Jiří Neduha

„Když už jsem začal žít trošku líp, kontaktoval jsem Československé sdružení v Kanadě, které mi pomohlo ke spojení rodiny. Byli tam schopní lidé, kteří měli známé v Ottawě. Nemusel jsem hledat cestu, jak to udělat. Vedli mě, rádi a dobře, a rodinu se nám podařilo dát dohromady. Bylo zajímavé, že měli připravenou variantu, že kdyby Československo dělalo problémy, udělám hladovku před velvyslanectvím, která bude hodně mediálně podchycená. Říkal jsem jim, že jsem už měl hladovku v Turecku, což se ale nepočítalo. Takže hladovka byla naplánovaná. Ptal jsem se, jestli si budu moc vzít housku. Měl jsem stanovat před velvyslanectvím v Ottawě. Počasí bylo dobré, to jsem sledoval. Asi bych to musel podstoupit. Ale těsně předtím Čechoslováci odpověděli, že teda jo.“

„Čas se tam strašně vlekl, protože se tam nic nedělo, jenom se čekalo. Bohužel se čekalo bez světýlka na konci tunelu. To mě nejvíc deprimovalo, že jsem nevěděl, jestli vůbec odletím. Drželi nás tam kvůli penězům, stravy jsme měli pramálo. Byl jsem už předtím štíhlý, ale tam jsem hodně zhubl. Říkal jsem si, jestli to tak bude pokračovat dál, tak ze mě zůstane jenom kostlivec. Došlo to tak daleko, že jsem šel darovat krev do americké nemocnice, za to jsem dostal prachy a koupil jsem si pořádný žvanec. Bylo to směšné, ale zůstaly mi aspoň i peníze na telefon.“