„Plánovali jsme to jako naivní osmnáctiletí kluci. Bylo nás šest. Tak jsme se scházeli, zjišťovali jsme. Všichni byli tady ze Žabovřesk a už nějaký lidi utekli, starší i mladší. Tak jsme si řekli, že bysme měli něco udělat. Zjišťovali jsme co a jak. Nikde jsme se nic nedověděli. Ale když už se nějaká zpráva zjistila, tak to bylo jako ‚jedna paní povídala‘. Tak jsme se domluvili. Všichni byli studenti. Já jsem chodil na průmyslovou školu. V té průmyslové škole ze třídy jednoho židovského chlapce zavřeli. Zabenčili nám okna na ulici, že tam pokřikujeme protinacistickou propagandu nebo něco takovýho. Udělali jsme si takovej plán. Poněvadž jsme neměli žádný spojení s venkem, tak že půjdeme sami. Tak jsme si naplánovali, kam bysme měli jít. Došli jsme k názoru, že přes Hodonín nebo přes Rohatec. Rodiče o ničem nevěděli, protože by nám to rozmluvili. Bylo to 14. ledna. Původně nás bylo šest, ale splasklo se to na pět. Jeli jsme do Hodonína a tam jsme zjistili, že to tam není možný přejít. Ty hranice šly těsně u Hodonína, ale byl to tam samej Němec, samá uniforma. Tak jsme se rozhodli, že odjedeme kousek do Rohatce a přejdeme tam. Jenže nastalo to, že dva kluky z naší skupiny zatkli Němci. V tom Hodoníně. Poněvadž to bylo tam těžko průchodný, tak jsme si řekli, že si půjdeme sednout do hospody a tam se domluvíme, co dál. Oni šli první, vešli dovnitř, já jsem se přibližoval ke vchodu. Vtom vyšli dva uniformovaní Němci ven. Cosi si vykládali a vrátili se, tak já už jsem tam nešel a za minutku už ty dva naše kolegy táhli ven. Ten třetí povídá: ‚Nezlobte se, já se vracím‘, takže jsme zůstali dva. Tak jsme odjeli z toho Rohatce. Dojeli jsem tam vlakem, tam jsme si to obhlídli. V noci jsme prošli sami dva směrem na Skalici. Takže potmě jsme viděli světla toho města, tak tím směrem jsme šli. Byla to velmi obtížná cesta, protože tam byla spousta kanálů, a jak to bagrovali, tak byly ty náspy okolo a padali jsme dolů. Ale prošli jsme to snadno. Nasedli jsme do vlaku na Bratislavu a odtud do Čeklise, dnes se to jmenuje Bernolákovo. Tam jsme chtěli přejít do Maďarska. Čekali jsme tam, až bude zase noc, abychom mohli přejít, tak jsme šli tradičně do hospody se ohřívat, protože to bylo v lednu. Pomalu jsme to tam odseděli, pak se tam objevil solidní chlap, tak jsme se ho šli zeptat, jak se dostaneme do Maďarska. Říkal, že tam taky občas chodívá. Vylíčil nám, že půjdem po polích, abychom viděli vrcholky stromů. Tak jsme to riskli a šli jsme a skutečně jsme došli do toho Sence.“