The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Svatava Němcová (* 1931)

• narodila se 25. února 1931 v Milevsku

• v roce 1948 absolvovala dvouletou Obchodní akademii dr. Edvarda Beneše v Táboře

• účastnila se XI. všesokolského sletu v Praze v létě 1948

• otec Jindřich Čunát byl v roce 1950 odsouzen za velezradu na 15 let vězení

• v roce 1969 otec rehabilitován

• pamětnice celý život působila v TJ Sokol Milevsko

Na okraji jihočeského Milevska stojí padesát let dům, jehož stavba byla zaplacena mnoha těžkými roky. Tady v únoru 2021, v době nejpřísnějších protiepidemických opatření, oslavila jen se svými nejbližšími Svatava Němcová své devadesáté narozeniny. Narodila se přitom pouhých pár metrů odtud, kde původně stál domek jejích rodičů, který již ustoupil nové výstavbě. Její život byl plný těžkostí a trápení. Dětství prožila za druhé světové války a pár let nato přišlo tatínkovo uvěznění v důsledku vykonstruovaného procesu. To se samozřejmě na dlouhé roky promítlo do života celé rodiny. Navíc se brzy ohlásila vážná nemoc. Byly tu ale také pevné kotvy, které jí pomáhaly jít dál – láska v rodině, víra a v neposlední řadě její sokolská činnost. „Světlem v mém životě byla práce v Sokole,“ říká pamětnice.

Dívka z domu s velkou zahradou

Svatava Němcová se narodila 25. února 1931 v Milevsku, odkud pocházeli oba její rodiče. Rodina jejího otce Jindřicha Čunáta zde měla malé hospodářství. Do jejich života ale zasáhla první světová válka, do které v roce 1915 narukoval tatínek a ještě téhož roku zemřel na tuberkulózu. Tehdy třináctiletý Jindřich se jako nejstarší z dětí ze dne na den stal hlavou rodiny a brzy i jejím živitelem. Vyučil se zahradníkem. Aby se ale mohl ucházet o svoji budoucí ženu, Marii Šimkovou, musel absolvovat kurz pro úředníky nemocenských pojišťoven v Táboře, což mělo skýtat jistotu lepší budoucnosti. Maminčina rodina byla tehdy známá výrobou hliněného nádobí a stála si na tom lépe než ta tatínkova, a musel si ji tedy zasloužit. Nádobí rodiny Šimkových je dnes součástí expozice milevského muzea.

Když se mladým manželům narodila dcera Svatava a o dva roky později syn Jiří, jistě věřili, že je čeká dobrá budoucnost. S touto nadějí si také pořídili domek na splátky. Postupně se ale do jejich života vplížily obavy z války, které si i pamětnice dobře vybavuje. Stejně jako to, jak musel tatínek při mobilizaci roku 1938 narukovat a jak ho doprovázeli do Písku. To už byla školačka. Vzpomíná si i na bombardování milevského nádraží a také, jak se ranění vozili do sokolovny. Dodnes nechápe, proč je za války udal jejich nájemník, když načerno zabili prase. Naštěstí se to vyřešilo vysokou pokutou. V jejích vzpomínkách samozřejmě nechybí ani vítání sovětské armády, s čímž je spojen další silný zážitek. Skupina vojáků si jejich domek na kraji města vybrala jako své útočiště. Se slovy: „Tam je nahoře okno a my tam budeme bydlet,“ si na dva a půl měsíce zabrali část domu pro sebe. Byli hluční a zničili, co se dalo. Maminka měla o čtrnáctiletou Svatavu velké obavy a stále ji zamykala. Jeden z vojáků ji ale ubezpečoval, že se nemusejí bát, a naštěstí měl pravdu, nikomu neublížili.

Když jsme šly kolem Gottwalda, hlava se točila jinam

A opět přišlo krátké období naděje. Svatava nastoupila na dvouletou Obchodní akademii dr. Edvarda Beneše v Táboře. Když ji v roce 1948 končila, už bylo jasné, že život nebude takový, jak doufali. To si ale mladá žena ještě příliš nepřipouštěla. Žila hlavně svojí velkou vášní – Sokolem. Ve čtrnácti letech začala cvičit a od té doby ji tato láska provází celý život. Pomáhala jí překonat těžká životní období, přinesla jí přátelství a nasměrovala ji i život jejích dcer. A tehdy v roce 1948 se jako dorostenka chystala na XI. všesokolský slet. Neznamenalo to jenom nacvičovat sestavu, ale také projít vědomostními prověrkami. Slet byl pro pamětnici celoživotní zážitek vnímaný očima mladé zamilované dívky, protože její první láska tam byla také. Okouzlila ji i Praha. Ale stejně tak si pamatuje, jak před tribunou i ona s kamarádkami otočily hlavu na druhou stranu: „Nejkrásnější vzpomínky mám na průvod, kdy se provolávala sokolská hesla. Když jsme šly kolem Gottwalda, tak se samozřejmě točila hlava jinam.“

Nad rodinou už se ale stahovaly černé mraky. Otec byl vyzván, aby vstoupil do komunistické strany s tím, že se stýká se sedláky z okolí a že by na ně měl mít patřičný vliv. To ale jednoznačně odmítl. V té době také začal uvažovat o odchodu z republiky, blízký příbuzný ho zval k sobě do Mexika. Dcery se začaly učit anglicky u jeptišek, ale maminka nakonec s odjezdem nesouhlasila. To vše nezůstalo v utajení a brzy se to převrátilo v důkaz o podvracení republiky. Svatava vzpomíná, že i doklady o chovu a prodeji slepic se proměnily v usvědčující materiál. A některé „důkazy“ podstrčila sama StB, jak se o mnoho let později od jednoho zúčastněného pamětnice dozvěděla. Otec byl v roce 1950 odsouzen za velezradu k 15 letům vězení a ke ztrátě majetku. Ve vězení v Jáchymově a v Příbrami nakonec strávil devět a půl roku. O svých zážitcích téměř nemluvil. Návštěvy byly povoleny jednou za půl roku pouze dvěma osobám. „Vystoupily jsme s maminkou před věznicí, tam byl tatínek za zamřížovaným okénkem, akorát tak prstem jsme se mohli dotknout.“

Tatínek slíbil, že nám všechno vynahradí

Život na malém městě byl těžký. Do rodinného domu úřady nastěhovaly nájemníky, kteří hlídali „sídlo reakce“. Svatava dostala práci u soustruhu a živila rodinu, protože maminka měla velké zdravotní problémy. Ani lásce tato situace nepřála, byli tací, kteří se s ní rozešli proto, aby si nezkazili život. Nakonec se ale v práci seznámila s hodným mužem, sportovcem, se kterým se v roce 1953 vzali. Za rok se jim narodila dcera Svatava a později Jitka. Po mateřské dovolené se pamětnici podařilo získat místo v účtárně. Otec se po devíti a půl letech vrátil z vězení a snažil se rodině všechno vynahradit, jak jim celé roky sliboval. Usilovně pracoval dvanáct hodin denně jako tesař a zahradník až do svých dvaasedmdesáti let, aby získal nárok na důchod. Roky odpracované ve vězení se totiž do výměru nepočítaly. V červnu se tatínek 1969 dočkal rehabilitace, navrácení majetku a odškodnění. Své dceři Svatavě přispěl na nový dům, který rodina společně postavila na vlastní zahradě.

Tehdy se život zlepšil, ale snadný pořád nebyl. Obě dcery Svatavy Němcové měly problémy dostat se na vysoké školy, ale díky přímluvám nakonec vystudovaly učitelství. Ani se sháněním práce to neměly jednoduché. Na počátku osmdesátých let navíc pamětnice onemocněla rakovinou prsu. Léčení bylo tehdy ještě agresivnější než dnes, jen málo žen ho přežilo. Jí se to podařilo, ale s trvalými následky. Začaly ji trápit velké dechové potíže, a přes podezíravost posudkových komisí nakonec získala invalidní důchod. Manžel jí zařídil maringotku u lesa, kam jezdila na kole a kde čerpala novou energii. Stále se, už jako náčelnice, věnovala sokolské činnosti. I když sokolovna přišla o své sokolské symboly vykreslené malířem Karlem Stehlíkem, tradice cvičení byla v Milevsku stále živá. Cvičitelkami se nakonec staly i dcery pamětnice.

Mějte rádi naši zem

Tatínek se nakonec dožil i sametové revoluce. V rodině zavládla naděje, ale otec již tenkrát viděl věci, které se mu nelíbily: emigrantům nebyl dán dostatečný prostor, aby mohli rozvinout své schopnosti, a hlavně se podle jejích slov prezident Václav Havel nedokázal vypořádat s minulostí. Přesto považuje Svatava Němcová toto období za nejlepší ve svém životě. Dcery mohly začít žít podle svých představ a bratr hospodařil na navrácených polích. Pamětnice se ráda starala o vnoučata i pravnoučata. Když se dnes ohlíží zpět, dává tatínkovi ve všem za pravdu a také vidí řadu problémů. Přesto by mladým lidem vzkázala: „Aby měli tak rádi naši zem, jako ji měl rád můj otec, aby na ni byli pyšní.“ Sama si váží toho, že může prožívat stáří v klidu, kdy je i ve svém věku soběstačná a hlavně jí paměť slouží natolik, že může zaznamenávat vzpomínky sokolské i rodinné. Těší se z lásky svých blízkých a přátel, kteří jí nejen pomohou, ale společně stále sdílejí své životy.