The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bronislava Nedvědová (* 1950)

• Bronislava Nedvědová se narodila 27. srpna 1950 v Brně

• otec přišel v roce 1953 kvůli nevhodným komentářům k úmrtí Klementa Gottwalda o práci

• měla o čtyři roky starší sestru Danu, která tragicky zemřela, když jí bylo osmnáct let

• rodina se z Brna přestěhovala do České Lípy, po smrti starší dcery v roce 1964 pak do Kadaně

• oba rodiče pracovali v elektrárně Tušimice, bydleli v podnikovém bytě

• pamětnice vystudovala Střední elektrotechnickou průmyslovou školu v Chomutově

• v roce 1968 dostala rodina devizový příslib a vyjela do Dánska, poprvé se zamýšlela nad emigrací

• během invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa chodil otec otáčet směrové cedule

• pamětnice se se svými kamarády zapojila do záškodnických akcí, malovali protiokupační plakáty a v noci je vylepovali

• v den svých osmnáctých narozenin chtěla vstoupit do komunistické strany, otec jí to však zakázal

• v roce 1970 se vdala za prvního muže Borise, s ním má syna Marka

• v roce 1975 se vdala podruhé, z druhého manželství má dceru Vlaďku

• v roce 1977 odletěla s druhým manželem pracovně do SSSR na stavbu plynovodu Sojuz, začínajícího v Orenburgu

• dva roky pracovali jako zaměstnanci podniku ČKD Praha na kompresní stanici Pallasovka u kazašských hranic

• v roce 1979 se manželé vrátili do Chomutova, pak se i s dětmi přestěhovali do Rumburku

• pamětnice pracovala od roku 1982 v nově otevřeném rumburském bazénu jako dispečer provozu

• v roce 1984 se stala ředitelkou všech sportovních zařízení v majetku města Rumburk

• už před rokem 1989 se živě zajímala o politiku, byla poslankyní národního výboru

• po roce 1989 byla zastupitelkou města, lídrem hnutí Město lidem a jedno volební období i radní města

• po odchodu do důchodu neztratila o dění v Rumburku zájem, často se do něj zapojovala

• od roku 2022 působila jako koordinátorka pro uprchlíky na rumburské ubytovně V Podhájí

• v roce 2023 žila v Rumburku

V době hlubokého socialismu létala Bronislava Nedvědová s manželem speciálním letadlem do Sovětského svazu, kde  poznala příkré kontrasty mezi obrazem dokonalé země, který předkládala komunistická propaganda, a neveselou skutečností. Viděla, jak ženy dělají otrockou práci a muži se flákají. Šokovala ji otřesná hygiena a další zoufalé zázemí pro obyvatele na novém sídlišti.

Dostala se až k hranicím Ruska s Kazachstánem, kde dva roky pracovali společně s dalšími dělníky z Československa, Japonska nebo Itálie na výstavbě plynovodu Sojuz. Začínal v Orenburgu a z cest a pobytu na kompresní stanici Pallasovka má nádherné vzpomínky.  „Byly to pro mě dva roky prázdnin. V Sovětském svazu jsem zažila neuvěřitelné věci, je to divoká země plná paradoxů. Stálo tam třeba moderní sídliště, kde nebyla voda ani kanalizace. Všichni chodili pro vodu k pumpě uprostřed paneláků. O pár metrů dál byly hromadné latríny a nikomu to nevadilo,“ začíná s vyprávěním pamětnice.

Cestování ji vlastně provázelo už od útlého mládí, kdy se s rodinou přesunovala napříč Československem. Pochází z Brna, pár let bydlela v České Lípě, odkud se však s rodiči kvůli obrovské tragédii přestěhovala dál na západ, do severočeské Kadaně.

Naši mě chodili kontrolovat i na čaje

Narodila se 27. srpna 1950 v Brně jako Bronislava Vosmanská. „Brno miluju, nedám na něj dopustit. Když mi byl rok, nechali se naši zlákat nabídkou mých prarodičů z tatínkovy strany, kteří se v rámci osidlování pohraničí odstěhovali do České Lípy,“ vysvětluje pamětnice. „Všeho se vzdali a odjeli do České Lípy. V Brně měli byt a tatínek dělal redaktora v tamních novinách.“

V České Lípě bydlela rodina Vosmanských do roku 1964, kdy se v jejich bytě odehrála obrovská tragédie. „Moje starší sestra Dana měla před maturitou na strojní průmyslovce, už měla napsané písemné práce,“ povzdychne si pamětnice. „Koupala se a zhasnul plamínek v plynové karmě, přišla o vědomí a utopila se ve vaně. Naši její smrt psychicky nezvládali, plakali a nechtěli zůstat v bytě, který jim tragickou událost připomínal. Tak jsme se odstěhovali do Kadaně. Já jsem byla puberťák a trápila jsem se, že měli rodiče raději moji sestru, tenkrát jsem to vůbec nechápala,“ dodává pamětnice s tím, že žal rodičů pochopila, až když měla vlastní děti.  

Rodina bydlela v podnikovém bytě v jednom z výškových kadaňských paneláků, rodiče začali pracovat na výstavbě elektrárny Tušimice. „V tu dobu se do Kadaně kvůli stavbě elektrárny a za možností podnikového bydlení sjížděli lidé z celé republiky. Jejich děti byly docela drzé a dosti zkušené, kouřily, to já bych si nedovolila.“

Na svá školní léta vzpomíná pamětnice s úsměvem. „Po základní škole, kde jsem prospívala se samými jedničkami a skoro vždy s dvojkou z chování, jsem nastoupila na elektrotechnickou průmyslovou školu do Chomutova,“ usmívá se a naznačuje, že byla tak trochu živel. „Když rodiče přicházeli domů z třídních schůzek, vždycky jsem brunátnému tatínkovi vysvětlila, že může být rád, že mám dvojku z mravů za neustálé vyrušování, než kdybych třeba kradla,“ poznamenává se smíchem.

Bronislava byla sice neposedná, byla ale také chytrá a velice akční. „Chodila jsem do pěveckého souboru a tanečního souboru v krojích. Účastnili jsme se soutěže tvořivosti mládeže v padesátých letech, probojovali jsme se vždy do celostátního kola. Jezdili jsme například po soutěžích v Praze i Brně,“ prozrazuje pamětnice. Chodila i do Pionýra, jak si to doba žádala. „Tenkrát to pro nás byla čest, byla to doba, kdy se chodilo s pionýrským šátkem i do školy. Já jsem byla také předsedkyní třídy, a tak jsem ráno trávila tím, abych si řádně vyžehlila tenkrát ještě plátěný pionýrský šátek. Muselo to být top.“

Rodiče se o pamětnici po smrti její sestry velice báli. „V Kadani jsme se chodili bavit na odpolední čaje, i tam mě naši přišli kontrolovat, jestli mi někdo neubližuje,“ říká. Za starostlivé rodiče se tenkrát styděla. „Báli se o mě. Když sestra zemřela, upnuli se na mě,“ vysvětluje Bronislava Nedvědová.

Jestli vstoupíš do strany, nesmíš přes můj práh!

Rodina Vosmanských si v Kadani žila za socialismu celkem spokojeným životem. „Měli jsme auto, občas jsme jezdili na dovolené do Maďarska nebo do Bulharska. V roce 1968 jsme dostali devizový příslib a vyrazili jsme do Dánska. Bylo to v době Pražského jara, všechno se uvolnilo a my jsme mohli vyjet. Všechno vypadalo ideálně,“ vzpomíná pamětnice na začátek pro Československo osudového roku 1968.

„Seznámili jsme se tam s jednou mladou dívčinou, která v Kadani studovala zemědělskou školu a přemlouvala nás, ať v Dánsku zůstaneme. Ale tatínek jí říkal, že ne, že u nás je to teď dobrý, Dubček a všechno. Můj otec byl nadšený, jak to bude v Československu všechno klapat, a tak jsme se vrátili. Přijeli jsme v neděli z dovolené a v úterý 21. srpna k nám přišli Rusáci,“ vzpomíná Bronislava Nedvědová na dobu okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. 

„Ještě týden po okupaci se konaly různé besedy, u nás v Kadani v Kulturním domě byl pan Vaculík. Komunisti totiž potřebovali, aby strana posílila. Přišla jsem domů z debaty celá nadšená a rozhodnutá, že v den svých osmnáctých narozenin vstoupím do strany a podpořím tím tehdejší vedení pánů Dubčeka, Smrkovského, Císaře a dalších představitelů Pražského jara,“ vypráví pamětnice a vzpomíná na tatínkovu prudkou reakci na dceřino naivní sdělení. „Řekl mi: ‚Opovaž se! Jestli to uděláš, tak mi nesmíš přes práh!‘“ říká Bronislava Nedvědová a jedním dechem dodává, že ji tehdy tatínek  zachránil od hodně velkého průšvihu.

Znamení ze záhrobí nám zabránilo v emigraci

Ještě v říjnu roku 1968 bylo podle Bronislavy Nedvědové možné beztrestně překročit hranice Československa a emigrovat. „Hodně našich známých z Chomutova odešlo do zahraničí. I moji rodiče se rozhodli odejít,“ vypráví pamětnice a vzpomíná na tíživou atmosféru, kterou s sebou vojska Varšavské smlouvy do republiky přivezla.

„Byl to pro všechny obrovský šok a zklamání, a tak jsme se rozhodli, že odjedeme. Šli jsme se na hřbitov rozloučit s Danou. Tam byla ulomená dvířka od schránky na urnu a moje maminka to pokládala za znamení, abychom nikam nejezdili,“ vzpomíná. Ona sama se myšlence na emigraci nijak nebránila. Celá rodina už měla sbaleno. Po návštěvě hřbitova se ale rodiče rozhodli v Československu zůstat.

Od rozvodu nás odrazovali ve smírčí kanceláři 

Bronislava Nedvědová se velmi brzy vdala. „Bylo mi dvacet let a vzala jsem si svého spolužáka Borise. Narodil se nám syn Marek. Byli jsme mladí, měli jsme svoji partu. Bavili jsme se a chodili tancovat,“ popisuje pamětnice začátek života v manželství. „Dostali jsme podnikový byt v Chomutově od podniku Doly Nástup Tušimice a ze mě se stala žena v domácnosti. Oba jsme se ale chtěli bavit, byli jsme prostě moc mladí a vztah začal brzy skřípat. Poprvé jsme o rozvod zažádali po dvou letech od svatby. Pozvali si nás nejdříve do smírčí kanceláře, kde nás přemlouvali, ať si to rozmyslíme. My jsme ale na rozvodu trvali, a tak nás pozvali k soudu,“ vypráví pamětnice a pobaveně vzpomíná, co následovalo. „K soudu si pozvali naše rodiče, kteří říkali, že je u nás všechno v pořádku, a tak nás kvůli mladické nerozvážnosti poprvé nerozvedli.“

Manželství ale přes veškerou snahu rodičů mladým lidem nevydrželo. „V roce 1975 jsem potkala svého druhého muže, a když jsme se brali, už jsem čekala dceru,“ svěřuje se Bronislava Nedvědová. S manželem bydleli v Chomutově, starali se o děti a jezdili na výlety po okolí.

„Tenkrát děsně frčela kanasta, tak jsme se sousedy hráli karty, chodili se koupat na Kamencové jezero nebo jezdili stanovat na Nechranickou přehradu,“ vypráví Bronislava Nedvědová. Auto na výlety si mladí půjčovali většinou od rodičů, toužili ale po vlastním voze. „V roce 1977 jsme se rozhodli, že odjedeme do Sovětského svazu pracovat na výstavbě plynovodu Orenburg,“ začíná Bronislava Nedvědová s vyprávěním o dvouletém dobrodružství, do něhož se s manželem pustila.

Osm kilometrů široká řeka Volha mě rozplakala

Mladí manželé se dohodli s maminkou pamětnice, že se přistěhuje k nim do chomutovského bytu a postará se během jejich pobytu v Sovětském svazu o jejich dvě děti. Syn Marek ten rok nastoupil do první třídy. „Odlétali jsme v prosinci, letěli jsme speciálem, který přepravoval montéry pracující na Orenburgu. S dětmi jsme si udělali předčasné Vánoce a odjeli jsme.“

Manželé působili na kompresní stanici Pallasovka u kazašských hranic. „Když jsem poprvé viděla řeku Volhu, tak jsem se rozplakala. Tak ohromnou řeku jsem v životě neviděla, v místě, kde jsme ji překonávali přívozem, byla asi osm kilometrů široká. Dalších sto kilometrů jsme pak museli stepí do  gorodku, kde byla základna pro zhruba tři sta montérů,“ popisuje pamětnice cestu. „Muž tam dělal vedoucího montérů od ČKD a já jsem pracovala v kanceláři, vyplňovala jsem stazky a dělala výplaty.“

Kompresní stanice byla od městečka Pallasovka, kde byli montéři ubytovaní, vzdálená asi pět kilometrů. „Jezdili jsme tam autobusem podél trati, všude byla rovina. Na trati pracovaly ženy. Bylo jich tam asi deset a zatloukaly šrouby do pražců. S nimi byl jeden chlap, stál a koukal, jestli nejede vlak,“ vypráví pamětnice a dodává, že v Sovětském svazu viděla za celou dobu svého pobytu těžce pracovat většinou jenom ženy.

„Ve Volgogradu jsme měli ředitelství tranzitu, a když jsme jezdili domů, přespávali jsme tam. Naproti budově ředitelství se stavěly paneláky. V té době ještě v Sovětském svazu asi neměli kolečka, jen takové necky, co se na obou stranách nosily v rukou. Po lešení je tahaly nahoru a dolů jenom ženy,“ dodává pamětnice.

Na hromadných latrínách si člověk povídal se sousedy

Pallasovka měla téměř třicet tisíc obyvatel. „Byla to ale vesnice, neměli ani silnice, jen prašné cesty. Skamarádili jsme se tam s ředitelkou tamního kulturního domu a ta nás pozvala k sobě domů. Žila na moderním sídlišti z bílých cihel, asi třípatrové budovy to byly. A když jsme u ní byli, potřebovala jsem na toaletu. Zavedla mě do místnosti, kde stála záchodová místa, ale i kbelík!“ vypráví Bronislava Nedvědová.

„Měli sídliště bez zavedené vody a kanalizace. Měli toalety i koupelny, ale nepoužívali je. Uprostřed domů byla studna, tam se chodilo pro vodu do džberů. Asi deset metrů od ní stály společné latríny. Nebyly zakryté úplně celé, a při sezení si tak člověk mohl povídat se sousedem,“ vypráví pamětnice. Pro ni jako pro Čechoslovačku zvyklou na komfort paneláku s teplou vodou a splachovacím záchodem bylo sovětské sídliště zpočátku šok. „U nás už by se udělala nějaká socialistická brigáda, zavedla by se na sídliště voda a vykopal odpad. Jim to tam bylo jedno, prostě tak žili a vůbec to neřešili.“

U Kazachů bylo ctí dostat beraní oko k snědku

Bronislava Nedvědová vzpomíná na dobu strávenou v Sovětském svazu jako na dva roky prázdnin, během kterých zažila nádherné věci. „Kazaši a Rusové se neměli rádi, s námi se ale Kazaši přátelili. Za basu piv nám půjčili dva koně a mohli jsme jet do stepi. Potkala jsem také velbloudy. Byly tam obrovské mrazy, všude stáli velbloudi a okusovali výhonky, které čouhaly ze zmrzlé země,“ vypráví a vzpomíná, jak se ráda účastnila hostin v kazašských domech.

„Byli velmi pohostinní, uprostřed domu byl vikslajvantový ubrus a na něm byla hostina se vším možným. Uprostřed stála mísa se skopovým masem. Můj muž byl opatrný, nic moc si nevzal. Já jsem ale jedla ráda, nebála jsem se ničeho. Všechno, co jsme snědli, jsme stejně dezinfikovali vodkou,“ vzpomíná pamětnice na samohonku, která se vyráběla ze všeho, co se dalo vypálit. „Velkou ctí bylo dostat k jídlu beraní oko. Jednou ho dostal k jídlu šéf nějaké samosprávy. A velkou urážkou by bylo odmítnout. Naštěstí si nás tolik nevážili, aby nám beraní oko k snědku nabídli,“ otřásá se Bronislava Nedvědová při vzpomínce na vyhlášenou kazašskou lahůdku.  

Nesměli jsme mluvit o tom, co jsme v Sovětském svazu viděli

V Pallasovce bydleli skoro samí Češi. „Ostraváci měli na starosti zednické práce na kompresní stanici, ČKD technologii a ZPA elektroniku,“ vysvětluje Bronislava Nedvědová. „Bylo tam taky šest Italů a tři Japonci, jejich firmy dodávaly technologii pro výstavbu,“ vysvětluje a vzpomíná, že fungovala jako neoficiální překladatelka. „Většinou volali mě, abych překládala, i přesto, že jsme tam měli oficiální překladatelku. Neumím ani italsky, ani japonsky. Jen rukama, nohama. To všechny bavilo, a tak jsem se toho vždycky zhostila.“

Jednou za tři měsíce měli manželé nárok na dovolenou a letenku domů. Zpátky do Sovětského svazu vozila Bronislava Nedvědová různé oblečení, všechno tam šlo na dračku. „Do Československa jsme zase z Ruska přivezli mikrovlnnou troubu, foťák a další věci, které u nás zatím nikdo pořádně neviděl,“ dodává a vysvětluje, že lidé u kazašských hranic se na Čechoslováky dívali jako na exoty ze Západu. Po odjezdu ze Sovětského svazu museli manželé podepsat, že nebudou nikde vyprávět nic o tom, co tam viděli a zažili. „Asi abychom neprozradili, jak se tam dělá vpravo a vlevo v bok,“ směje se pamětnice.

Čeští pracovníci brali výplatu v bonech. „Za jeden rubl bylo šest bonů, šedesát procent z výplaty nám převáděli na tuzexové konto, dostávali jsme i diety,“ vysvětluje pamětnice. Když se manželé v roce 1979 ze zahraniční pracovní mise vrátili, koupili si vysněné auto, východoněmeckého wartburga. „Chtěli jsme taky větší byt, na nově postavené sídliště Březenecká v Chomutově se nám ale moc nechtělo. Pak manželovi zemřel v Rumburku tatínek. Měl tam vilu, a tak jsme se stěhovali do Šluknovského výběžku.“

Do strany nevstoupím, to raději odejdu z práce

Bronislava Nedvědová vystřídala pár pracovních míst a v roce 1982 zakotvila jako dispečerka ve zrovna dostavěném městském bazénu v Rumburku. „Postupem času, zhruba po dvou letech, jsem se stala ředitelkou všech sportovních městských zařízení.“

V Rumburku čelila pamětnice i několika výzvám ke vstupu do komunistické strany. „Můj šéf za mnou dvakrát přišel, že by bylo dobré, abych tam vstoupila. Poprvé jsem mu řekla, že ne, ať s tím nepočítá. Podruhé si mě do kanceláře pozval asi za rok od prvního rozhovoru. Řekla jsem mu, že bych nemohla překročit otcův práh, a jestli na tom bude trvat, tak jsem rozhodnutá z práce odejít,“ vypráví Bronislava Nedvědová, jak se vyhnula členství v KSČ. „Tatínek byl na komunisty úplně vysazený. V padesátých letech, když zemřel Klement Gottwald, tak ještě v České Lípě v Tatrovce na dílně jeho úmrtí probírali v rádiu. Tatínek měl nějaký komentář, že je to vlastně dobře a ať už toho nechají. Vyvedli ho okamžitě z fabriky a už se nesměl vrátit ani pro své věci. Hádám, že tehdy začala jeho antipatie k celému režimu,“ myslí si pamětnice.

Ona sama se musela jakožto ředitelka městské organizace účastnit politického školení vedoucích pracovníků. „Já jsem z toho vždycky udělala komedii. Vzala jsem si třeba aktovku od dětí, tam jsem si dala svačinu, sešit a tužku. A v učebně jsem všechno vytáhla na lavici a všichni z toho měli legraci,“ dodává Bronislava Nedvědová s tím, že ze školení samotného si vlastně nic nepamatuje, protože ji nezajímalo.

V roce 1989 jsem zažila politickou i osobní revoluci

Bronislava Nedvědová se začala zapojovat do veřejného politického života ještě před rokem 1989. „Byla jsem v Rumburku poslankyní městského národního výboru. Během sametové revoluce jsem pak ve městě organizovala stávku,“ vzpomíná pamětnice. „Ta doba pro mě znamenala obrovský zvrat i v osobní rovině. Zatímco já jsem v Rumburku dělala revoluci, manžel dělal revoluci v našem rodinném životě. A rozváděla jsem se podruhé.“

Bronislavu Nedvědovou vždycky bavila komunální politika. „Kandidovala jsem za hnutí Město lidem, působila jsem i na pozici radní. Většinou jsme ale byli v opozici,“ vysvětluje pamětnice, která se jen pár dnů před natáčením, v březnu roku 2023, vzdala své dlouholeté předsednické funkce v hnutí.

Nikdy jsem si nemyslela, že zažiju válku

Od roku 2022 působila Bronislava Nedvědová jako koordinátorka na ubytovně pro ukrajinské uprchlíky v Rumburku. „Máme tam skoro tři sta uprchlíků, většinou ženy s dětmi,“ popisuje pamětnice v březnu 2023 obsazení ubytovny V Podhájí a do očí se jí derou slzy. „Oni nechtějí moc vyprávět, ale něco z nich občas vypadne. Je to strašné, nikdy bych to nechtěla zažít. Pomáhám jim, jak se dá. Zařizuji jim lékařské prohlídky, sháním práci, školky, školy. Nemají to lehké. Třeba žena, která byla na Ukrajině doktorkou, u nás teď pracuje jako pomocná síla v kuchyni,“ povzdychne si pamětnice.

Ráda vzpomíná na vlnu solidarity, která se v Rumburku zvedla po začátku války na Ukrajině. „Lidi byli úžasní, dokonce nám potřebné věci vozili přímo na ubytovnu. Taky firmy darovaly, co mohly, bylo to obrovské. I město nám vycházelo ohromně vstříc. Teď vlna solidarity trochu opadla, ale stále nám hodně lidí nosí různé věci, od potravin po vybavení domácnosti.“

Bronislava Nedvědová i v důchodu velice bedlivě sleduje politiku, jak tu komunální, tak celostátní. Kde je ve městě potřeba, pomůže. Dochází denně na ubytovnu a snaží se uprchlíkům ulehčit pobyt v České republice. „Nelhat a nekrást!“ takové je její motto, kterým se celý život řídí.