Ondřej Němec

„Měli jsme už nacvičené, že chceme něco říct. Takže vím, že třeba Pavla měla ve svém zápisníku napsané velkými písmeny něco, co jsme neříkali, ale oni si to mohli přečíst. Anebo fotku těch deseti stíhaných z VONSu [Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných], tu měla v peněžence. Člověk to ukázal a oni věděli, že na ně není zapomenuto a že se něco děje. Naštěstí to všechno dopadlo docela dobře, aspoň pro mé rodiče, protože sourozence nám nevzali. Samozřejmě, že tam přišly nějaké kontroly, sociální pracovnice a takové. Ale to byly celkem normální ženské z orgánu péče o dítě, které tam konstatovaly, že teda uvaříno máme. A překvapivě se ozvala spousta slušných lidí. Jednak nám hodně pomáhali přátelé, ale i třeba učitelky ze školy, které jsem si pamatoval jako docela nepříjemné osoby. Tak se nás normálně ptaly, jestli nepotřebujeme, že by nám přišly uvařit, jestli nepotřebujeme pomoc, což byl docela šok. Protože to byly [učitelky] z devítiletky, co nás všechny znaly. Protože postupně jsme na tu devítiletku chodili všichni. Ale tohle bylo překvapení. Tak jsme si říkali, že učitelky nám tu polezou domů. Ale s díky jsme to odmítli, všechno jsme to zvládli. Ale vlastně když si to tak dneska vezmu a představím svoje děti, jestli by byly schopné tohle v devatenácti nějak v pohodě ustát… Ale my jsme byli odmala vedení k tomu, že tohle se holt může přihodit a že jsou věci, které za to stojí.“

„Byl to úžasný zážitek najednou na pódiu slyšet mluvit Václava Havla. A přesně si pamatuju, když jsme vyšli ven před ten Činoherák a takhle jdeme nahoru tou Krakovskou, nebo Ve Smečkách to vlastně bylo. A já jsem šel vedle Petrušky [Šustrové], která taky byla v té Wrocławi, a říkal jsem jí: ‚Teda, Petruško, dovedla by sis to představit před čtrnácti dny ve Wrocławi, že tady budeme v Praze na pódiu v divadle poslouchat Vaška Havla?‘ A ona říkala: ‚Co, dovedl by sis to představit předevčírem?‘ A já jsem říkal: ‚No, to máš pravdu.‘ Vůbec, vůbec, vůbec jsme to netušili. A nezdá se mi důvěryhodné – ti lidi, co říkaj, že to věděli rok dva dopředu. Nevěděli jsme nic.“