The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Nedvědová (* 1960)

• narozena 6. března 1960 v zaniklé obci Jezová, vojenském výcvikovém prostoru Československé lidové armády (ČSLA) Ralsko

• druhá nejstarší ze sedmi dětí česko-německé rodiny Riegelů

• 1968 příchod sovětské armády, odchod ČSLA, postupné zabírání pozemků a budov rodiny, soužití s ruskými vojáky, strach a změny

• roku 1972 se rodina musela přestěhovat do Dolní Krupé

• zbourání rodinného statku ruskými vojsky, soužití a střety s ruskými vojáky

• během 80. let návštěvy příbuzných z Německa

• 1980 manželství, o dva roky později narození syna Lukáše

• 1988 narození dcery Denisy

• 1991 odchod sovětské armády z Dolní Krupé

• pátrala po historii obce a odsunutých sousedů

• v roce 2021 žila v Dolní Krupé

Marie Nedvědová, rozená Riegelová, se narodila v česko-německé rodině v Jezové. Dětství strávila na samotě v místech, odkud pár let před jejím příchodem na svět zmizeli příbuzní a všichni sousedé, celé domy, statky, hájovny, mlýny, samoty, vesnice.

Místo, do kterého se Marie narodila, byly ruiny původních stavení a okolo hluboké lesy. Znala jména a věděla, kdo kde bydlel. „Představovala jsem si, jak tam bydleli, a i jsem se s nimi ztotožňovala. Dělala jsem sourozencům hostinu. Udělala jsem chleba se sádlem, nakrájela ho na ovečky a ty jsem pojmenovala jmény těch, kdo tam bydleli,“ popisuje svou oblíbenou hru Marie Nedvědová. Na zmizelé sousedy myslí celý život. Léta pátrá po jejich osudech a historii Jezové a okolí.

Po odsunu sudetských Němců po válce se Jezová změnila ve vojenský výcvikový prostor Ralsko. Vystěhovat se museli všichni, jejich domy Československá lidová armáda (ČSLA) zbourala. Mohla zůstat pouze rodina Františka Riegela, zaměstnance Vojenských lesů a statků. Soužití s vojáky ČSLA Marie vnímala jako příjemné. „Naši vojáci tam měli stanový tábor, chodila jsem přes něj do školy. Dávali mi vojenské jídlo, měli cvičiště, kam jsme mohli chodit cvičit. Měli divadlo, chodili jsme k nim na divadlo,“ líčí sousedské vztahy pamětnice.

Změna nastala v srpnu 1968, kdy se Ralsko, vzápětí po invazi vojsk Varšavské smlouvy, stalo působištěm sovětské armády. Z vojáků šel strach, přírodu devastovali. V roce 1972 se museli Riegelovi vystěhovat do pár kilometrů vzdálené Dolní Krupé. Jejich statek čekal stejný osud jako ostatní domy. „Chtěli zrovna strhnout stodolu. Tatínek si před ni stoupnul, rozpažené ruce, a že to nedovolí. Sověti na něj mířili samopalem,“ vybavuje si návštěvu Jezové po vystěhování Marie Nedvědová. Sametovou revoluci v Dolní Krupé nadšeně vítali všichni, jejich hlavním motivem byla touha po odsunu sovětských vojsk.

 

Znala jsem jména všech, kteří se museli vystěhovat

V Jezové uprostřed lesů, kde se Marie Nedvědová, tehdy Riegelová, 6. března 1960 narodila, nebydlel kromě jejich rodiny vůbec nikdo. Stál tu už jen jejich statek. Zaniklá obec Jezová leží v Sudetech, v dnes už bývalém vojenském újezdě Ralsko.

O jeho vzniku rozhodla vláda v říjnu 1946. Během roku 1947 se museli všichni obyvatelé odstěhovat. Některé vesnice byly srovnány se zemí, jiné využila armáda pro své účely. V roce 1950 vláda území zvětšila na konečných 250 km čtverečných. Československá armáda v prostoru postavila různá zařízení pro výcvik vojsk: tankodromy, hluboké brody a tankové střelnice Židlov a Bělá. Dále také výzkumný polygon pro testování různých druhů munice, muniční sklady, garáže pro tahače jaderných hlavic a přísně tajné sklady jaderných hlavic. Paradoxně se Riegelovi mohli v tomto prostoru pohybovat naprosto volně, nepotřebovali žádné propustky. Vojáci se ke všem chovali velice přátelsky.

Německý dědeček Riegel zemřel už před válkou, proto rodina nebyla odsunuta. Otcovi strýcové, tety, bratranci a sestřenice ano. Téma odsunu bylo u Riegelů tabu. Když se někdy o něm otec František Riegel bavil se svojí matkou Annou Riegelovou, mluvili německy. Babička Anna bydlela s rodinou. Marie se od otce o odsunu příbuzných a přátel nedozvěděla nic ani v dospělosti. „U nás se nikdy o tom nemluvilo, myslím, že to bylo hodně citlivé pro tatínka,“ podotýká Marie Nedvědová

Marii, druhou nejstarší ze sedmi dětí, zmizelí sousedé velmi zajímali. Znala od otce a babičky jména všech a věděla, které ruiny jsou zbytky jejich domovů. Myslela na ně a představovala si, jak v nich žili. Vymýšlela si různé hry, ve kterých jejich jména používala. Myslela na ně často, to jí zůstalo.

Ačkoli byli v Jezové jediná rodina, Marie tam žila moc ráda. Měla pocit, že je všechno jejich. „Měli jsme velká pole, pole heřmánku a zahrady. Ovocné stromy, sad, spoustu drůbeže, zvířat. Všechno se točilo okolo práce a starostí o dům,“ popisuje pamětnice. Otec těžil dřevo v lesích, když přijel domů, pracoval na statku. Měli 10 ha polí a množství dobytka. Kromě mouky a chleba dvakrát týdně nekupovali nic, na statku se uživili. Místo cukru používali sirup z cukrové řepy, který si sami vyráběli. Všechny práce zastala rodina. „Udělal jsem si děti, aby mohly pracovat,“ říkal s oblibou František Riegel.

 

O sourozence jsem se starala ráda

Marie byla spíš samotářka, vrstevníci jí nechyběli. Odmalička pracovala v hospodářství a starala se o mladší sourozence. Dělala to ráda. Chodili do lesa sbírat lesní plody, jezdili pro vodu k prameni Vejčina, poměrně daleko do vojenského prostoru. Doma vodu neměli.

Tajně si chodili hrát do nedaleké kapličky. Babička jim zakázala do ní chodit. „Chodili jsme se modlit, říkali jsme: ‘Amen, kočka spadla z kamen.’ Líbilo se nám tam, mohli jsme sedět v kruhu. Na Jezové byly velké bouřky. Jako rodina jsme byli připravení schovat se do kapličky, kdyby blesk zapálil dům,“ vysvětluje Marie Nedvědová

Nerada měla jen ranní výpravy do školy. Ponejprv chodili pěšky, nebo jezdili na kole do školy v Dolní Krupé, ale už do páté třídy jezdila Marie do Mnichova Hradiště. Nesměli zmeškat autobus, na který chodili tři kilometry. Když ujel, zůstali doma, žádný další nejel.

Po základní škole se Marie vyučila jako prodavačka potravin v Mladé Boleslavi. Prodává ráda celý život.

 

Do kostela chodím od dětství

Riegelovi se hlásili k římsko-katolické církvi, Marie chodila na faru s dětmi na náboženství. V neděli, což byl jediný den, kdy bylo k jídlu maso, šla celá rodina na mši do kostela sv. Václava do Dolní Krupé. „Byl to takový svátek. Hezky jsme se oblékli, sešli jsme se tam i s babičkou a dědečkem z Horní Rokyté. Pak jsme se třeba fotili před farou a pak se šlo do hospody,“ ilustruje církevní život pamětnice. Marii se líbila sváteční atmosféra a společenská sešlost.

Sousedské vztahy jí přišly srdečné, většina lidí pracovala v lese. „V těch dvojdomcích se lidi dost střídali, nevydrželi déle než dva tři roky pracovat v lesích,“ přibližuje 60. léta Marie Nedvědová. Do kostela chodí pořád, ráda tam zpívá, má pocit očištění. Mladší sourozenci přestali kostel navštěvovat, jakmile to šlo, nic jim to neříkalo a smáli se jim spolužáci.

 

Na Velikonoce jsme dělali hnízdečka, o Vánocích jsme jedli luštěniny

U Riegelů dostávaly děti koledu do hnízdeček, která si samy dělaly u plotu. Každý řekl koledu a mohl si do svého hnízdečka pro dobroty. Koledovat chodily do Dolní Krupé. Na Štědrý den u stolu kolovaly nejrůznější druhy luštěnin, čočka, hrách, kroupy. Kapr se servíroval, až když se všechno snědlo.

 

Německy se mluvilo, jen když přijeli příbuzní

Němečtí příbuzní přijížděli na návštěvy. Tehdy se mluvilo u Riegelů německy. Otcovi sourozenci bydleli v Čechách. Odsunutá část rodiny bydlela ve východní i západní části Německa. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy si už do Jezové netroufli. Stýkali se v Bělé pod Bezdězem u otcovy sestry, ale tam jezdil jen František Riegel. „Chtěli přijet, když můj tatínek zemřel v 59 letech. Chtěl přijet jeho bratranec Uwe ze západního Německa. Nepustili ho,“ vybavuje si pamětnice. Marie si pamatuje, jak dvakrát navštívili příbuzné v Německé demokratické republice. Později jezdili příbuzní jen k otcově sestře, tetě Májové, Marie se s nimi už neviděla.

 

Otec byl šťastný, že bude zase svobodně hospodařit

Pražské jaro a uvolnění 60. let Franiška Riegla nadchly, líbilo se mu reformní křídlo Komunistické strany Československa (KSČ), na jaře 1968 tam vstoupil. Především si představoval, jak bude svobodně hospodařit. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy a následné radikální změně ve společnosti neměl odvahu vystoupit. Bál se, co by se stalo s rodinou.

 

Naši brečeli, že bude válka

„Před tím asi den dva si naši šeptali, že bude válka. Jeli nakoupit traktorem, udělali velký nákup, přivezli hodně mouky,“ vzpomíná na dny bezprostředně před invazí vojsk Varšavské smlouvy Marie Nedvědová

Sovětská armáda byla v Jezové hned ráno 21. srpna 1968. Přijeli směrem od Kuřivod a později pokračovali do Dolní Krupé, kde zůstali.

„Vyšli jsme před verandu, stály tam obrněné transportéry s bílým pruhem. My děti jsme nevěděly, kdo to je. Koukali na nás, my koukali na ně. Měli samopaly, mířili na nás. Naši brečeli, že bude válka. Říkala jsem si: ‘Tak to už tu nebudeme sami.’“ Riegelovi své děti první dny zavřeli v domě a nesměly vůbec chodit ven. Všechno obstarával jen otec. Vojáky ČSLA už Marie neviděla a rodiče nic nevysvětlovali.

V té době se ve vojenském újezdu Ralsko pohybovali jen zaměstnanci Vojenských lesů a statků, někteří, podobně jako Riegelovi, bydleli osamoceni v tomto prostoru v Židlově, v Horní Krupé.

 

Rodiče se báli nás pouštět do školy

Deset dní po začátku okupace museli Marie a bratr František do školy. „Nesměla jsem chodit už sama, jen s bratrem,“ upřesňuje náhlé změny ve svém životě pamětnice. Ruské vojáky potkávali po celou cestu. Armáda rozbalila stany, kde vojáci bydleli, a hned začala stavět kasárna z pískovců přímo v Jezové i v Dolní Krupé. Propustky mít Riegelovi nemuseli. „Vojáci se chovali celkem slušně, ale nerozuměli jsme jim a tatínek se jich bál. Bál se o rodinu i o statek,“ přemítá Marie Nedvědová

Krátce po obsazení přišli velitelé armády s vedením vojenských lesů a vojáci zabrali stodolu. Dávali si tam věci na stavbu a hlídal tam jeden voják. „S tím jsme se pak spřátelili, byl to slušný, vzdělaný člověk. Byl z Minsku, pak nám i psal,“ říká pamětnice.

 

Ruští vojáci měli hlad

Bylo od začátku zřejmé, že vojáci moc jídla nedostávají. „Všechno ovoce nám otrhali, ještě zelené, protože měli hlad. Dostávali jen jáhly s nějakou červenou omáčkou.“ O jídelníčku měli později Riegelovi přehled, děti se učily ve škole ruštinu a trochu se domluvily. Vojáci rodině nabídli zbytky jídla pro zvířata. „S bratrem jsme vždycky vzali kárku a jeli jsme pro to. Nechtěli jsme, ale jeli jsme. Tatínek se asi bál odmítnout,“ vybavuje si Marie Nedvědová. Vzpomíná i na to, že vojákovi, který hlídal stodolu, dávali jídlo. Byl také pořád hladový.

 

Popraskaly nám všechny žárovky

Sovětská armáda se krok po kroku přibližovala ke statku. „Když stříleli rakety přes náš dům, popraskaly nám všechny žárovky a slepice lítaly tři metry vysoko. Otřesy byly velké. Měli jsme strach,“ líčí pamětnice

I v blízkosti domu byly zapíchané výstražné cedule oznamující chemické nebezpečí. Do vzducholodi zaparkované kousek za zahradou se chodili vojáci učit, v zimě tam zajížděli na lyžích v bílých oblecích. „Já jsem vzala sourozence a šla jsem s nimi do vzducholodě se také jako učit,“ usmívá se Marie Nedvědová. To se pochopitelně nesmělo.

 

Strach jsme měli pořád

„Tatínek měl obavy pořád.“ Věděl, že rodinu nečeká nic dobrého, že na Jezové dlouho nevydrží. Vojáků přibývalo, pořád stavěli. Marie dospívala, což bylo další nebezpečí. Bratr ji nemohl vždycky doprovázet. Nikdy naštěstí k ničemu nedošlo. Nejnebezpečnější byla auta a tanky, se kterými vojáci najížděli blízko.

Marie vodila své sourozence přes zákazy. Chodili k Lysé hoře, na Vejčinu koupat se do rybníka. Tam běžně jezdili s tatínkem, když jeli pro vodu. Bylo to daleko přes oplocené pole označené výstražnými cedulemi chemického nebezpečí a přes les, kam také nesměli. „Jednou, když stříleli, plazili jsme se, já jsem svoji nejmladší sestru táhla na zádech. Doma jsem samozřejmě dostala výprask,“ vypráví Marie Nedvědová. Sověti pak rybníček vybetonovali a udělali z něj nádrž na vodu.

„Můj bratr jednou šel na houby a dostal se ke skladu munice. Tam ho ohrožovali zbraněmi a přivezli ho jako vetřelce gazíkem domů. Jen zabloudil,“ popisuje další dramatickou příhodu pamětnice

 

Zabrali nám skoro všechno

Zabráním stodoly se leccos Riegelům zkomplikovalo. Měli v ní mlátičku, nářadí, vůz, skladovali v ní seno, řepu a další krmivo pro zvířata.

Sovětská armáda zabírala čím dál větší prostor, zabrala pole i další pozemky bez náhrady. Oplotili je a označili výstražnými cedulemi chemického nebezpečí. Ale ve skutečnosti tam prý měli rakety. Zabrali i pole vojenských lesů, kde se pěstoval oves pro koně na těžbu dřeva. Udělali si na něm zákopy. Riegelovým zůstalo už jen malé políčko.

 

Tatínek se snažil bránit právně

František Riegel se seznámil ve slovenských lázních Rájecké Teplice, kde si léčil ruce po těžké práci v lese, s Igorem Hrašem, právníkem Inženýrských a průmyslových staveb v Praze. Společně sepsali listinu majetku Riegelových, se kterou šel na své ředitelství. Tam se dozvěděl, že může být rád, že v Jezové vůbec bydlí a že se nic nevrací, ani nenahrazuje. Soupis se hodil až po roce 1989, kdy došlo k restitucím. Místo bylo ale v dezolátním stavu, rodina vše později prodala.

 

Z Jezové jsme se museli vystěhovat

Tatínkova předtucha se vyplnila. „Sovětským důstojníkům měly přijet manželky a neměly kde bydlet. Takže my se musíme z našeho domu vystěhovat a k nám manželky nastěhují,“ přibližuje události roku 1972 Marie Nedvědová. Riegelovi se museli během letních prázdnin přestěhovat do přidělené nevelké hájovny v Dolní Krupé, kde platili nájem. Narychlo stavěli stodolu a chlívy, aby se tam všechno vešlo. Alespoň materiál na stavby i práci národní výbor zaplatil.

Do Jezové se jeli podívat, protože slyšeli, že se jejich statek začíná bourat a lidé si tam jezdí pro stavební materiál. Když na místo s otcem a sestrou dorazili, zrovna chtěli strhnout stodolu. Otec ji bránil vlastním tělem a vojáci na něj mířili samopaly. Dcery otce odtáhly a vojáci stodolu strhli. Tento zážitek si František Riegel nesl do konce života.

 

V hospodě byly rvačky pořád

V hospodě v Dolní Krupé se scházeli místní i ruští vojáci. Téměř vždycky došlo ke konfliktům a fyzickému násilí. Místním vojáci vadili, byli okupanti, přijíždělo jich čím dál víc a zabírali čím dál větší území. Důstojníci se chovali povýšeně. Pokud přijela policie, byly dvě - česká Veřejná bezpečnost a vojenská policie sovětské armády.

Rusové pili velké sklenice vodky, koukali po ženách. To místní nesnesli a hned došlo ke rvačce. Nešlo jen o pohledy, jak popisuje Marie Nedvědová: „My jsme třeba chodily cvičit aerobic do sálu v hospodě. Koukali po nás. Měly jsme strach, byli tam gazíkem. Vyšly jsme ven. Říkala jsem: ‘Holky, tady něco nehraje, musíme utéct.’ Rozeběhly jsme se a to byly závody. Zaběhly jsme domů a oni kroužili gazíkem okolo. Věděly jsme, že by bylo zle, kdyby nás chytili.“ Nikdy ale k žádnému znásilnění nedošlo.

Když se prali důstojníci, někdy si zavolali pomoc. Přijelo plné auto vojáků, to potom místní utíkali, byla jich velká přesila. Marie Nedvědová si nevzpomíná, že by kdokoli po potyčce skončil v nemocnici.

„Neměli je rádi, tak se rvali. Jen se špatně podívali jeden na druhého a už to bylo. Rusové by se pak roztahovali i v té hospodě. A vadilo jim, že se jim říkalo okupanti. Oni to někteří nechápali, když se jim řeklo, že jsou okupanti,“ doplňuje pamětnice

 

Místní s vojáky obchodovali

Řadoví vojáci prodávali benzín, naftu a konzervy. Benzín lidé od nich kupovali nejčastěji. Vojáci chtěli peníze na alkohol, nebo chtěli jenom alkohol. „My jsme šli s bratrem domů a najednou se za mnou zapíchly vidle. Když jste od nich něco nevzal, nekoupil a chtěli alkohol, byli zlí. Měli jsme strach,“ dokresluje obchody s vojáky pamětnice. Armáda měla i své kamenné prodejny v Kuřivodech, na Ploučnici, kam chodili místní nakupovat. Dalo se v nich koupit zboží, které nebylo jinde dostupné, oblečení, sklo, porcelán.

S některými vojáky se lidé časem spřátelili. Dokonce došlo i ke sňatkům s důstojníky.

 

Svého muže jsem poznala v restauraci

Vladimír Nedvěd je rodák z Dolní Krupé. Potkali se s Marií při posezení v místní restauraci. Vzali se v roce 1980, o dva roky později se jim narodil syn Lukáš a v roce 1988 dcera Denisa.

 

Sametovou revoluci uvítali v Dolní Krupé všichni

Marie byla s Denisou na mateřské dovolené. V Dolní Krupé a okolí změnu uvítali všichni, hlavním motivem byl odsun sovětské armády. Těšila se, že život bude lepší, že děti se budou mít líp. Z vývoje společnosti je dnes zklamaná. František Riegel z KSČ vystoupil, ale už politikou moc nežil. Díky svým zkušenostem měl obavy, aby se situace zase nezměnila.

 

Rusové konečně odešli

Po roce 1989 se složení armádních důstojníků proměnilo. Přišli noví, kteří sloužili v Afghánistánu. Byli rádi, že jsou v Čechách. Báli se odchodu domů, neměli tam nic. „Kocábovi jsem v tomto směru fandila, byl hnacím motorem odchodu vojáků. Někteří ho vnímali negativně kvůli tomu, že je umělec a kvůli jeho vizáži,“ vybavuje si 90. léta pamětnice. Sovětská armáda v květnu 1991 vojenský újezd Ralsko opustila a následně ho vláda zrušila.

Vyčištění od nevybuchlé munice bylo jedním z největších projektů armády po skončení druhé světové války. Během více než deseti let pracovalo na tomto úkolu řádově několik set lidí denně. Odstraňovali nebezpečnou munici z plochy 8600 ha. Na volných plochách do hloubky 50 cm, v lesním terénu do hloubky 30 cm.

K nejhorší devastaci přírody došlo v prostoru letiště Hradčany, kde se nacházely jedny z největších skladů pohonných hmot a mazadel na českém území. V nevyhovujících nádržích sovětská armáda skladovala přes 37 000 m³ leteckého petroleje, nafty a benzinu, dále oleje, raketové palivo, nemrznoucí směsi a chlorové látky. Následkem toho je silná kontaminace půdy (přes 485 000 m³ ropnými uhlovodíky) a podzemních vod (82 250 m³ ropou a těžkými kovy). Sanace území, která v první fázi spočívala v čerpání a čištění spodní vody, trvala 20 let a stála půl miliardy korun. Ruská strana se na ní nijak nepodílela.

Dalším závažně poškozeným územím bylo šest rozsáhlých střelnic, kde se desetiletí nacházelo množství munice téměř všech druhů a kmeny okolních stromů byly plné železných střepin. Sověti po sobě zanechali velké množství černých skládek. Před jejich odchodem vznikl obrovský požár, vyhořelo přes 200 ha lesa.

 

Polovina obyvatel se o Dolní Krupou nezajímá

V současné době je starostou Dolní Krupé syn pamětnice Lukáš Nedvěd. Snaží se oživit soužití lidí, většina z nich tu nemá kořeny. Podle odhadu Marie Nedvědové o společné dění polovina místních nemá zájem. Sama pamětnice už roky pátrá po lokální historii a po osudech místních sudetských Němců i vystěhovaných sousedů. S některými z nich se setkala a přátelí se s nimi. S omluvou Václava Havla sudetským Němcům v roce 1991 souhlasí.

„Spousta lidí jim měla za zlé, co tady provedli. Já jsem tu dobu nezažila. Věděla jsem, že je odsunuli a byli to dobří lidi a museli jít pryč a nechat tu všechno. Dovedla jsem si představit, kdyby mě takhle někdo vyhnal. Po téhle stránce jsem to vnímala. Ostatní třeba říkali: ‘No víš, co se tady navyváděli? Chodili tu v bílých punčochách...’ Ale já jsem viděla i to, co všechno se zničilo, když museli odejít.“ [Bílé punčochy byly symbol stoupenců Konrada Henleina, zakladatele Sudetoněmecké strany.]

V době natáčení žila pamětnice stále v Dolní Krupé, zajímala se o historii i aktuální dění.