Václav Neckář

* 1943

  • „21. srpna 1968 jsem byl na Kavkaze s Jozusem Budrajtisem, Litevcem, který hrál dvojroli. Pepíček říkal: ‚Ty vole, ty od nás neodešli od roku 1941 a teď jsou v Československu, ti nikdy neodejdou.‘ To jsme si říkali a brečeli ve stanu. A my jsme, bylo nás ve štábu asi sedmnáct až dvacet Čechů, a Pepík Budrajtis, herec národního divadla ve Vilniusu, měl tranďák, a tak jsme v ruštině poslouchali, a říkali tam, jak nás osvobodili. Tak jsme udělali stávku a že jedeme do Prahy. Tak jsme jeli z hor do Suchumi, do hotelu, tam jsme byli pět dní. To bylo 21. srpna večer, když jsme jeli náklaďákem do Suchumi, a 22. srpna ráno mi volá produkční z Moskvy: ‚Máš telefon, Prahu.‘ Ráno 22. srpna 1968, kdy se nedalo zavolat z Pankráce na Barrandov, maminka dostala telefonát do Suchumi. Tak jsem brečel do telefonu a máma říkala, že střílejí na Muzeum. A teď jsem řval na ty holky telefonistky, co dělají za sviňárny. Takže to byla strašná situace.“

  • „Ten problém v roce 1970 s Golden Kids, kdy Martu... to bylo 3. února 1970, kdy si mě pozval soudruh ředitel František Hrabal na kobereček. Já jsem nebyl šéf Golden Kids, ale holky nechtěly podepisovat smlouvy, tak jsem je vždy podepisoval já. A samozřejmě ten pán, protože všude jsem podepsaný já, tak si mě vzal na kobereček. Bylo to před mistrovstvím světa v lyžování v Tatrách, tam jsme měli dělat jedenáct koncertů. A 3. února si mě pozval, 11. února jsme tam měli hrát první koncert, a on mi dal na stůl tři porno fotky a musíte identifikovat paní Kubišovou, s takovou zpěvačkou nemůžete pracovat. A já jsem říkal: ‚No, pane řediteli, já jsem ji v takové situaci nikdy neviděl, řekněte si manželovi Honzovi Němcovi.‘ Tak pět hodin mě dusil, abychom tam hráli jen s Helenou, tak já jsem říkal, že to nejde, prostě to nejde.“

  • „V roce 1948 přišel únor a národní výbor se nepohodl s tátou, nebo spíš táta se nepohodl. Protože dostal výběr buď doly, nebo zemědělství, protože nesměl do divadla. A měl kamaráda, který měl statek v Kamenné ulici pod Špičákem před železničním přejezdem, tam byl statek, kde táta jezdil se žebřiňákem, až do té doby, než ten statek musel dát do JZD. Tak táta pak jezdil s eremkou náklaďákem, a to si pamatuju, že táta nám někdy vezl z jižních Čech kapry a na Vánoce nám vždycky přivezl kapry.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 12.08.2022

    (audio)
    duration: 01:53:02
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 02.09.2022

    (audio)
    duration: 47:07
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 3

    Praha, 06.01.2023

    (audio)
    duration: 01:00:06
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Točil jsem film v Suchumi, když máma volala, že Rusové střílí v Praze

Václav Neckář, maturitní foto, 1962
Václav Neckář, maturitní foto, 1962
photo: Archiv pamětníka

Václav Neckář se narodil 23. října 1943 v Praze. Jeho otec Václav Dubský působil jako herec a zpěvák v ústeckém divadle. Po roce 1948 ho vyhodili a musel pracovat jako kočí a nádeník na statku. Maminka pracovala v divadle jako ekonomka, ale v roce 1958 po falešném obvinění z defraudace musela odejít. Dlouhá léta se soudila a teprve na konci šedesátých let se domohla plné rehabilitace. Václav Neckář se čtyřikrát pokoušel dostat na DAMU, ale kvůli problémům jeho rodičů se mu to nikdy nepodařilo. V šedesátých letech se proslavil jako herec a zpěvák. Účinkoval v několika oceňovaných filmech, včetně oscarových Ostře sledovaných vlaků. Hrál a zpíval v pražském divadle Rokoko, kde s Martou Kubišovou a Helenou Vondráčkovou založili trio Golden Kids. Po obrovském úspěchu doma i v zahraničí následoval brzký konec, když režim Martu Kubišovou odstavil za pomoci zfalšovaných porno fotek. Pamětník poté založil s bratrem Janem kapelu Bacily, která se držela na výsluní další desítky let. V sedmdesátých letech ho často předvolávali k mnohahodinovým výslechům do Bartolomějské ulice, estébákům šlo o výjezdy do zahraničí a manažera Hanuše Bunzela. V roce 1978 se stal takzvaným důvěrníkem StB. V roce 1986 byl jeho spis založen do archivu, důvodem se stala bezcennost podaných informací. V době sametové revoluce chodil s bratrem na demonstrace a společně jezdili na setkání a besedy do regionů, aby šířili informace o dění v Praze. Aparatura skupiny Bacily pomohla ozvučit Václavské náměstí a Letnou. V devadesátých letech si Václav Neckář i s kapelou dali uměleckou pauzu. Nový vzestup přinesl až film Pelíšky s jeho nově zpopularizovanou písní Tu kytaru jsem koupil kvůli tobě. V roce 2002 dostal mrtvici a zdálo se, že už nikdy nebude zpívat, ale na pódium se postavil už za rok. Další šance přišla v podobě písně Půlnoční, jež se stala ústřední melodií filmu Alois Nebel a Václava Neckáře vynesla opět na špičku popularity. V roce 2023 žil v Praze.