznaky snah dostat skautské hnutí pod kontrolu se daly vysledovat i před rokem 1948. Junák se například už v roce 1947 stal kolektivním členem svazu mládeže. Od komunistů, kteří se začlenili do skautu, vzešel takzvaný Junácký manifest. „Za ten by se ani pionýři nemuseli později stydět.“ Proti tomu sepsal ivančický rodák a skaut Ervín Lobpreis3 Skautský manifest.4 V něm se vrátil k původní duchovní myšlence zakladatele světového skautingu Roberta Baden-Powela.5 I přes tyto záchranné pokusy skauting jako takový v březnu 1948 v Československu skončil, i když místně působily některé skupiny ilegálně. „Naše vedoucí tehdy vyhodili z vysokých škol. Někteří šli na vojnu, jiní nastoupili do zaměstnání a založili rodiny.“

Radovali se jen komunisté

Patologii konce 40. let minulého století v Československu dokresluje také pamětníkova vzpomínka na stavbu loděnice v Ivančicích, kterou před rokem 1948 vlastníma rukama vybudovali místní vodáci. Když svaz mládeže převzal Junáka, chtěli si svazáci loděnici zabrat. „Argumentovali, že při její stavbě byl použit materiál Unrry (pomoc USA poválečným obětem – pozn. ed.). Vodáci tedy loděnici rozebrali, materiál naskládali do sloupků a předali svazákům. Byla to sice klukovina, ale řešil ji soud.“ Kauzu později vyčetli také Zdeňkovi při jeho propuštění ze zaměstnání, i když on sám se akce neúčastnil. „Bylo mi řečeno: ‚Ale ruku na srdce, kdybys o tom věděl, tak bys loděnici také likvidoval, že jo.‘ A bylo hotovo.“

Nátlak kvůli své víře i skautingu pociťoval pamětník už na střední škole. Například když organizoval rozhlasový kroužek a vysílal vzpomínkovou relaci na T. G. Masaryka. „Tehdy už byl Masaryk představován jako buržoazní prezident, který nechal střílet do dělníků.“ Dobu 50. let líčí Zdeněk jako období čím dál větší sklíčenosti, která prolézala celou společností. Sedlákům tekly slzy, když jim odváděli koně do JZD a zabírali hospodářství. Lidé skrývali strach, který v nich vzbuzovaly přenosy z vykonstruovaných politických procesů. Režim cíleně likvidoval katolickou církev a náboženskou svobodu a svobodu slova vůbec. „Jen komunisté se tehdy radovali. (…) Ti, co vraždili, měli být vyznamenáni, a když se komunisti po listopadu 1989 v uvozovkách omlouvali, tak řekli, že to byly omyly a chyby… Copak vražda může být omyl nebo chyba? To je do nebe volající cynismus.“

Nemusel jsem si už dávat pozor na pusu

Po maturitě v roce 1951 pokračoval Zdeněk ve vysokoškolském studiu vodního stavitelství. Režim mu vytrvale bránil v cestách do zahraničí. Na vysoké škole nesměl ani na výměnný studijní pobyt do Bulharska. Později mu zamítli služební cestu do západního Německa. Po promoci začal pamětník pracovat ve Vodohospodářském a investičním středisku. Podnik se posléze rozdělil a v roce 1958 v něm proběhly další čistky. „Oficiálním důvodem bylo, že je potřeba očistit administrativu od nepřátelských živlů. Skutečnost ale byla taková, že po roce 1948 obsadili všechny úřady komunisté a na čelní místa dosadili ševce, pekaře a jiné řemeslníky. (…) Administrativa zkrátka přebujela. Potřebovali snížit stavy a samozřejmě, že nešli ti pekaři a jiní řemeslníci, ale ti nespolehliví. Já to měl napsáno přímo v kádrových materiálech.“

Při prověrkách Zdeňkovi vyčetli, že je skaut, že chodí do kostela, už dříve zmiňovaný případ loděnice v Ivančicích i rodinu, do které se přiženil. Jako inženýra ho propustili, jak se říkalo, k lopatě. Nakonec získal zaměstnání v Ingstavu Brno v projektové správě, kde pracoval až do roku 1991. „Vznikla z takzvaně neprověřených lidí, tak to bylo nakonec dobré, nemusel jsem si dávat pozor na pusu.“

Po srpnu 1968 jsme počítali s dalším dvacetiletím

V roce 1968 byl Zdeněk už ženatý a spolu s manželkou vychovával dva syny. Oživování společnosti v 60. letech podle svých slov příliš nevěřil, a to i z toho důvodu, že se na politické scéně stejně stále mluvilo jen o komunistické cestě. Uvolněná léta přinesla na druhou stranu opětovné oživení skautského hnutí, což i pamětník vítal. V srpnu 1968 organizoval spolu s dalšími skautský tábor v Nové Říši na Vysočině. „V úterý 20. srpna jsme měli táborák, byl veřejný i pro místní. My dospělí jsme zůstali i po půlnoci a plánovali další akce. V šest hodin ráno rozepnul stan můj kamarád a řekl mně, že nás obsazují Rusové.“ Zdeněk se snažil co nejrychleji kontaktovat rodiče a také zachovat klid v táboře. „Nevěděli jsme, co bude dál, jak se to bude vyvíjet, nastala mimořádná situace a v ní by děti měly být se svými rodiči. (…) Když jsme odjížděli z tábora, viděli jsme v Moravských Budějovicích ruské tanky.“ Po okupaci musel Skaut se svou činností opět skončit. „Snažili jsme se organizovat v okrese vůdcovské zkoušky, počítali jsme s dalším dvacetiletím a chtěli jsme dalším generacím vytvořit dobré základy, aby nemusely, jako my, začínat opět od nuly.“

Mnozí pořád mysleli, že se jen vymění kádry

„Prohřešky“ rodičů proti režimu se v době totality zcela běžně přenášely i na jejich děti. Ani Zdeňkova rodina nebyla v tomto smyslu výjimkou. Jednoho z jeho synů například šikanoval učitel pro jeho náboženské vyznání. Druhému komplikoval kádrový posudek rodiny přijetí na střední školu.

Při vzpomínkách na listopad 1989 popisuje pamětník zejména rozdíl mezi městem a venkovem. „Jezdil jsem do Ingstavu do Brna a viděl jsem to. V Brně se sešly tisíce lidí, tady v Ivančicích nás bylo pár a hlavně tady mnozí dlouho vůbec nechápali, že se zcela mění režim. Pořád si mysleli, že se jen vymění kádry. Když jsme si při generální stávce šli pro děti do školy, nechtěli nám je dát.“

Po sametové revoluci se Ing. Zdeněk Navrátil opět pustil do další obnovy českého skautského hnutí, jehož činnost, jak doufá, nebude snad už nikdy násilně přerušena.

1) https://zpravy.idnes.cz/hrotovice-bombardovali-soveti-i-po-skonceni-valky-fs8-/domaci.aspx?c=A130509_1926315_jihlava-zpravy_mv

2) http://www.skaut.org/skauting.cr.php

3) http://www.svazskautu.cz/historie/bratr-ervin-lobpreis-lobin-ilek/

4) http://www.svazskautu.cz/historie/skautsky-manifest-1948/

5) http://www.skaut.org/skauting.svet.php