Marie Nedvědová

„Jak jste vnímala to, že Václav Havel v březnu roku 1990 při návštěvě Německa v Berlíně poprosil sudetské Němce o odpuštění za to, co zlého se jim stalo ze strany Čechů?" - "Já jsem to vnímala celkem dobře, ale spousta lidí jim měla za zlé, co tady provedli. Já jsem tu dobu nezažila. Věděla jsem, že je odsunuli a byli to dobří lidi a museli jít pryč a nechat všecko obydlí. Dovedla jsem si představit, kdyby mě takhle někdo vyhnal. Po téhle stránce jsem to vnímala. Ostatní třeba říkali: 'No víš, co se tady navyváděli? Chodili tu v bílých punčochách...' Ale já jsem viděla i to, co všechno se zničilo, když museli takto odejít." [Bílé punčochy byly symbol stoupenců Konrada Henleina, zakladatele Sudetoněmecké strany.]

"Také se spřátelili, samozřejmě. Už tam nějakou dobu žili, všichni nebyli jenom špatní. Někteří se chovali slušně a někteří špatně. My jsme šli s bratrem domů a najednou se za mnou zapíchly vidle. Když jste od nich něco nevzal, nekoupil a chtěli alkohol, byli zlí. Měli jsme strach.“

„Když docházelo ke rvačkám v hospodě, kdo to řešil? Volala se Veřejná bezpečnost [státní policie], nebo nějaká ruská vojenská policie?" - "No, vlastně přijely obě. A to byly velké rvačky. Anebo nepřijel nikdo. A někdy si Sověti zavolali o pomoc, a ne malou. Další vojáky. To důstojníci si zavolali vojáky. A vyskákalo jich celé auto. Chlapi, můj manžel taky, museli utíkat. Nejdřív se porvali, pak museli utíkat." - "Nikdy nikdo neskončil v nemocnici?" - "Co já vím, tak ne. Nikdy to nikdo nikde nehlásil. Neměli je tu rádi, tak se rvali. Jen se špatně podívali jeden na druhého, a už to bylo. Oni by se pak Rusové roztahovali, i v té hospodě. A měli nám za zlé, že se jim říkalo, že jsou okupanti. Oni to někteří nechápali, když se jim řeklo, že jsou okupanti.“

"Rusové chodili do hospody, a tam byly potom rvačky. Chtěli i ženy, hlavně díky tomu byly konflikty. Napili se, pili ty své velké sklenice vodky. Takže potom byla vždycky rvačka, vždycky." - "Jak tomu mám rozumět, chtěli ženy? Chtěli je znásilnit?" - "Mužským se to nelíbilo, že koukali po ženách. My jsme třeba chodily cvičit aerobic do sálu v hospodě. Koukali po nás. Měly jsme strach, byli tam gazíkem. Vyšly jsme ven. Říkala jsem: 'Holky, tady něco nehraje, musíme utéct.' Rozeběhly jsme se, a to byly závody! Zaběhly jsme domů a oni kroužili gazíkem okolo. Věděly jsme, že by bylo zle.“

„A jaké to bylo? Měli jste možnost tam chodit dál po roce 1972? Červenec - srpen jste se stěhovali. Chodili jste se dívat do Jezové?" - "No ano, jeli jsme tam. Slyšeli jsme, že se nám to tam začíná bourat a že tam lidi jezdí pro materiál, jak pro tašky, tak pro cihly. Tak jsme tam jeli taky se sestrou a tatínkem. Chtěli zrovna strhnout stodolu. Tatínek si před ni stoupnul, rozpažené ruce, a že to nedovolí. Oni na něj Sověti mířili samopalem." - "Jak se domluvili?" - "My jsme tatínka se sestrou odtáhly, tak to skončilo. Stejně ji strhli.“