Zdeněk Navrátil

"Junácký manifest, to bylo po vzoru Marxe, který vydal komunistický manifest. Tam chtěli ten náš skauting stáhnout doleva. Dokonce přepracovali náš skautský zákon, to skautské desatero, na takové, že takové snad neměli ani ruští pionýři. Na Junácký manifest reagoval vůdce ivančického prvního oddílu Ervín Loprais. Sepsal protiklad, ten nazval skautský manifest, kterým se vracel k původnímu zakladateli Paulovi, včetně těch tří základních principů, o kterých jsem hovořil, včetně zdůraznění skautského zákona. Měl probíhat sněm 26. února 1948 ve Zlíně. Na programu bylo přerušení jednání se svazem mládeže a také tam chtěl Ervín projednat ten svůj skautský manifest. Sněm už se ale kvůli únoru 48 nekonal. Ervín se snažil manifest rozšířit, ale už se mu to nepodařilo. Využil pak možnosti a emigroval. Dostal se až do Spojených států a spoustě lidí pomohl, byl činný v našem zahraničním skautingu."

"U nás měla NSDAP sekretariát. Takže tam byla německá skupina. Ale vše je v lidech. Byli tam Němci jako starousedlíci. Čili to byli českoslovenští občané německé národnosti, tak jako byla většina obyvatel Sudet. A byli to lidé, se kterými jsme se sžili, to se nerozlišovalo. Vím, že u nás je velká nemocnice, a za války tam měl primář Berka schovaného zraněného partyzána, a věděl o tom i německý správce nemocnice, a neudalo ho. Bohužel po válce si ty gardy shromáždili všechny Němce. Ženy německé byly internované v místní orlovně. Podle některých tam dostávaly "pánské návštěvy". Nevím, co je na tom pravdy, protože to šlo mimo nás děti, rodiče nám o takových věcech neříkali. No a některé Němce tam skutečně postříleli."

„Byl to vodácký oddíl. Máme tu tři řeky. Postavili si kousek pod Ivančicemi na Jihlavce loděnici jako základnu. Vlastníma rukama, materiál dílem dostali. Ovšem měli smůlu. Tehdy ještě fungovala UNRRA. V roce 1948 se všeho [Skautu] zmocnil svaz mládeže. To byla komunistická instituce a ta loděnice se jim náramně líbila. Ale vodáci řekli, že jim loděnici nedají, protože ji stavěli oni a nepatří skautům. Svazáci ale argumentovali, že byl při stavbě použit materiál Unrry. Vodáci tedy řekli, že dobře, že materiál jim dají, ale ne svou práci. Domluvili se a v noci celou loděnici rozebrali, materiál naskládali do sloupků a předali svazákům. Dnes by člověk řekl, že to byla klukovina, ale tehdy z toho byla veliká aféra. Postavili je před soud. Naštěstí ale dostali maximálně podmínku.“

„To byly prověrky roku 1958. Řekli, že je potřeba očistit administrativu od nepřátelských živlů. Skutečný důvod byl ale samozřejmě prozaičtější. Od února 1948 se všude do úřadů natáhli věrní komunisté. Mnohdy to byli ševci, pekaři, často určitě šikovní řemeslníci, ale nemohli rozhodovat o věcech, o kterých nic nevěděli, z jiného oboru třeba. A tak administrativa přebujela. Bylo potřeba ji tedy trochu zredukovat. Samozřejmě ale nešli ti pekaři, šli politicky nespolehliví. No, ale protože já jsem si to pořád v těch materiál nesl s sebou, tak jsem sice v prvním kole prošel se ztrátou kytičky, to bylo takovéto Ty, ty, ty. Vyčetli mi kdeco, vyčetli mi skauty, tu zbouranou loděnici. Když jsem předložil kádrovákovi čistý trestný rejstřík, řekl mně: ‚Já ti věřím, žes tam nebyl a žes o tom nevěděl, ale ruku na srdce, kdybys o tom věděl, tak bys šel taky bourat, že jo… ven!‘ Tak jsem šel ven. Dostal jsem to k lopatě, do manuálního poměru ten vyhazov. Bránil jsem se stále platnou umístěnkou, že mě nemůžou vyhodit. Kádrovák mi na to řekl: ‚To je hrozně jednoduché. My ti dáme paragraf ztráta důvěry, to tě můžeme vyhodit na hodinu, ale když ti dáme ztrátu důvěry, tak už se neuchytneš nikdy nikde.‘“

„Pravda je, že Němce pochytali a uvěznili je. Býval tu okresní soud a u něj vězení, soudní kriminál. V orlovně byly shromážděné Němky. Říkalo se, že jejich osud nebyl zrovna dobrý, že dostávaly pravidelné návštěvy. Ten kriminál, o kterém jsem mluvil, sousedí s dvorem naší babičky. Když jsme u ní byli, slyšeli jsme mlácení a řev těch týraných… Ozývalo se ‚Vrahu, vrahu‘, to nám jako klukům také nedělalo dobře. Došlo tady k situaci, na kterou asi nemůžeme být hrdí. Vybrali si asi sedmnáct Němců, kterých se potřebovali zbavit. Vzpomínám si, že jsem viděl, jak je vedli a za cihelnou postříleli a zahrabali na poli. Říká se, že tam byli i lidé, kterých se potřebovali někteří zkompromitovaní zbavit.“