„Od otce jsem se dozvěděl, že když komunisté vyhráli volby v šestačtyřicátém, dostali přes čtyřicet procent a Gottwald řval, že žádné kolchozy nebudou, žádná družstva. No tak otec říkal: ,To je lež, všechno bude podle ruského vzoru, všechno.´ Od něho jsem se to dozvěděl. On se, když zapisoval elektřinu, tak se setkával s různými lidmi, kteří byli v Rusku, kteří byli zajatci nebo byli v legiích, a od těch přebíral informace, od těchto lidí."
„Zatkli mě nějak na podzim, domovní prohlídka a tak dále, tady na vršku, kde byl šéf policie, tam jsme jeli kolem, tak estébáci mi řekli: ,Všechno z kapes ven, všechno´. Tak já jsem to vyndal a měl jsem tam jednu adresu, kterou bych nerad, aby se jim dostala do rukou, nestačil jsem ji zlikvidovat. Zásada byla, a to říkal Petr Uhl: ,Nic nepsat, všecko si pamatovat. ´ A tak teď to tam bylo na stole, pět estébáků tam sedělo a čekali, až přijede vyšetřovatel z Brna, ten měl právo vyslýchat. Krajský. A trvalo to dlouho a teď já ty papíry, byly rozložené všelijaké jízdenky, peníze, tak jsem přemýšlel, jak to zlikvidovat, tak jsem se vymrštil, hrábl po tom a sežral to.“
„Potom jsme natáčeli, jak fronta šla. V Holešově, tam jich bylo nejvíc, tam byly kasárna, to bylo obsazené, ale velitel kasáren nepustil Rusy dovnitř a oni nakonec násilím tam nešli. Potom jsme natáčeli, tak jsme to všechno točili tajně, nějaký důstojník za námi s bambitkou lítal a chtěl nás zastřelit, že to není dovoleno – natáčení.“
„Padlo obvinění pobuřování a tak dále." "Jak jste pobuřoval?" "Pobuřoval jsem tak, že se mi dostal do rukou cyklostyl Hovory s Janem Masarykem, Viktor Fischl to napsal, na způsob Čapkových Hovorů s TGM, takže já jsem několik těch kousků rozmnožil na psacím stroji a dal jsem to svým přátelům, jenže se to dostalo do ruky někomu, komu se to nemělo dostat. Takže mě nějakou dobu sledovali, odposlouchávali mi telefony, které jsem měl, a v září v jedenasedmdesátém roce zazvonili u mých dveří tři pánové, domovní prohlídka... Byl jsem odsouzen za pobuřování, paragraf 100, odseděl jsem si jeden a půl roku tenkrát, jedenáct měsíců ve vazbě v Brně, pak na Borech v Plzni." "Jaké jsou Vaše zkušenosti z kriminálu?" "Po prvních výsleších, to bylo hrozný, nedovedl jsem si představit, že už nikdy nebudu pracovat u televize nebo u filmu, mě to bavilo, trochu jsem tomu propadl, té filmařině. Pomyšlení, že se toho budu muset vzdát, že až se vrátím, zůstane pro mě jen nějaká profese pomocného dělníka, to bylo nepředstavitelný. No ale nakonec jsem se s tím vyrovnal, a potom když jsem šel do výkonu trestu na Borech, tam jsem se sešel s různými politickými vězni.“
„Byli tam lidé různých názorů. Byli tam věřící katolíci, byli tam trockisti jako Petr Uhl, reformní komunisti a potom dost velká skupina z Brna, socialisti. To byl Šilhán, Jaroslav Mezník, Vyroubal, inženýr Pokorný, asi osm nebo deset. To byla ta skupina těch socialistů, kteří chtěli reformovat socialistickou stranu, aby se stala tou národně socialistickou stranou, jakou byla po válce. Protože byly povoleny tenkrát strana lidová, po tom Únoru, a tzv. socialistická strana, ale to byly takové přívěšky komunistické strany, protože musely dělat politiku, jakou si přála komunistická strana. Tak v osmašedesátém roce na jaře to chtěli reformovat, vznikl takový malý akční program, dával to za reformní komunisty v Brně dohromady Jaroslav Šabata a přidali se k němu i tito socialisté. Tak ti byli taky na těch Borech se mnou... byl tam třeba taky generál Prchlík, jeden z mála, který odmítl invazi vojsk, a také nějací vojáci, ale já už si je nepamatuji. Na těch Borech jsme se mohli volně stýkat, na tom určitém oddělení, mohli jsme chodit z cely na celu.“
„To byly různý typy lidí. Tam říkám: ,Prosím tě, co máš za paragraf?‘ A on říká: ,No elpíčko.‘ ,A co to je elpíčko? ,No loupežné přepadení.‘ No a tehdy poprvé jsem slyšel slovo tunel. V tom vězeňském žargonu slovo tunel. A co to je tunel? No podvod. Čili tam byli i tuneláři.“
„Když mě zadrželi, tak řekli: ,Prosím vás, všechny věci, co máte u sebe, tak vyskládáte tady na stůl.‘ Bylo tam pár adres na papírkách, které by nebylo dobré, aby se jich zmocnili. Tak jsme tam čekali asi hodinu, jich bylo asi pět. Tak jsem najednou vyskočil a ten papír spolykal. To jsem se naučil na těch Borech, tam jsme si taky posílali motáky. Oni to nečekali. Tak se na mě vrhli.“
„Neměli mě jak zaměřit, oni mě museli sledovat, ale oni nevěděli, kde druhý den budu, kam pojedu... Když jsem byl v Kostelci, tak pravidelně každý týden přišel estébák za vedoucí a zjišťoval, kdo mě navštívil, měli o mně přehled. Ale tady, jednou jsem byl v Kroměříži, jednou jsem byl ve Zlíně atd., to bylo pro ně velice nešikovný mě takhle sledovat. No a tak někteří z těch horlivých estébáků, kteří mně posílali zprávy, že mluvili s nějakým mým přítelem, přímo za mnou si netroufali, tak vzkazovali: ‚My si na pana Němce počkáme, my až toho budeme mít víc, aspoň na pět šest roků, my ho zmáčkne! No a to se jim v tom osmdesátém pátém, kdy mě zatkli podruhé, podařilo.“
Jaromír Němec se narodil 16. ledna 1935 v dělnické rodině v Babicích (část města Kelč). Jeho otec Josef Němec provozoval hospodu, kterou mu po únoru 1948 znárodnili, a poté se vrátil k práci elektrikáře. Jaromír Němec se vyučil elektromechanikem ve vsetínské zbrojovce. Po vojně u radiomechaniků byl ještě krátce různě zaměstnán, až nakonec zakotvil u gottwaldovských (dnes zlínských) filmových ateliérů, kde pracoval jako zvukař zhruba jedenáct let. Během invaze v roce 1968 spolunatáčel vstup cizích vojsk na naše území. Státní bezpečnost jej vedla v evidenci jako nepřátelskou osobu od roku 1971 – v témže roce byl zatčen za šíření samizdatu a pobuřování, odseděl si celkem rok a půl v Brně a na Borech v Plzni. Poté střídal různá zaměstnání a i nadále se politicky angažoval, podepsal Chartu 77, pomáhal vydávat samizdat (Infoch atd.), rozmnožovat texty a organizovat převoz zakázané literatury přes hranice. V roce 1985 byl opět zatčen, ale po půl roce byl propuštěn. Soud se konal až v roce 1989, kdy vyvázl pouze s podmínkou. Po revoluci se politicky angažoval ve zlínském Občanském fóru. Zemřel 12. října 2023.
