Milada Neklanová

„A současně okamžitě vyslýchali mě v bytě, a to už jsem jako měla věci... jsem věděla už, že Pavel byl zatčenej a že cokoliv s Kruhem a ani skautskýho jsem v bytě neměla, a všechno jsem dala do sklepa a pečlivě uschovala, ale ty estébáci byli dva a hned se ptali po tom sklepě. Byla tam se mnou velice stará, schopná tetička a říkala: ,Prosím vás, co chcete, tady vůbec žádný sklep ty byty nemají.‘ Takže tím mě zachránila, tam by byli asi všelicos našli, hlavně dopisy Pavla třeba tam byly. Ty estébáci byli ale takový podivný, že kontrolovali, jaký jsem si brala prášky, ale byl metronom na klavíru a oni se báli k tomu metronomu, který odměřuje čas, že tam bude něco výbušnýho.“

„Přijdu na obecní úřad a už starosta říká: ,Nó, paní Neklanová, jdete zase volit skauty, že jo?‘ Starosta na vesnici už jako... no, jako já nemlčím, ale ze mě dýchalo v tý škole, i v družině, že na mě se musí dávat pozor, že ve mně zakuklenej ten skauting je, ale to je do kosti, do krve, to je úplně do poslední chvilky života, ti řeknu. Záleží na tom, jak ten skauting do hloubky tě vezme. No, a my jsme byli ty poválečný, kde to bylo s vlastenectvím a ještě s Pavlem Křivským, kde to bylo tak ušlechtile a nádherně. Už to nebyl jenom skauting, ale skauting a další takovýhle krásný cesty, tak já nevím, co bych o tom ještě jako mohla říct, ale pro mě skauting je opravdu věc života.“