Mgr. Monika Němcová MBA

„Já jsem spíš měla strach, že by nám opravdu mohli něco udělat. Protože těch lidí nebylo málo, který třeba zmlátili nebo… Ono se říká, že vlastně ten komunismus, já tomu říkám komunismus, i když to nebyl komunismus de facto. Ono se říkalo, že tady to vlastně bylo mírný, že tady se lidi nezabíjeli a nestříleli. Oni se sice nestříleli, ale oni nebyli úplně mírný, ty estébáci. Mně třeba vyhrožovali, já jsem to i říkala do těch Sto studentských revolucí, já jsem byla mladá tenkrát, jak mne vybrali na tom nádraží. Šest chlapů si tam sedlo kolem mě a řekli, když neřeknu ty jména, se kterými se organizují ty koncerty, kdo přináší to, co přepisujeme, že mě všichni znásilní. Že si ani neumím představit, co se mnou všechno udělají. A já jsem byla šestnáctiletá holka.“ „Byla jste od někoho připravena na to, jak takový výslech může vypadat?“ „Ne. Ne, protože, já si myslím, že na to vás ani nikdo nemůže připravit. To prostě vůbec nechápete, co se děje.“

„Mně tenkrát, mně bylo šestnáct. Chtěla jsem cestovat, nemohli jsme cestovat. Dneska je to úsměvné, ale v obchodě se stála fronta na maso. Maso jste dostala dobrý – svíčkovou, když vám ji někdo nechal pod pultem. Pod pultem je, že si ji nekoupíte normálně, ale musíte uplatit někoho, aby vám nechal svíčkovou. Na pomeranče se stála fronta. Na knížky jsme stáli každý čtvrtek ráno před knihkupectvím frontu, abychom si koupili knížku. Nemohli jsme vůbec nikam vycestovat. A hlavně jsme nemohli číst to, co bychom číst chtěli. Tady byla jednoznačně daná literatura, kterou jste si mohla koupit, půjčit, a víc jste si přečíst nemohla. V novinách bylo jenom to, co se vztahovalo k chvalozpěvům té komunistické strany. Neměla jste vůbec svobodu toho, co si myslet. Myslet jste si mohla, co jste chtěla, ale neměla jste vůbec zdroj k tomu, vytvořit si jiný oficiální světový názor než, že jste tady zavřená v tý krabici a nemůžete vůbec nic. Kromě třeba výjezdní doložky do východního Německa, Rumunska, Bulharska - nedostal každý. Neměli jsme pasy."